Cílem této knihy je, aby se peníze a lidská ekonomika staly něčím tak posvátným, jako všechno na světě.
Dnes jsme zvyklí spojovat peníze s něčím profánním a určitě ne náhodou. Pokud v dnešním světě existuje něco posvátného, pak to určitě nejsou peníze. Peníze se zdají být nepřítelem našich lepších instinktů, jak je zřejmé pokaždé, když myšlenka „nemohu si dovolit” omezuje impulz vedoucí k laskavosti a velkorysosti. Zdá se, že peníze jsou nepřítelem krásy, alespoň podle pohrdavého pojmu „výprodej”. A vypadá to tak, že peníze jsou nepřítelem každé užitečné sociální a politické reformy, protože zákonodárství je ovlivněno mocí velkých podniků, jejichž cílem je navyšování jejich vlastních zisků. Vypadá to, že peníze ničí planetu, tím jak pleníme oceány, lesy, půdu a jak každý v bezmezné míře sytí svou vlastní chamtivost.
To, že peníze nejsou posvátné, jsme vycítili přinejmenším od okamžiku, kdy Ježíš vyhnal směnárníky z chrámu. Když politiky motivují peníze namísto veřejného blaha, říkáme, že jsou zkorumpovaní. Slova jako „špinavé” a „odporné” jsou přirozeným označením peněz. Mniši by s nimi měli být co nejméně ve styku, vždyť „nemůžete sloužit bohu i mamonu.”
Zároveň však nelze popřít, že peníze mají také záhadnou, kouzelnou vlastnost – mají moc změnit chování člověka a řídit jeho počínání. Od starověku se myslitelé podivovali tomu, jakou schopnosti může mít pouhý znak a jakou obrovskou moc může předat kovové destičce nebo listu papíru. Bohužel při pohledu na svět kolem nás je obtížné se vyhnout závěru, že kouzlo peněz je kouzlem zlým.
Je jasné, že pokud bychom chtěli peníze změnit v něco posvátného, pak bude zapotřebí alespoň masová peněžní revoluce, transformace jejich zásadní povahy. Nejedná se pouze o změnu našeho postoje k penězům a někteří samozvaní guruové by zřejmě chtěli, abychom tomu věřili. Raději bychom měli vytvořit nový druh peněz, které vyjádří a posílí změněné názory. Kniha Posvátná ekonomika popisuje tyto nové peníze a novou ekonomiku, které se kolem vytvoří. Zkoumá rovněž proměny identity člověka, jenž jsou obojím, příčinou i následkem transformace peněz. Změna postoje o němž mluvím, jde až k samé podstatě pochopení lidského bytí: zahrnuje naše chápání smyslu života, role lidstva na zemi, vztahu jedince s lidskými a přírodními komunitami; dokonce i toho, co je to být jedincem, sám sebou. Koneckonců peníze (a majetek) vnímáme jako rozšíření nás samých, a proto používáme přivlastňovací zájmeno „můj”. Stejné zájmeno používáme k identifikaci našich rukou a hlavy. Mé peníze, mé auto, má ruka, má játra. Zvažte i ten pocit narušení naší intimity, který cítíme, když jsme okradeni nebo „oškubáni”, jako by nám vzali část nás samotných.
Proměna chápání peněz od něčeho profánního až k posvátnosti, proměna něčeho, co je tak hluboko, částí naší identity, něčeho tak zásadního pro fungování světa, by skutečně měla hluboké dopady. Ale co znamená označení peněz nebo čehokoliv jiného, jako posvátné? V podstatě je to opakem toho, co slovo posvátné ve svém významu znamená. Po několik tisíc let pojmy posvátný, svatý a božský stále více odkazovaly na něco odděleného od přírody, od světa a lidí. Před třemi nebo čtyřmi tisíci lety se bohové začali stěhovat z jezer, lesů, řek a hor do nebes a stali se všeovládajícími pány přírody, i když dříve byli její esenciální podstatou. Tím, že se božství oddělilo od přírody, stalo se profánním do takové míry, že mu již nepříslušelo příliš hluboko se zapojovat do záležitostí světa. Lidská bytost se změnila z živé ztělesněné duše ve svou světskou schránku, pouhou schránku ducha. Takové pojetí vyvrcholilo do kartéziánského učení, kde vědomí je neuchopitelné nic, co pozoruje svět. Duch je pozorující vědomí bez účasti na tomto světě a Newtnovské pojetí Boha jako hodináře konajícího totéž. Být božský znamenalo být nadpřirozený, nemateriální. Pokud se Bůh vůbec na světě podílel, bylo to prostřednictvím zázraků, božských přímluv, jež porušovaly nebo nahrazovaly přírodní zákony.
Paradoxně by tato odlišná, abstraktní věc nazývaná duše měla být to, co oživuje svět. Zeptejte se věřícího, co se změní, když člověk zemře a řekne, že duše opustí tělo. Zeptejte se ho, kdo může za to, že déšť padá a vítr vane a řekne, že to je Bůh. Aby bylo jasno, zdá se, že Galileo a Newton Boha z tohoto každodenního chodu světa odstranili a vysvětlují jej spíše jako mechanismus hodin – obrovského stroje neosobní síly a velikosti. Avšak i oni stejně potřebovali, aby jej hodinář na začátku natáhl, aby naplnil svět potenciální energií, která jej od té doby řídí. Tato představa je s námi dodnes jako Velký třesk, prvotní událost, která je zdrojem „negativní entropie”, která umožňuje pohyb a život. V každém případě představa naší kultury o duchu je taková, že duch je něco odděleného a mimosvětského, může však zázračně zasahovat do materiálních záležitostí a to je dokonce nějakým záhadným způsobem oživuje a vede.
Je dosti ironické a zároveň nesmírně důležité, že jedna z věcí na planetě, která se nejvíce podobá stále přetrvávajícímu pojetí božského principu, jsou právě peníze. Je to neviditelná, nesmrtelná síla, která obklopuje a řídí všechny věci, všemocná a neomezená, je to „neviditelná ruka”, která řídí život na zemi. I přesto jsou dnes peníze abstrakcí, nanejvýše symboly na kusu papíru a v současnosti dokonce jen pouhé bity v počítači. Existují ve sféře, jež je vyjmutá ze sféry materiální. V této sféře jsou osvobozeny od nejdůležitějších zákonů přírody, protože se nerozkládají a nenavracejí se půdě jako všechny ostatní věci. Jsou zachované, beze změn konzervované v trezorech a počítačových souborech, jejich hodnota dokonce časem roste díky úroku. Nesou vlastnosti věčnosti a neustálého růstu, což jsou jednoznačně prvky nepřirozenosti. Přírodní látka, která je těmto vlastnostem nejblíže, je zlato, které nerezaví, neztrácí lesk a nerozpadá se. V dřívějších dobách bylo tedy zlato používáno jako platidlo a jako metafora pro božskou duši, která je nezničitelná a neměnná.
Abstraktní božská vlastnost peněz, odpojení se od skutečného světa věcí dosáhla své hranice na začátku jednadvacátého století, kdy peněžní ekonomika ztratila oporu v reálné ekonomice a vydala se svou vlastní cestou. Obrovské jmění na Wall Street není spojeno s žádnou tvorbou hmotných statků, zdá se, jakoby vzniklo a existovalo v odděleném světě.
Finančníci, kteří shlížejí z olympských výšin, si říkali „vládci světa,” a usměrňovali sílu Boha, kterému sloužili, aby lidem přinesl štěstí nebo zahubil masy, aby doslova pohnul horami, zničil lesy, změnil směr toku řek, způsobil vzestup a pád národů. Ale peníze se brzy ukázaly nevypočitatelným Bohem. Při psaní těchto slov se zdá, že jsou čím dál tím zběsilejší rituály, které finanční kněžství používá k umírnění Boha peněz, marné. Jako duchovenstvo umírajícího náboženství, vyzývají své následovníky k větším obětem, zatímco jejich neštěstí svádí buď k hříchu (chamtiví bankéři, nezodpovědní spotřebitelé) nebo na záhadné rozmary Boží (finanční trhy). Ale někteří již obviňují samotné kněží.
To, čemu říkáme recese, možná nazývala dřívější kultura „Bůh opouštějící svět.” Peníze se vytrácejí a s nimi další vlastnost ducha: oživující síla lidské říše. Při tomto psaní stroje po celém světě nečinně stojí. Továrny náhle zastavily výrobu; stavební zařízení leží opuštěně na staveništi; parky a knihovny se zavírají; z milionů lidí se stávají bezdomovci jež hladoví, zatímco bytové jednotky stojí prázdné a jídlo ve skladech hnije. Přesto všechny lidské a materiální zdroje na stavění domů, rozdávání jídla a spouštění továren stále existují. Spíše se vytratilo něco nehmotného, ten oživující duch. Jsou to peníze, co se vytratilo. To je ta jediná věc, která chybí, tak nehmotné fluidum (ve formě elektronů v počítačích), že lze stěží říci, že existuje, a přece jsou tak mocné, že se bez nich lidská produktivita postupně zastaví. Stejně tak i na individuální úrovni můžeme vidět demotivující účinky nedostatku peněz. Vezměme si stereotyp nezaměstnaného muže, který je téměř na mizině, shrbeného v tílku před televizí, jak pije pivo a je sotva schopen vstát z křesla. Peníze jak se zdá, oživují lidi i stroje. Bez nich jsme jako bez duše.
Neuvědomujeme si, že naše pojetí božského přilákalo Boha, jež odpovídá této koncepci a dalo jí svrchovanost nad světem. Po oddělení duše od těla, ducha od hmoty a Boha od přírody, jsme zavedli vládnoucí moc, která je bezduchá, odcizující, nebožská a nepřirozená. Čili když mluvím o přeměně peněz v posvátné, neodvolávám se na nadpřirozeno, abych vnukl posvátnost do inertních, všedních objektů přírody. Raději sáhnu do dřívějších dob, do času před oddělením hmoty a duše, kdy posvátnost byla endemická ve všech věcech.
A co je posvátné? Posvátnost má dva aspekty: jedinečnost a souvislost. Posvátný předmět nebo bytost je ten nebo ta, která je zvláštní, jedinečná, jediná svého druhu. Proto je to něco nesmírně vzácného, nenahraditelného. Nic se tomu nevyrovná a tudíž nemá žádnou konečnou „hodnotu”, neboť hodnota může být určena pouze srovnáním. Peníze, jako všechny druhy měr, jsou měřítkem srovnání.
Ale i když je cokoli jakkoliv unikátní, posvátnost je přesto neoddělitelná od všeho, co předmět nebo bytost vytvořilo. Je neoddělitelná od své historie a místa, které zabírá v prostředí všehomíra. Možná teď máte pocit, že opravdu všechny věcí a všechny vztahy jsou posvátné. Možná je to zdání pravdivé, ale třebaže to rozum ví, ne vždy to tak cítíme. Některé věci se nám zdají posvátné a jiné nikoli. Ty, které ano, nazýváme posvátné a jejich účelem je nás koneckonců upozornit na posvátnost všech věcí.
Dnes žijeme ve světě, který byl zbaven své posvátnosti, tedy jen velmi málo věcí nám skutečně dá ten pocit žití v posvátném světě. Masově vyráběné a standardizované zboží, domy stavěné podle stejného vzoru, stejné obaly potravin a anonymní vztahy s institucionálními funkcionáři, všechny popírají jedinečnost světa. Vzdálené původy našich věcí, anonymita našich vztahů a nedostatek viditelných následků při výrobě a likvidaci našich komodit, všechny popírají vazby. A tak žijeme, aniž bychom zakusili posvátnost. Ze všech věcí, které popírají jedinečnost a spojení, jsou to samozřejmě především peníze. Už jen samotná představa mince vychází ze snahy o standardizaci, takže každá drachma, každý statér, každý šekel a každý jüan musí být funkčně identický. Navíc, jako univerzální a abstraktní prostředek výměny, jsou peníze odděleny od svých počátků, od spojení k hmotě. Dolar je stejný dolar, nezáleží na tom, kdo vám ho dal. Bylo by dětinské, kdyby někdo uložil peníze do banky a vybral je o měsíc později a stěžoval si: „Hej, to nejsou ty stejné peníze, které jsem tam uložil. Tyhle bankovky jsou jiné!”
Život prosycený penězi je pak automaticky životem obyčejným, protože peníze a za ně směněné věci postrádají vlastnosti posvátného. Jaký je rozdíl mezi rajčetem ze supermarketu a tím vypěstovaným na zahradě mého souseda, které mi daroval? Jaký je rozdíl mezi smontovaným domem a tím, jež jsme společně postavili s někým, kdo zná mě a můj život? Všechny podstatné rozdíly vznikají na základě zvláštních vztahů, které zahrnují jedinečnost dárce a příjemce. Když je život plný takových věcí, tvořených s péčí, jež jsou spojeny sítí příběhů lidmi a místy, jež známe, je to bohatý život, povzbuzující život. Dnes žijeme v záplavě stejnosti, v neosobnosti. Dokonce i výrobky tak zvaně namíru, pokud jsou hromadně vyrobené, nabízí jen několik obměn v řadě stejných standardních stavebních bloků. Tato stejnost zabíjí duši a znehodnocuje život.
Přítomnost posvátného je jako vracet se do domova, který tu vždy byl, vracet se k pravdě, jež vždy existovala. Může se to stát, když sleduji hmyz nebo rostlinu, poslouchám ptačí symfonii nebo žabí volání, když cítím bláto mezi prsty u nohou, když pozoruji krásně vytvořený objekt, když zkouším pochopit neuvěřitelně koordinovanou složitost buňky nebo ekosystému, když jsem svědkem synchronizace nebo symbolu v mém životě, když sleduji šťastné děti, jak si hrají nebo když jsem dojat prací génia. Přestože jsou tyto zážitky mimořádné, nejsou v žádném smyslu odděleny od zbytku života. Jejich síla ve skutečnosti pochází ze záblesku, jež pochází z reálnějšího světa, posvátného světa, který je základem a proniká našim vlastním.
Co je tím „domovem, který tam vždycky byl”, tou „pravdou, jež vždy existovala”? Je to pravda jednoty nebo provázanosti všech věcí a pocit účastenství v něčem větším, než je člověk sám, ale který je také člověkem samým. V ekologii v konečném důsledku toto zásada vzájemné závislosti a to, že přežití všech bytostí závisí na síti jiných bytostí, které je obklopují rozšířena tak, že zahrnuje celý svět. Vyhynutí jakéhokoli druhu zmenšuje naši vlastní úplnost, naše vlastní zdraví, nás samotné. Něco z naši podstaty je ztraceno.
Pokud je posvátno bránou do základní jednoty všech věcí, je stejně tak branou jedinečnosti a výjimečnosti každé věci. Posvátný objekt je jediný svého druhu, přináší jedinečnou podstatu, která nemůže být snížena na řadu obecných vlastností. Proto to vypadá, že redukcionistická věda olupuje svět o jeho posvátnost, protože všechno se stane jednou z kombinací pár obecných stavebních kamenů. Tato koncepce zrcadlí náš ekonomický systém, který sám sestává hlavně ze standardizovaných, generických komodit, jako jsou popisy práce, procesy, data, vstupy a výstupy, a z peněz, jež jsou nejgeneričtější ze všech a nejzazší abstrakcí. V dřívějších dobách to tak nebylo. Kmenové národy viděly každého člověka ne především jako člena třídy, ale jako jedinečné individuum, které je oživeno duší. Dokonce i o skálách, mracích a zdánlivě identicky vypadajících kapkách vody se myslelo, že jsou vnímající a unikátní bytosti. Též výtvory lidské ruky byly jedinečné – odlišovaly se nepravidelnostmi a nesly tak podpis tvůrce. V tom se nacházela spojitost mezi oběma vlastnostmi posvátného – provázaností a jedinečností. Věci si zachovaly své původní znaky, své jedinečné místo v matrixu existence a svou závislost na zbytku stvoření. Standardizované předměty a hromadně vyráběné zboží jsou uniformní a proto odříznuté od vztahů.
V této knize popíši vizi peněžního systému a posvátné ekonomiky, která ztělesňuje vzájemné vztahy a jedinečnost všech věcí. Již nebudou oddělené od přirozeného prostředí, který ho tvoří, ať již ve skutečnosti nebo ve způsobu, jak jsou vnímány. Znovu spojí dlouho odříznuté lidské a přírodní říše. Je to rozšíření ekologie, která se řídí všemi svými zákony a nese všechny své krásy.
V každé instituci naší civilizace, bez ohledu na to, jak je ošklivá nebo zkažená, existuje zárodek něčeho krásného, stejná nota na vyšší oktávě. Peníze nejsou výjimkou. Původním cílem je jednoduše spojit lidské dary s lidskými potřebami, tak, abychom mohli všichni žít ve větším nadbytku, bohatství. Jednou z otázek této knihy je, jak vlastně došlo k tomu, že peníze přesto vytvořily nedostatek místo nadbytku, odloučení namísto spojení. Navzdory tomu, co se s nimi později stalo, byly peníze v původním ideálu zprostředkovatelem daru, takže může před námi vysvitnout naděje, že jednoho dne budou opět posvátnými. Výměnu darů považujeme za posvátnou příležitost, což je důvod, proč z předávání darů instinktivně děláme obřady. Posvátné peníze pak budou prostředkem darování, prostředkem k naplnění globální ekonomiky duchem daru, který řídil kmenové a vesnické kultury a dodnes tak činí tam, kde pro sebe lidé dělají věci mimo peněžní ekonomiku.
Posvátná ekonomika tuto budoucnost popisuje a také mapuje praktický způsob, jak se tam dostat. Už dávno mě nebaví číst knihy, které kritizují některé aspekty naší společnosti, aniž by nabízely pozitivní alternativu. Pak jsem byl unaven knihami, které nabízely pozitivní alternativu, jejíž dosažení se zdálo nemožné: „Musíme snížit uhlíkové emise o 90 procent.” Byl jsem znaven z knih, které nabízely přesvědčivé prostředky k dosažení, ale nepopisovaly, co mohu konkrétně já udělat, abych to vytvořil. Posvátná ekonomika působí na všech čtyřech úrovních: nabízí základní analýzu toho, co špatného se stalo s penězi; popisuje krásnější svět založený na jiném druhu peněz a ekonomice; vysvětluje kolektivní akci nezbytnou pro vytvoření takového světa a prostředky, kterými se tato akce může stát. A zkoumá osobní rozměry světa, transformaci, změnu v identitě a existence, jež nazývám „žít v daru.”
Transformace peněz není všelék na světové neduhy, ani by neměla mít přednost před jinými oblastmi aktivismu. Pouhé přearanžování bitů v počítačích nesmete tu silnou materiální a sociální devastaci poznamenávající naši planetu. Přesto, ani léčivé práce nedokáží v jakékoli jiné říši dosáhnout svého potenciálu bez odpovídající přeměny peněz, tak hluboce jsou protkané do našich sociálních institucí a zvyků života. Ekonomické změny, které popisuji jsou součástí rozsáhlého všeobklopujícího posunu, který nenechá žádný aspekt života nedotčený.
Lidstvo se teprve začíná probouzet do skutečného rozsahu aktuální krize. Pokud se bude ekonomická transformace, kterou budu popisovat, jevit jako zázrak, bude to proto, že k uzdravení našeho světa nepotřebujeme nic jiného než zázrak. Ve všech sférách, od peněz k ekologickému uzdravování, politice, technologii, medicíně potřebujeme řešení, která přesahují stávající hranice možného. Naštěstí se naše znalosti o tom, co je možné, rozšiřují a tím se rozšiřuje naše odvaha a ochota jednat, když se starý svět rozpadá. Současná konvergence krizí s penězi, energií, školstvím, zdravotnictvím, vodou, půdou, klimatem, politikou, životním prostředím a tak dále, je krizí přerodu, vypuzující nás ze starého světa do nového. Nevyhnutelně tyto krize napadají naše osobní životy, náš svět se rozpadá a i my se rodíme do nového světa, nové identity. To je proč tolik lidí vnímá duchovní rozměr v reakci na krizi planety i na ekonomickou krizi. Tušíme, že „normální” se nevrátí, že se rodíme do nového normálního, do nového druhu společnosti, nového vztahu k planetě, nové zkušenosti být člověkem.
Veškerou svou práci věnuji tomu krásnějšímu světu, jež, jak nám říká naše srdce, je možný. Říkám naše „srdce”, protože naše mysl někdy reptá, že to možné není. Naše mysl pochybuje, že věci se budou lišit od toho, co nás naučila zkušenost. Při čtení mého popisu posvátné ekonomiky jste možná pocítili vlnu cynismu, opovržení nebo zoufalství. Možná jste cítili nutkání odbýt má slova jako beznadějně idealistická. Vskutku i já sám jsem byl v pokušení zjemnit svůj popis, aby byl přijatelnější, zodpovědnější, více v souladu s naším nízkým očekáváním toho, co život a svět může být. Ale takové potlačení by nebyla pravda. S využitím nástrojů mysli, budu popisovat to, co mi diktuje srdce. Ve svém srdci vím, že jsme schopni vytvořit tuto krásnou ekonomiku a společnost – ve skutečnosti vše, co je méně, je pod naši úroveň. Jsme na tom tak špatně, že bychom usilovali o něco menšího, než o posvátný svět?