Kapitola 2

 

Klamná představa o nedostatku

V neztenčené hojnosti kvete a roste anglická země, vlní se zlatou úrodou, je plničká dílen a nástrojů, hemží se patnácti miliony dělníků, o nichž jde jeden hlas, že jsou nestatnější, nejobratnější a nejochotnější, které naše Země kdy měla. Tito lidé jsou zde; práce, kterou vykonali, ovoce, které vypěstovali, je zde všude kolem nás v překypujícím nadbytku a hle! Jako kouzlem zní nám v sluch, neblahý rozkaz, řkoucí: „Nedotýkejte se ho, vy dělníci, největší pracovníci, ani vy, jejich páni, největší zahaleči; nikdo z vás se ho nedotkne, nikomu z vás užitku nepřinese – je to ovoce začarované!” – Thomas Carlyle, Minulost a přítomnost (Past and Present)^b

Říká se, že peníze nebo alespoň láska k nim, je základem všeho zla. Ale proč by tomu tak mělo být? Koneckonců, jak je zřejmé, účelem peněz je jednoduše umožnit výměnu. Jinými slovy spojit lidské dary s lidskými potřebami. Jaká síla, jaký obrovský činitel přeměnil peníze v něco opačného, v původce nedostatku?

Protože ve skutečnosti žijeme ve světě elementárního nadbytku, ve světě, kde se plýtvá obrovským množstvím jídla, energie a materiálu. Polovina světa hladoví, zatímco druhá plýtvá věcmi tolik, že by mohla krmit polovinu první. V zemích třetího světa a našich vlastních ghettech lidé hladoví, jsou bez domova a chybí jim další základní potřeby, jež si nemohou dovolit koupit. Mezitím vléváme obrovské prostředky do válek, plastového haraburdí a další hromady produktů, které lidskému štěstí nepřispívají. Je zřejmé, že chudoba není způsobena nedostatkem výrobní kapacity. Ani vlivem nedostatku ochoty pomáhat. Mnoho lidí by velice rádo nakrmilo chudé, obnovilo přírodu a vykonávalo ostatní smysluplnou práci, ale nemohou, protože v tom nejsou žádné peníze. Penězům se naprosto nedaří spojit dary s potřebami. Proč?

Léta jsem byl stoupencem tradičního názoru a myslel jsem si, že odpovědí je „chamtivost”. Proč robotárny tlačí mzdy na holé minimum? Odpovědí je chamtivost. Proč lidé nakupují sportovní užitková vozidla neefektivně poháněná na zemní plyn? Chamtivost. Proč potlačují farmaceutické společnosti výzkum a prodávají léky, o kterých ví, že jsou nebezpečné? Chamtivost. Proč odpalují dodavatelé tropických ryb korálové útesy? Proč továrny vypouštějí toxický odpad do řek? Proč podílnící rabují zaměstnanecké penzijní fondy? Chamtivost, chamtivost a zase chamtivost.

Nakonec se pro mě tato odpověď stala nepříjemnou, protože podporuje stejnou ideologii separace, jenž leží u kořenů našich civilizačních problémů. Tato to ideologie je stejně stará jako zemědělství, které rozděluje svět na dvě oddělené části na domestikovaný a divoký, na stvořený člověkem a přírodou, na pšenici a plevel. Říká, že na tomto světě existují dvě protichůdné síly, dobro a zlo, a že odstraněním zla můžeme vytvořit lepší svět. Ve světě i v nás je něco špatného, něco, čeho se musíme zbavit, abychom mohli pro dobro učinit svět bezpečnějším.

Boj proti zlu prostupuje každou institucí naší společnosti. V zemědělství se projevuje jako touha po zneškodnění vlků, zničení veškerého plevelu glyfosátem, zabití veškerých škůdců. V medicíně je to boj proti bakteriím, neustálý boj proti nepřátelskému světu. V náboženství je to boj proti hříchu, proti egu nebo proti bezvěrectví, pochybám nebo proti vnějším projekcím těchto věcí. Proti ďáblovi, ateistovi. Je to způsob myšlení o očistě, sebezlepšování a zdolávání, stoupání nad přírodu a překračování touhy, obětování sebe sama pro dobrý účel. Především se jedná o mentalitu kontroly.

Ta říká, že až bude nad zlem dosaženo konečné vítězství, vstoupíme do ráje. Když se zbavíme všech teroristů nebo vytvoříme neproniknutelnou bariéru, budeme v bezpečí. Když vyvineme mocná antibiotika a zavedeme uměle regulované tělesné procesy, budeme mít pevné zdraví. Když znemožníme zločin a vše budou spravovat zákony, budeme mít dokonalou společnost. Když překonáte svou lenost, svá nutkání, své závislosti, budete mít dokonalý život. Do té doby se budete muset přece jen více snažit.

Ve stejném duchu je problémem ekonomického života údajně chamtivost a to jak kolem nás ve formě všech těch chamtivých lidi, tak i v nás ve formě našich vlastních chamtivých tendencí. Rádi si o sobě myslíme, že tak chamtiví nejsme, možná máme chamtivé popudy, ale udržujeme je pod kontrolou. Na rozdíl od některých lidí! Někteří lidé nemají svou chamtivost pod kontrolou. Chybí jim něco zásadního, co v sobě mám já i vy, nějakou základní slušnost, základní dobrotu. Jsou zkrátka špatní. Pokud neumí přemoci své touhy, žít s málem, pak je budeme muset přinutit.

Je zřejmé, že paradigma chamtivosti se četně vyskytuje v úsudcích druhých a také v sebehodnocení. Náš pokrytecký hněv a nenávist chamtivých lidí v sobě skrývá tajemnou obavu, že nejsme o nic lepší než oni. Nejhorlivější pronásledovatel zla je pokrytec. Externalizace nepřítele vyjadřuje nevyřešené pocity vzteku. V jistém smyslu je to nezbytné. Důsledky jejich potlačování či jejich internalizace jsou děsivé. Avšak jednou v mém životě nadešel čas, kdy jsem si prošel nenávistí, válkou proti sobě samému, zápasem být dobrým člověkem a předstíráním, že jsem lepší než ostatní. Myslím, že se lidstvo společně k takové době blíží. Koneckonců, chamtivost je prostředkem k odvedení pozornosti, která je sama symptomem a nikoli příčinou hlubšího problému. Svádět vinu na chamtivost a bojovat s ní tak, že zintenzívníme programy sebeovládání, znamená prohloubit válku proti sobě samému, což je jen dalším výrazem pro válku proti přírodě a válku proti ostatním, jež leží na úpatí současné civilizační krize.

Chamtivost dává smysl v souvislosti s nedostatkem. Naše vládnoucí ideologie to předpokládá. Je postavena na našem Příběhu o jedinci. Oddělené já ve světě, jež je řízené nepřátelskými nebo lhostejnými silami, je vždy na okraji vyhynutí a je v bezpečí pouze do takové míry, kdy může tyto síly ovládat. Tím, že jsme vrhnuti do objektivního světa, který je nám cizí, musíme navzájem soupeřit o omezené zdroje. Na základě příběhu odděleného já, proto jak biologie, tak i ekonomika zahrnuly chamtivost do svých základních axiomů. V biologii to je gen, který se sobecky snaží o maximalizaci reprodukce, v ekonomice to je racionální aktér, který se snaží maximalizovat prospěch finanční. Ale co když je představa o nedostatku falešná, co když je pouze projekcí naší ideologie a nikoli ryzí reality? Pokud tomu tak je, pak chamtivost není součástí naší biologie, ale pouhým příznakem vnímání nedostatku.

Známkou toho, že chamtivost odráží spíše vnímání nedostatku než jeho realitu je, že bohatí lidé jsou zpravidla méně štědří než lidé chudí. Podle mých zkušeností, chudí lidé dost často půjčují nebo si navzájem poskytnou malé částky, řečeno v měřítku ekvivalentu poloviny čistého majetku bohatého člověka. Tento postřeh podporuje rozsáhlý výzkum. Velký průzkum v roce 2002, jež provedla organizace Independent Sector, což je nezisková výzkumná organizace zjistil, že Američané vydělávající méně než 25 000 dolarů přispěli 4,2 procenta svých příjmů na charitu oproti 2,7 procentu lidí vydělávajících více než 100 000 dolarů. Nedávno sociální psycholog Kalifornské univerzity v Berkeley Paul Piff zjistil, že „lidé s nízkým příjmem jsou štědřejší, více přispívají na charitu, jsou důvěřivější a nápomocnější druhým, než-li ti bohatší“.¹. Piff zjistil, že když účastníkům výzkumu poskytl peníze, aby je anonymně mezi sebou a partnerem (který se nikdy nedozvěděl jejich identitu) rozdělily, jejich štědrost nepřímo korelovala s jejich socioekonomickým postavením.²

Ačkoli nás to svádí k úsudku, že bohatnou právě chamtiví lidé, stejně tak věrohodnou interpretací může být i domněnka, že bohatství dělá z lidí chamtivce. Proč tomu tak je? V kontextu s nadbytkem je chamtivost hloupá. Pouze v kontextu s nedostatkem je racionální. Bohatí vnímají nedostatek tam, kde žádný není. Také si více než kdokoliv jiný dělají starosti s penězi. Je možné, že samotné peníze způsobují vnímání nedostatku? Je možné, že peníze, jež jsou téměř synonymem bezpečí, paradoxně přináší opak? Odpověď na obě tyto otázky je ano. Na individuální úrovni bohatí lidé „investovali” do svých peněz mnohem více a je pro ně těžší se od nich oprostit. (Umět se lehce oprostit odráží postavení nadbytku.) Na systémové úrovni, jak sami uvidíme, je nedostatek začleněn také do peněz, což je přímý důsledek toho, jakým způsobem jsou tvořeny a dávány do oběhu.

Jedním ze dvou základních prvků ekonomiky je předpoklad nedostatku. (Ten druhý říká, že lidé přirozeně usilují o maximalizaci svého vlastního racionálního zájmu.) Oba jsou nesprávné, nebo přesněji, jsou pravdivé pouze v úzké sféře, sféře, kterou my žáby na dně studny omylem pokládáme za celou realitu. Jak tomu často bývá, co pokládáme za objektivní pravdu, je vlastně projekce naši vlastní podmíněnosti do „objektivního” světa. Jsme tak ponořeni do nedostatku, že ho bereme jako podstatu reality. Ale ve skutečnosti žijeme ve světě nadbytku. Všudypřítomný nedostatek, který pociťujeme je našim vlastním lidským výtvorem, výtvorem našeho peněžního systému, naší politiky a našeho vnímání.

Jak dále uvidíme, náš peněžní systém, systém vlastnických práv a obecný ekonomický systém odrážejí totéž základní vnímání nás samých, jež má do sebe zabudováno vnímání nedostatku. Je to „oddělená a odlišná existence”, kartézská existence. Bublina psychologie vysazená do lhostejného světa, jež se snaží vlastnit, řídit a neprávem si nárokovat tolik bohatství, kolik je jen možné, ale je již předem odsouzena k odříznutí od bohatství spojených existencí až k poznání nemít nikdy dost.

Tvrzení, že žijeme ve světě nadbytku občas vyvolává emocionální reakci, hraničící s pocitem nepřátelství u těch mých čtenářů, kteří věří, že harmonické lidské soužití se zbytkem živého světa je nemožné bez masivního snížení populace. Odvolávají se na ropný vrchol^c a vyčerpávání přírodních zdrojů, globální oteplování, vyčerpávání naší zemědělské půdy a naši ekologickou stopu jako důkaz, že země již nemůže dlouho podporovat průmyslovou civilizaci na současné populační úrovni.

Tato kniha nabízí odpověď na tyto problémy jako součást vize posvátné ekonomiky. A co je důležitější, zabývá se také tak zvanými otázkami „jak”. Například: jak se tam odtud dostaneme. Prozatím nabídnu jen částečnou odpověď, takový důvod k naději.

Je pravda, že lidská činnost dnes nesmírně přetěžuje Zemi. Fosilní paliva, zvodně, svrchní zeminy, kapacita absorbovat znečištění a ekosystémy, které udržují životaschopnost biosféry – všechny jsou vyčerpávány alarmující rychlostí. Všechna opatření, která jsou nám k dispozici, jsou nedostatečná a přicházejí příliš pozdě. Kapka v moři ve srovnání s tím, co je zapotřebí.

Na druhé straně, obrovská část této lidské činnosti je buď zbytečná, nebo škodí lidskému štěstí. Zvažte nejprve zbrojní průmysl a zdroje, jež byly spotřebovány ve válce: nějaké 2 biliony dolarů ročně, obrovská vědecká základna a životní energie milionů mladých lidí, nic z toho nesloužilo k žádnému skutečnému účelu, kromě toho, který jsme si vytvořili sami.

Zvažte také stavební průmysl ve Spojených státech s obrovskými McRezidencemi^d vybudovanými v posledních dvou desetiletích, jež opět neslouží žádnému skutečnému lidskému účelu. V některých zemích by se do tak veliké budovy vešlo padesát lidí. Jak už to bývá, velké a prázdné obývací pokoje jsou nevyužité, protože se v nich lidé pro jejich obrovitost cítí nesví a raději vyhledávají pohodlí útulného brlohu a jídelního koutu. Materiál, energie a údržba těchto oblud je plýtvání zdroji. Možná ještě méně hospodárné je rozložení předměstí, jenž znemožňuje veřejnou dopravu a vyžaduje nadměrné používání motorových vozidel.

Pomyslete na potravinářský průmysl, jež produkuje obrovský odpad na všech úrovních. Podle vládní studie, dělají ztráty v obchodování směrem farma-maloobchod asi 4 procenta, směrem maloobchod-spotřebitel 12 procent a na úrovni spotřebitele ztráta 29 procent.³ Navíc nekonečné pásy zemědělské půdy jsou vyčleněny pro produkci biopaliv a mechanizované zemědělství, což znemožňuje polykulturní pěstování plodin s vysokým podílem manuální práce a jiné intenzivní techniky produkce, které by mohly nesmírně zvýšit produktivitu.⁴

Takové údaje naznačují potenciální dostatek dokonce i ve světě se sedmi miliardami lidí, avšak s jednou podmínkou – lidé budou trávit více času (na jednoho obyvatele) pěstováním potravin, oproti trendu posledních dvou staletí. Málokdo si uvědomuje, že organické zemědělství může být dvakrát až třikrát produktivnější než dnes běžné zemědělství, a to na hektar, ne za hodinu práce.⁵ I intenzivní zahradničení může být nakonec produktivnější (s vysokým podílem manuální práce). Jestli vás baví práce na zahrádce a myslíte si, že by většina lidí měla užitek z toho být blíže k půdě, je to dobrá zpráva. Několik hodin týdně práce může typická předměstská zahradní parcela s rozlohou zhruba 100 m² z velké části pokrýt potřebu zeleniny pro jednu rodinu, toto číslo zdvojnásobte a bude schopna poskytnout také velké množství základních produktů, jako jsou brambory, batáty a dýně. Je obrovský transkontinentální systém nákladní dopravy zeleniny, který převáží hlávkový salát a mrkev z Kalifornie do zbytku Spojených států opravdu nutný? Zlepšuje to nějakým způsobem život?

Dalším typem plýtvání pochází z odbyté výroby a plánovaného zastarávání velkého množství vyrobeného zboží. V současné době existuje několik ekonomických motivačních a demotivačních pobídek pro výrobu zboží, jež vydrží dlouho a je snadno opravitelné. Absurdně to vede k tomu, že je často levnější si nové zboží koupit, než to staré opravit. Toto je vlastně důsledek našeho peněžního systému, který se má v posvátné ekonomice změnit.

Na ulici, kde bydlím, vlastní každá rodina sekačku na trávu, která se používá možná jen deset hodin za celé léto. V každé kuchyni je mixér, jež je používán nanejvýš patnáct minut týdně. V jakémkoli okamžiku je přibližně nečinná polovina automobilů, jež jsou zaparkovány na ulici. Většina rodin má své vlastní nůžky na plot, vlastní elektrické nářadí a vlastní sportovní zařízení. Protože jsou většinu času nevyužité, převážná část těchto věcí je nadbytečná. Kvalita našeho života by byla stejně vysoká s polovičním počtem automobilů, desetinou sekaček na trávu a dvěma nebo třemi fitness zařízeními pro celou ulici. Ve skutečnosti by byla vyšší, protože bychom měli příležitost se spolu bavit a dělit se.⁶ Dokonce i při naší současné zbytečně vysoké spotřebě je přibližně 40 procent světové průmyslové kapacity nevyužito. Toto číslo bychom mohli zvýšit na 80 procent nebo více, aniž by se snížilo lidské štěstí. Vše, co bychom ztratili, by bylo znečištění a monotónní tovární výroba. Samozřejmě, že bychom také ztratili velký počet „pracovních míst”, ale protože stejně příliš lidskému blahobytu nepřispívají, mohli bychom tyto lidi zaměstnat tak, že by vykopávali díry do země a zase je naplňovali bez toho, aniž bychom utrpěli ztráty. Nebo ještě lépe, mohli bychom je zasvětit do rolí intenzivní lidské práce jako je permakultura, péče o nemocné a starší občany, obnova ekosystémů a do všech ostatních potřeb dnešního světa, s kterými jsme si díky nedostatku peněz dosud neporadili.

Svět by nebyl o nic chudší, kdyby byl bez zbraní, bez McRezidencí v rozlehlých předměstích, bez mraků nadbytečného obalového materiálu, bez obřích mechanizovaných monofarem, bez obrovských supermarketů náročných na energii, bez elektronických billboardů, bez nekonečných hromad krámů, bez přílišné spotřeby zboží, které nikdo ve skutečnosti nepotřebuje. Nesouhlasím s těmi environmentalisty, kteří tvrdí, že si budeme muset vystačit s málem. Ve skutečnosti získáme mnohem více – více krásy, více společenského života,  větší naplnění, více umění, více hudby a věcí materiální povahy, jichž by bylo méně, byly by však užitečnější a krásnější. Levné krámy, jež dnes naplňují naše životy bez ohledu na jejich velké množství, mohou pouze náš život znehodnotit.

Část uzdravování, jež posvátná ekonomika představuje, je uzdravování rozdílu, jenž jsme vytvořili mezi duší a hmotou. Věřím, že když pochopíme, že vše je posvátné, nebudeme se snažit materialismus odstranit, ale integrovat jej. Myslím, že budeme mít naše věci rádi více a nikoli méně. Budeme náš hmotný majetek střežit, cenit si toho, odkud pochází a kam putuje. Pokud máte vzácnou baseballovou rukavici nebo rybářský prut, možná víte co mám na mysli. Třeba měl váš dědeček oblíbenou sadu nástrojů k vyřezávání dřeva, které udržoval v perfektním stavu po padesát let. S takovou úctou se budeme chovat ke svým věcem. Dovedete si představit, jaký by svět byl, kdybychom stejnou péči a pozornost věnovali všemu, co vyrobíme? Kdyby každý inženýr vložil tolik lásky do svého výtvoru? Dnes se takový přístup nevyplácí, jen málokdy je totiž v něčím finančním zájmu chovat se k věci tak, jakoby byla posvátná. Můžete jednoduše koupit novou baseballovou rukavici nebo rybářský prut – a proč byste měli být tak opatrní s nářadím, když nové je tak levné? Levnost našich věcí je součástí jejich znehodnocení, jež nás vrhá do levného světa, kde všechno je obecné a nahraditelné.

Uprostřed obrovského nadbytku, dokonce i my v bohatých zemích, žijeme ve všudypřítomném pocitu úzkosti, toužíme po „finančním zabezpečení”, zatímco se pokoušíme držet nedostatek daleko od těla. Děláme rozhodnutí (dokonce i o tom, co nemá nic společného s penězi) podle toho, co si můžeme „dovolit” a běžně spojujeme svobodu s bohatstvím. Ale když o něj usilujeme, zjišťujeme, že ráj finanční svobody je přelud, jež ustupuje pokaždé, když se k němu přiblížíme a že samotná honba za ním zotročuje. Úzkost je všudypřítomná, protože nedostatek je vždy další katastrofou. Té honbě říkáme chamtivost. Opravdu je to reakce na vnímání nedostatku.

Dovolte mi předložit ještě jeden druh důkazu, jenž bude prozatím spíše ilustrovat než dokazovat umělost nebo klamnou povahu nedostatku, jež prožíváme. Ekonomika, jak stojí na první stránce učebnic, je studium lidského chování v podmínkách nedostatku. Rozšíření ekonomické sféry je proto rozšíření nedostatku, jeho proniknutí do těch oblastí života, které byly kdysi charakterizovány nadbytkem. Ekonomické chování, zejména výměna peněz za zboží dnes zasahuje do sfér, ve kterých peníze nikdy předtím nebyly předmětem výměny. Vezměte si například v posledním desetiletí jednu z nejrychleji rostoucích maloobchodních kategorií – vodu v plastových lahvích. Pokud se na zemi vyskytuje něco v tak hojné míře, že je to až všudypřítomné, pak je to voda, a přesto se dnes stala vzácností, něčím, za co platíme.

Péče o dítě je další oblastí, jež se těší vysokému ekonomickému růstu. Když jsem byl malý, bylo pro přátele a sousedy přirozené navzájem dohlížet na své děti na pár hodin po škole jako vzdálený pozůstatek z období života na vesnici či v kmeni, kdy děti běhaly volně. Má ex-manželka Patsy dojemně mluví o svém dětství ve venkovském Tchaj-wanu, kde děti mohly v čase večeře navštívit (a také to dělaly) kteréhokoli souseda, aby dostaly misku rýže. Komunita se o děti postarala. Jinými slovy, péče o děti bylo dostatek, bylo by nemožné po škole otevřít družinu.

Aby se něco stalo předmětem obchodu, musí se nejdříve stát vzácným. Tím, že ze své definice ekonomika roste, vstupuje více a více lidské činnosti do peněžní sféry, do sféry zboží a služeb. Obvykle spojujeme ekonomický růst se zvyšováním bohatství, ale také to můžeme vidět jako ochuzování, zvyšování nedostatku. Věci, o jejichž placení se nám kdysi ani nesnilo, musíme dnes zaplatit. Platit za užívání čeho? Za užívání peněz, samozřejmě. Peníze, o které usilujeme a pro které se obětujeme. Pokud je jedna věc vzácná, pak jsou to jistě peníze. Většina lidí, co znám, žijí ve stálém malém (někdy velkém) strachu a dělají si starosti, že jich nemají dostatek. A jak neklid bohatých potvrzuje, žádné množství není nikdy „dostatečné”.

Vzhledem k  této perspektivě musíme být opatrní v našem rozhořčení nad takovou skutečností, protože „přes dvě miliardy lidí žije s méně než dvěma dolary na den”. Nízký příjem peněz může znamenat, že někdo naplnil své potřeby mimo peněžní hospodářství, například prostřednictvím tradičních sítí reciprocity a darů. „Vývoj” v takových případech zvyšuje příjmy uvedením nepeněžní ekonomické činnosti do sféry zboží a služeb, což vede do světa nedostatku, konkurence a úzkosti u nás na Západě tak důvěrně známými pojmy, ale tak cizí lovcům a sběračům, kteří peníze nepoužívají a tak cizí venkovanovi, který žije s minimálními životními prostředky.

Následné kapitoly vysvětlují mechanismy a smysl několik století staré přeměny života a světa v peníze, pokrokovou progresivní komodifikaci všeho. Když vše podléhá penězům, pak jejich nedostatek způsobuje, že se vše stává vzácným, včetně základů lidského života a štěstí. Takový je život otroka, toho, jež je pro přežití nucen jednat pod hrozbou.

Možná tím nejhlubším znakem našeho otroctví je monetizace času. Je to jev, který má kořeny hlubší než náš peněžní systém, neboť závisí na dřívější kvantifikaci času. Zvíře nebo dítě vlastní „všechen čas světa”. Totéž zřejmě platilo pro národy z doby kamenné, které obvykle měly velmi uvolněné pojetí času a jen velmi zřídka spěchaly. Primitivní jazyky často postrádaly slovesné časy a někdy dokonce postrádaly slova pro „včera” nebo „zítra”. Poměrná nonšalance primitivních lidí k času je stále zřejmá ještě dnes ve venkovských a tradičnějších částech světa. Život utíká rychleji ve velkém městě, kde vždy spěcháme, protože čas je zde vzácný. Ale v minulosti jsme vnímali čas jako dostatečný.

Čím více zpeněžená společnost je, tím více jsou její občané úzkostliví a uspěchaní. V některých částech světa, které jsou stále ještě poněkud mimo peněžní ekonomiku, kde lidé žijí z vlastních zdrojů a kde si sousedé vzájemně pomáhají, je životní tempo pomalejší, méně uspěchané. Na mexickém venkově se vše dělá „maňana” (zítra). Rozhovor s ladackou venkovankou z filmu „Dávné budoucnosti” (Ancient Futures) Heleny Norberg-Hodgeové mluví za vše. Při popisu své sestry, která žije ve městě uvádí: „Má vařič na rýži, auto, telefon, všechny možné přístroje, které šetří čas. Ale když ji navštívím, je vždy tak zaneprázdněná, že sotva máme čas si pohovořit”.

Pro zvíře, dítě nebo lovce a sběrače je čas v zásadě neomezený. Jeho dnešní zpeněžení ho vystavilo nedostatku, stejně jako vše ostatní. Čas je život. Pokud nahlížíme na čas jako na vzácnost, pak také prožíváme stejně krátký a chudý život.

Pokud jste se narodili ještě v době, kdy každodenní činnosti dospělých jen málo ovlivňovaly dětský svět a než byly děti hnány od jedné činnosti k druhé, pak si možná stále pamatujete subjektivní věčnost dětství, ta odpoledne táhnoucí se do nekonečna, ta věčná svoboda života před tyranií kalendáře a hodin. „Hodiny”, píše John Zerzan, „činí čas vzácným a život krátkým”. Až bude jednou kvantifikován, čas také bude moci být kupován a prodáván, a nedostatek všech komodit propojených penězi také postihl čas. Rčení „čas jsou peníze” se shoduje a je potvrzeno metaforou „nemohu si dovolit ztrácet čas”.

Pokud je materiální svět ve své podstatě světem nadbytku, o to bohatší je svět duchovní. Výtvory lidské mysli, písně, filmy, nápady a vše ostatní, co spadá pod pojem duševní vlastnictví. Protože je v digitálním věku můžeme duplikovat a šířit prakticky zadarmo, musí na ně být uvalen umělý nedostatek ve snaze udržet je v peněžní sféře. Průmysl a vláda prosazují nedostatek prostřednictvím autorských práv, patentů a šifrovacích klíčů, které držitelům tohoto majetku umožňují profitovat z jejich vlastnění.

Nedostatek je tedy převážně iluze, kulturní výtvor. Ale protože žijeme téměř zcela v kulturou vytvořeném světě, je naše vnímání tohoto nedostatku celkem reálné. Tak reálné, že je dnes bezmála miliarda lidí podvyživených a asi 5000 dětí každý den umírá na příčiny, jež souvisejí s hladem. Čili naše reakce na tento nedostatek, úzkost a chamtivost, jsou dokonale pochopitelné. Když je něčeho hodně, nikdo se neváhá podělit. Žijeme ve světě nadbytku, vytvořeném jinak prostřednictvím našeho vnímání, naší kultury a našich hlubokých neviditelných příběhů. Naše vnímání nedostatku je sebenaplňující proroctví. Peníze jsou zásadní pro vytvoření sebeklamné iluze nedostatku.

Peníze, které změnily nadbytek v nedostatek, vyvolávají chamtivost. Ale nikoli peníze samy o sobě, pouze ten druh peněz, jež používáme dnes, peníze, které ztělesňují náš kulturní pocit sebe samých, naše nevědomé mýty a soupeřící vztahy s přírodou, které se po tisíc let vyvíjely. Všechny tyto věci se dnes mění. Vysvětleme si tedy, jak se peníze staly zdrojem tolika neštěstí, abychom si dokázali představit, jakým způsobem mohlo dojít během těchto změn také ke změně peněžního systému