Kapitola 3: Peníze a mysl

 

„Když jsou všichni odříznuti egoismem, neexistuje nic než prach a při příchodu bouře, nic než bahno.“- Benjamin Constant

Moc peněz vedoucí k navození kolektivního přeludu nedostatku je jen jedním ze způsobů, jak ovlivňují naše vnímání. Tato kapitola prozkoumá některé hluboké psychologické a spirituální účinky peněz. Způsob jakým vidíme svět, naše náboženství, naši filozofii, dokonce i naši vědu. Peníze jsou zakořeněny v našich myšlenkách, v našem vnímání, v naší identitě. To je důvod, proč se nám v případě nástupu peněžní krize zdá, že se rozpadá také struktura skutečnosti, že sám svět se rozpadá. Přesto je to také důvod pro velký optimismus, protože peníze jsou sociálním výtvorem, který můžeme změnit. Jaké nové druhy vnímání a jaké nové druhy kolektivní aktivity by doprovázely nový druh peněz?

Již jsme ve třetí kapitole a ještě jsem ani nedefinoval pojem peníze! Většina ekonomů definuje peníze na základě jejich funkce, například jako prostředek výměny, jako peněžní jednotku a jako prostředek uchování hodnoty. V souladu s tím tedy uvádí velmi rané datum vzniku peněz, možná před pěti tisíci lety se vznikem standardních komodit jako je zrno, olej, dobytek nebo zlato, které tyto funkce splňovaly. Ale když mluvím o penězích, mluvím o něčem docela jiném, o něčem, co se poprvé objevilo v Řecku v sedmém století před Kristem. To bylo zřejmě poprvé, kdy peníze nebyly pouhou komoditou a staly se odlišnou kategorií. Od té chvíle jsme nemluvili pouze o tom, co peníze umí, ale také o tom, čím jsou.

Ekonomové zastávají názor, že mince byly vynalezeny s cílem poskytnout záruku hmotnosti a čistoty kovu sloužícímu jako základ zboží. Jejich hodnota, podle pokračování příběhu, vznikla výlučně ze zlata a stříbra z nichž byli vytvořeny. Ve skutečnosti je tento popis vzniku mincí fantazií ekonomů, stejně jako původ peněz ve směnném obchodu a jako předpoklad nedostatku. Je to jistě fantazie s proslulým původem. Aristoteles napsal:

„Není totiž každá věc přirozeně potřebná snadno přenosná. Proto se lidé dohodli na tom, že si pro směnu budou dávati a přijímati něco takového, co by samo bylo upotřebitelné a zároveň se toho v životních stycích mohlo zcela snadno užívati, například železo a stříbro a je-li ještě něco jiného takového. A to nejprve prostě bylo určováno podle velikosti a váhy, konečně však razili na tom i znak, aby je ušetřil měření; znak zajisté byl zaveden jako označení určité hodnoty.“¹

Toto tvrzení se zdá celkem rozumné, ale historické důkazy ho popírají. První mince, které byly raženy v Lydii, byly vyrobeny z élektra (slitina ze zlata a stříbra), které se velmi lišilo ve své konzistenci.² Ražení mincí se rychle rozšířilo do Řecka, kde, přestože se mince celkem shodovaly vahou i čistotou, měly často větší hodnotu, než byla zbožní hodnota stříbra, z něhož byly raženy.³ Některé městské státy (včetně Sparty) ale razily mince ze základních kovů jako železa, bronzu, olova nebo cínu. Tyto mince měly zanedbatelnou vnitřní hodnotu, avšak stále plnily funkci peněz.⁴ V obou případech měly označené mince hodnotu (kterou podle historika Richarda Seaforda budeme nazývat „fiduciární hodnotou”) vyšší než-li stejný, ale neoznačený kovový plíšek. Proč? Co to bylo za tajemnou moc, která spočívala v pouhém znaku? Nebyla to záruka váhy a čistoty, ani to nebylo prodloužení osobní moci vládce nebo náboženské autority. Seaford poznamenává:

„Zatímco znaky pečetě se zdají ztělesňovat moc majitele pečeti, znaky mince nevytvářejí žádné zdánlivé vztahy mezi mincemi a jejich zdrojem”⁵. Spíše znaky mince potvrzují pravost kovu jako mající určitou hodnotu. A nedělají to přenesením moci (magické nebo nějaké jiné) na ten kus kovu, ale dělají to tak, že na něj uvalí takovou podobu, jež jej zřetelně přiřadí k jasně odlišitelné kategorii věcí, kategorii pravých mincí. …Známka mince … funguje v podstatě jako pouhý znak.⁶

Znaky nemají žádnou skutečnou moc, tu nabývají pouze díky lidskému výkladu. Znaky nebo symboly nesou tak vysokou společenskou moc, do jaké míry je jejich výklad obecně přijat. Nový druh peněz, který vznikl ve starověkém Řecku, získal svou hodnotu ze společenské dohody, podle níchž byly znaky na mincích přijaty jako symboly.⁷ Tato dohoda je podstatou peněz. To by mělo být v dnešní době zřejmé, v době, kdy většina peněz je elektronická a zbytek nese skutečnou hodnotu rovnou zhruba útržku toaletního papíru. Peníze jsou však dohodou už od dnů starověkých Řeků. Ti reformátoři, kteří obhajují zlaté mince jako způsob návratu do starých dobrých časů „reálných peněz” se snaží vrátit k něčemu, co nikdy neexistovalo, snad jen s výjimkou krátkých historických okamžiků, téměř jako ideál. Věřím, že dalším krokem ve vývoji lidských peněz nebude návrat k dřívější formě měny, ale její transformace z nevědomého k záměrnému ztělesnění našich dohod.

V průběhu 5000 let se peníze vyvinuly z ryzího zboží v symbol mající moc nad hmotou, dnes jsou jen symbolem. Posvátná ekonomika neusiluje o znovunavrácení tohoto vývoje, ale usiluje o jeho naplnění. Dohoda, kterou peníze představují, není oddělena od ostatních systémů znaků a symbolů, jimiž naše civilizace disponuje. V penězích můžeme ztělesnit nové dohody s planetou, jednotlivými druhy a s tím, co chápeme jako posvátné. Dlouho jsme považovali za posvátný pokrok: pokrok vědy a technologie, zdolávání přírodní říše. Náš peněžní systém tyto cíle podporoval. Naše cíle se nyní mění a s nimi velkolepé mega příběhy, jejichž součástí je dohoda nazvaná peníze: Příběh o jedinci, Příběh lidstva a Příběh světa.

Účelem této knihy je vyprávět nový příběh peněz, osvětlit jaké nové dohody můžeme zahrnout do těchto fiduciárních talismanů, tak, aby se peníze staly spojenci a ne nepřáteli toho krásnějšího světa, o němž nám naše srdce tvrdí, že je možný.

Není náhoda, že starověké Řecko, místo, kde vznikly symbolické peníze, dalo též vzniknout moderní koncepci jedince, pojmům logika a rozum a filozofickým základům moderního myšlení. Ve svém akademickém mistrovském díle Peníze a mysl starých Řeků (Money and the Ancient Greek Mind) zkoumá profesor klasiky Richard Seaford dopad peněz na řeckou společnost a zamýšlel se nad objasňováním vlastností, které dělají peníze jedinečnými. Mezi ně patří jejich konkrétní a zároveň abstraktní podoba, homogenita, neosobnost, univerzálnost jejich účelu i jako prostředku a jejich neomezenost. Vstup této nové, jedinečné síly do světa měl hluboké důsledky, z nichž mnohé jsou nyní tak hluboce protkané do naší víry a kultury, psychiky a společnosti, že je sotva můžeme vnímat, natož o nich pochybovat.

Peníze jsou homogenní bez ohledu na jakékoliv fyzické rozdíly mezi mincemi, mince jakožto peníze jsou totožné (pokud jsou stejné nominální hodnoty). Nové nebo staré, použité nebo hladké, všechny drachmy jsou stejné. Toto bylo v šestém století před Kristem něčím novým. Seaford poznamenává, že v dávných dobách byla moc udělena podle jedinečného talismanického předmětu (například žezlo prý bylo sneseno dolů na Zemi Diem), u peněz je tomu naopak. Jejich moc je udělena standardním znakem, jež vymaže rozdíly v čistotě a váze. Kvalita není důležitá, důležité je jen množství. Protože peníze jsou směnitelné za všechny ostatní věci, jsou nakaženy stejným význačným rysem – mění je na zboží,, tedy předměty, které jsou považovány za identické, pokud splňují určitá kritéria. Vše, na čem záleží, je kolik nebo za kolik. Podle Seaforda peníze podporují pocit homogenity mezi věcmi obecně. Všechny věci jsou stejné, protože mohou být prodávány za peníze, což naopak může být použito na koupi jiné věci.

Ve světě zboží se věci rovnají penězům, které je mohou nahradit. Jejich primární atribut je jejich „hodnota”, což je abstraktní pojem. Cítím jakousi odměřenost, zklamání ve frázi „Vždycky si můžeš koupit další”. Vidíte, jak to podporuje antimaterialismus, odstup od fyzického světa, ve kterém je každá osoba, místo a věc zvláštní, jedinečná? Není divu, že řečtí filozofové této doby začali povyšovat abstraktní nad reálné. To vyvrcholilo v Platónově objevení světa dokonalé formy, jež je skutečnější než svět smyslový. Není divu, že dodnes nakládáme s fyzickým světem tak povýšeně. Není divu, že po dvou tisících letech pohroužení se v mentalitě peněz jsme si zvykli na nahraditelnost všech věcí, že se chováme tak, že kdybychom zničili celou planetu, tak bychom jednoduše koupili novou, kdyby to šlo.

Pojmenoval jsem tuto kapitolu „Peníze a mysl”. Stejně jako do peněz vložená důvěra (jejich fiduciární hodnota), je i mysl abstraktním pojmem ovládajícím fyzické tělo. Tak jako peněžní fiduciarita se i myšlenka zrozená v mysli nehmotné povahy oddělené od bytosti vyvíjela po tisíce let a vedla až k moderní koncepci nehmotného vědomí, neosobního ducha. Příznačně se v obou typech myšlení (sekulárním tj. světském i náboženském) stala tato abstrakce důležitější než fyzický nástroj, stejně jako „hodnota” věci je důležitější než její fyzické rysy.

V úvodu jsem zmínil myšlenku, že jsme vytvořili Boha k obrazu našich peněz: jakousi neviditelnou sílu, jež hýbe všemi věcmi, která podmiňuje náš svět, jakousi „neviditelnou ruku”, jež dává řád lidské činnosti, nehmotnou, avšak všudypřítomnou. Mnoho z těchto vlastností Boha nebo ducha se vrací k předsokratovským řeckým filozofům, kteří rozvíjeli své myšlenky přesně v době, kdy peníze ovládly jejich společnost. Podle Seaforda byli první, kdo vůbec rozlišil podstatu od vzhledu, konkrétní od abstraktního. Toto rozlišení zcela chybělo (dokonce i nepřímo) u Homéra. Od Anaximandrova apeironu k Hérakleitovu logu a k Pythagorejské doktríně „číslo je všechno”, zdůrazňovali starověcí Řekové nadřazenost abstrakce, neviditelný zákon, jež řídí svět. Tato ideologie pronikla do DNA naší civilizace do takové míry, že velikost finančního sektoru zastavuje vývoj reálné ekonomiky, kde je celková hodnota finančních derivátů desetkrát větší než světový hrubý domácí produkt, kde největší odměny naší společnosti míří ke géniům na Wall Street, kteří nedělají nic jiného, než jen manipulují symboly. Pro obchodníka na počítači je to skutečně tak, jak Pythagoras řekl: „Číslo je všechno.”

Vyjádřením tohoto oddělení ducha od látky, při němž převládá duch, je myšlenka „Zajisté je hospodářská reforma úctyhodnou záležitostí, ale co je mnohem důležitější, je proměna lidského vědomí.” Myslím, že tento názor je mylný, neboť se zakládá na falešné dichotomii (tj. dělení na dva protiklady) vědomí a jednání, a nakonec ducha a látky. V základě jsou peníze a vědomí navzájem provázané. Každý z nich je svázán s tím druhým.

Vývoj peněžní abstrakce zapadá do obrovských metahistorických souvislostí. Peníze nemohly být vytvořeny bez základů abstrakce vyjádřené ve formě slov a čísel. Již počet a označení nás oddaluje od skutečného světa a připravuje naši mysl na to, aby přemýšlela abstraktně. Použití podstatného jména již naznačuje identitu mezi mnoha pojmenovanými slovy, pokud řekneme, že existuje pět věcí, pak každou z nich považujeme za celek. Začínáme přemýšlet o objektech jako zástupcích kategorií a nikoliv jako samotných existencích. Takže i když standardní, obecné kategorie nevznikly s penězi, peníze ohromně urychlily své abstraktní dominantní postavení. Navíc stejnorodost peněz doprovodila rychlý vývoj standardizovaného komoditního zboží pro obchod. Taková standardizace byla v předindustriálním období krutá, avšak dnes vyráběné předměty jsou tak téměř identické, že je to jako přeměnit peněžní lež v pravdu.

Uvažujeme-li o formě peněz budoucnosti mějme na paměti, že peníze sjednocují vše, čeho se dotknou. Možná bychom měli používat peníze pouze pro ty věci, které již jsou nebo by měly být standardizované, kvantifikovatelné nebo jednotné. Možná bychom měli zahrnout do oběhu osobních a jedinečných věcí jiný druh peněz nebo vůbec žádné. Ceny můžeme porovnat pouze na základě standardního množství, takže když dostaneme více, něco s nezměřitelnou hodnotou, obdrželi jsme něco extra, něco za co jsme nezaplatili. Jinými slovy jsme obdrželi dar. Dokladem toho je, že můžeme zakoupit nějaké umění, ale cítíme, že pokud je jen pouhou komoditou, platíme příliš, a naopak pokud je to pravé umění, platíme příliš málo. Podobně si můžeme koupit sex, nikoliv lásku, můžeme si koupit kalorie, nikoliv opravdové živiny. Dnes trpíme nedostatkem věcí s nezměřitelnou hodnotou, věcí, jež nelze ocenit, trpíme nedostatkem věcí, které za peníze nekoupíme a přebytkem věcí, které koupit můžeme (ačkoli tento přebytek zdrojů je tak nerovnoměrně rozložen, že mnoho lidí trpí také nedostatkem těchto věcí).⁸

Stejně jako peníze činí věci, kterých se dotknou stejnými, tak také činí lidi, kteří jich užívají stejnými a odosobňuje je: „Zprostředkovávají druh obchodní výměny, jež je oddělená od všech ostatních vztahů”.⁹ Jinými slovy, lidé se stávají pouhými stranami dané transakce. Na rozdíl od rozmanitých cílů, které darování a přijímání darů charakterizuje, jsme v čistě finanční transakci všichni stejní. Všichni chceme uzavřít nejlepší obchod. Tato homogenita lidských bytostí je důsledkem působení peněz, ekonomika má však za to, že jsou její příčinou. Celý příběh o vývoji peněz ze směnného obchodu předpokládá, že základní lidskou přirozeností je chtít maximalizovat vlastní zájem. V tomto jsou lidské bytosti brány za stejné. Když neexistuje standardní hodnota, pak různí lidé chtějí různé věci. Když jsou peníze vyměnitelné za jakoukoli věc, pak všichni lidé chtějí stejnou věc, a to peníze.

Seaford píše: „Zbaveny všech osobních afilací, peníze jsou promiskuitní, mohou být měněny mezi kýmkoli za cokoli a jsou odcizeny od všech nepeněžních mezilidských vztahů.”¹⁰ Na rozdíl od ostatních předmětů, peníze nezanechávají žádné stopy svého původu a žádné stopy těch lidí, které je již použili. Zatímco na daru se podílí jeho dárce, peníze všech jsou stejné. Pokud mám v bance 2000 amerických dolarů, půlku od svého přítele a půlku od svého nepřítele, nemohu se rozhodnout a jako první utratit 1000 dolarů mého nepřítele a peníze od mého přítele ušetřit. Každý dolar je totožný.

Rozumně možná z principu mnozí lidé odmítají míchat spolu obchodování a přátelství a dávají si pozor na základní konflikty, které mohou mezi penězi a osobními vztahy vzniknout. Peníze odosobňují vztah, mění dva lidi na pouhé „strany výměny”, jež jsou poháněny univerzálním cílem maximalizace vlastního zájmu. Pokud usiluji o maximalizaci vlastního zájmu třeba na váš úkor, jak můžeme být přátelé? A když v naší vysoce peněžně zaměřené společnosti uspokojujeme téměř všechny naše potřeby penězi, jaké osobní dary, na nichž lze stavět přátelství nám zůstávají?

Fakt, že motiv zisku je zcela v rozporu s jakýmkoli dobrotivým osobním motivem je téměř axiomatický, a tudíž existuje fráze: „Neberte to osobně, je to jen obchod.” Dnes obě hnutí etického obchodování a hnutí etického investování usilují o vyrovnávání rozporů mezi láskou a ziskem, ale nezáleží, jak upřímné motivy jsou, tyto snahy se často mění na styk s veřejností (PR – public relation), green-washing (zelená kamufláž)^e nebo pokrytectví. Není to žádná náhoda. V pozdějších kapitolách popíši osudový rozpor v pokusu investovat eticky, ale nyní si jen povšimněte vaší přirozené pochybnosti o tom a o obecně jakémkoli tvrzení „konej dobro a bude se ti dařit”.

Kdykoliv se setkáme se zdánlivě altruistickým počinem, máme tendenci si pomyslet: „V čem je háček?” Jak z toho tajně těží peníze? Kdy po mně budou chtít peníze? Podezření „on to vlastně dělá pro peníze” je téměř univerzální. Rychle zpozorujeme finanční motivy ve všem, co lidé dělají a jsme hluboce pohnuti, když někdo dělá něco tak velkomyslného nebo tak naivně štědrého, že takový motiv očividně chybí. Zdá se to nesmyslné, dokonce zázračné, že by někdo skutečně byl ochoten něco darovat bez toho, aniž by se mu to navrátilo. Jak Lewis Hyde poznamenal: „V říši lichvářství se nás dotkne sentimentalita muže s měkkým srdcem, protože mluví o tom, co bylo ztraceno.”¹¹

Toto skoro univerzální podezření skrytého motivu zisku ukazuje peníze jako univerzální cíl. Představte si, že jste zpátky ve škole a hovoříte s poradcem pro výběr povolání a probíráte, jaké jsou vaše dovednosti a schopnosti a jak byste je mohli využít při vydělávání na živobytí (tj. přeměnit je v peníze). Tento vzorec myšlení se v mladém člověku hluboce zakoření. Když mi můj dospívající syn Jimi ukazuje počítačové hry, jež vytváří, někdy se přistihnu, jak přemýšlím o tom, jak by je mohl zpeněžit a jaké další programovací dovednosti by mohl rozvíjet, aby byl na pracovním trhu žádanější. Téměř pokaždé, kdy dostanete strhující a zajímavý nápad, hned po něm následuje myšlenka: Jak z toho můžeme vydělat peníze? Ale když se zisk stává cílem umělecké tvorby, nikoli jejím pouhým vedlejším účinkem, přestává být výtvor uměním a staneme se zpronevěřiteli zásad. Rozšířením této zásady do života obecně, Robert Graves varuje: „Vybíráte si svou práci, aby vám poskytovala stabilní příjem a volný čas a své zbožňované bohyni poskytujete své služby na poloviční úvazek. Ptáte se, kdo jsem, že si vás dovoluji upozornit, že požaduje služby na celý úvazek nebo vůbec žádné?”¹²

Peníze jako univerzální cíl jsou zakotveny v našem jazyce. Mluvíme o „zpeněžení” našich idejí a používáme pojem „gratuitous” (bezplatný), což v angličtině doslovně znamená obdržený s díky (a nikoli za úplatu), jako synonymum pro zbytečný. Je to zcela jistě zakořeněné v ekonomii, v předpokladu, že lidské bytosti usilují o maximalizaci vlastního prospěchu, jež se rovná penězům. To je dokonce zakořeněno i ve vědě, kde představují kód pro vlastní reprodukční zájem. I zde byla použita představa všeobecného cíle.

To, že vůbec existuje něco jako univerzální cíl života (ať už jsou to peníze nebo cokoliv jiného), není tak docela zřejmé. Tato myšlenka zřejmě vznikla přibližně ve stejné době, kdy vznikly peníze. Možná to byly právě peníze, které ji filosofům vnukly. Sokrates použil peněžní metaforu výslovně při navrhování rozumové schopnosti jako všeobecného cíle: „Existuje pouze jedna správná měna, za kterou bychom měli vyměňovat všechny ty ostatní věci [radosti a bolesti], a to je rozumová schopnost.”¹³ V náboženství to odpovídá dosahování konečného cílu, jako je spása či osvícení, z nichž pramení všechny ostatní dobré věci. Jak podobné neomezenému cíli peněz! Zajímalo by mě, jaký dopad by to mělo na naši duchovnost, kdybychom vzdali usilování o jednotný, abstraktní cíl, o kterém jsme přesvědčeni, že je klíčem ke všemu ostatnímu. Jaké by to bylo vzdát se nekonečné kampaně zdokonalování se, konání pokroku směrem k cíli? Jaké by to bylo si jen hrát namísto toho jen existovat? Tak jako bohatství i osvícení je cílem, který nezná hranic, a v obou případech usilování o něj může zotročovat. Myslím, že v obou případech je cílový předmět falešnou náhražkou rozmanitosti věcí, které lidé opravdu chtějí.¹⁴

V plně peněžní společnosti, v níž je téměř všechno zbožím nebo službou, peníze zjednodušují rozmanitost světa, do „jednotlivé věci, která je mírou čehokoliv a vyměnitelná s téměř čímkoliv jiným.”¹⁵ Všechny pojmy jako je apeiron, logos a podobné byly různé pojmy označující zásadní jednotu, z níž vznikají všechny věci. Je to to, z čeho všechny věci vznikají a k čemu se všechny věci vrací. Jako takové je téměř totožná se starým čínským učením Tao, které uvedlo na svět protiklady Yin a Yang po nichž následuje dalších deset tisíc věcí. Zajímavé je, že pololegendární učitel taoismu Lao Tzu žil přibližně ve stejné době jako předsokratovští filozofové, což je také více méně období prvních čínských mincí. V každém případě jsou to dnes stále peníze, které dávají život deseti tisícům věcí. Cokoliv chcete na tomto světě vybudovat, začnete investicí, penězi. A pak, když svůj projekt dokončíte, je na čase ho prodat. Všechny věci vznikají z peněz a všechny věci se k nim zase vracejí.

Peníze nejsou tedy pouze obecným cílem. Jsou také obecným nástrojem a především proto, že jsou univerzálním nástrojem a zároveň i univerzálním cílem nemůže jich mít člověk nikdy dost. Nebo alespoň to tak vnímáme. Mnohokrát jsem byl svědkem diskuse o vytvoření účelné komunity nebo vytvoření nějakého jiného projektu, pouze za účelem, aby zase skončil se skličujícím přiznáním, že se to nikdy nepodaří protože: „Kde na to seženeme peníze?” Peníze docela pochopitelně bereme jako klíčový faktor při určování toho, co můžeme vytvořit: koneckonců, mohou prakticky koupit jakékoliv zboží, mohou přimět lidi k provedení prakticky jakékoli služby. „Všechno má svou cenu”. Za peníze si dokonce, jak se zdá, můžeme koupit nehmotné statky jako je sociální postavení, politická moc nebo božská vůle (nebo pokud ne toto, alespoň přízeň náboženských autorit, což je další velice prospěšnou investicí). Jsme celkem zvyklí brát peníze jako klíč k naplnění všech našich tužeb. Kolik snů máte, o nichž předpokládáte, že by se mohly splnit, pokud (a pouze pokud) byste měli peníze? A tak zatěžujeme naše sny penězi, měníme je od zdroje k cíli.

Nebudu obhajovat zrušení peněz. Peníze překročily své vlastní hranice, staly se prostředkem k dosažení věcí, které nikdy neměly být nakaženy stejnorodostí a odosobněním. Mezitím, co jsme je jako finanční prostředky zevšeobecnili, ty věci, které se za peníze skutečně koupit nemohou, se staly nedosažitelnými a nezáleží na tom, kolik peněz máme, získat můžeme pouze jejich zdání. Řešením je obnovení peněz ke své správné funkci. Opravdu jsou zde věci, které mohou lidé vytvořit pouze díky penězům nebo s pomocí obdobných prostředků, jež lidskou činnost v masovém měřítku koordinují. Ve své posvátné formě jsou peníze nástrojem příběhu, ztělesněnou dohodou, která přiřazuje funkce a soustředí se na záměr. K tomuto tématu se vrátím později, až budu popisovat, jak by peníze mohly vypadat v posvátné ekonomice.

Protože neexistuje zjevný limit pro to, co si může člověk za peníze koupit, stejně tak neomezený je i náš sklon k touze po penězích. Nekonečná touha po penězích byla velmi jasná starověkým Řekům. Na samém počátku peněžní éry, velký básník a reformátor Solón poznamenal: „Člověku se zdá, že žádný limit bohatství neexistuje, protože ti z nás, kteří jsou nejbohatší se nemohou dočkat, až ho budou moci zdvojnásobit.” Aristofanés napsal, že peníze jsou jedinečné, protože ve všech ostatních věcech (jako je chléb, sex, atd.) existuje pocit sytosti, ale v penězích nikoliv.

„Kolik je dost?” zeptal se jednou můj přítel miliardáře, kterého znal. Miliardář byl vyveden z míry. Důvod, proč žádná částka peněz nemůže být nikdy dostatečná je takový, že peníze používáme na plnění potřeb, jež vlastně peníze nemohou splnit. Jako takové jsou jako každá jiná návyková látka, dočasně tlumí bolest neuspokojené potřeby, zatímco ponecháváme potřebu nesplněnou. Na tlumení bolesti je zapotřebí zvyšování dávek, ale žádné množství nemůže být nikdy dost. Dnes lidé používají peníze jako náhražku spojení, vzrušení, sebeúcty, svobody a tolika dalších věcí. „Kdybych jen tak měl milion dolarů, pak bych byl svobodný!” Kolik talentovaných lidí obětuje své mládí a doufá, že odejdou do předčasného důchodu, do svobodného života a pak v polovině svého života zjistí, že se ocitli zotročeni svým penězům?

V případě, že peníze primárně slouží jako prostředek výměny, jsou předmětem stejných limitů jako zboží, za které byly vyměněny a naše touha po nich je omezena naším pocitem sytosti. V případě, kdy peníze na sebe vezmou další funkci uchovatele hodnoty, stává se naše touha po nich neomezenou. Jedna myšlenka, kterou se proto budu zajímat, je oddělení peněz sloužících jako prostředek výměny od peněz sloužících jako uchovatel hodnoty. Tato myšlenka má dávné kořeny vracející se k Aristotelovi, který odlišoval dva způsoby získávání majetku – ten v zájmu nabývání bohatství a ten, jenž měl za cíl plnění jiných potřeb.¹⁶ Podle něj je první způsob „nepřirozený” a krom toho nemá žádné meze.

Na rozdíl od fyzického zboží nám abstrakce peněz dovoluje vlastnit v zásadě jejich neomezené množství. Proto je pro ekonomy snadné věřit v možnost nekonečně rychlého růstu, kde pouhé číslo představuje velikost ekonomiky. Celkový součet všech výrobků a služeb je číslo, a jaký je limit pro růst čísla? Ztraceni v abstrakci, ignorujeme limity přírody a kultury, abychom uspokojili náš růst. Následováním Platóna tvoříme abstrakci skutečnější, než je realita, řešíme Wall Street, zatímco reálná ekonomika slábne. Měnová podstata věcí se nazývá „hodnota”, která jako nepřítomná, uniformní podstata oslabuje rozmanitost světa. Všechno se omezuje na otázku, jakou to má hodnotu. To vykresluje iluzi, že svět je nekonečný, stejně jako čísla. Za danou cenu si můžete koupit cokoliv, dokonce i kůži ohrožených druhů.¹⁷

V neomezenosti peněz leží ještě jiný druh nevyčerpanosti, jež však není zjevný: lidská sféra, jež je součástí světa, který patří lidským bytostem. Jaké věci vlastně kupujeme a prodáváme za peníze? Kupujeme a prodáváme nemovitosti, věci, které vlastníme, věci, které vnímáme, jako náš majetek. Technologie neustále tuto oblast rozšiřuje, umožňuje vlastnění takových věcí, které se dříve nedaly koupit a dokonce nás ani nenapadlo je vlastnit: minerály hluboko v zemi, vlnový rozsah elektromagnetického spektra, sled genů. Souběžně se rozšířením našeho technologického dosahu probíhal vývoj způsobu přemýšlení o majetku, protože věci jako půda, vodní právo, hudba a příběhy vstoupily do říše věcí mající svého vlastníka. Neomezenost peněz naznačuje, že říše vlastněných věcí může růst do nekonečna, a proto je osudem lidstva dobýt svět, přinést vše do lidské sféry, aby nám mohl patřit celý svět. Tento osud je součástí toho, co jsem popsal jako mýtus o Vzestupu, jež je součástí naší definice Příběhu o lidstvu. Dnes tento příběh rychle zastarává a potřebujeme vynalézt peněžní systém, jež bude sladěn s novým příběhem, který ten starý nahradí.¹⁸

Charakter peněz, o kterých jsem hovořil není nezbytně špatný. Tím, že pomohly sjednotit nebo standardizovat všechno, čeho se dotknou, tím, že slouží jako univerzální prostředek, umožnily peníze lidským bytostem dokázat divy. Peníze hrály klíčovou úlohu při vzestupu technologické civilizace, ale možná stejně jako s technologiemi jsme se ještě ani nezačali učit tento mocný tvůrčí nástroj pro jeho pravý účel používat. Peníze podporovaly rozvoj standardizovaných věcí jako například strojní komponenty a mikročipy, avšak přejeme si, aby naše jídlo bylo také stejné? Neosobnost peněz podporuje spolupráci přes rozsáhlé společenské vzdálenosti, pomáhá koordinovat práci milionů lidí, kteří jsou si většinou cizí, avšak chceme, aby naše vztahy s lidmi ze sousedství byly také neosobní? Peníze nám jako univerzální prostředek umožňují konat téměř cokoliv, ale chceme, aby se staly také výhradním prostředkem, takže bez nich nebudeme moci udělat vůbec nic? Nadešel čas tento nástroj ovládnout, jelikož lidstvo vstupuje do nové úmyslné, vědomé role na zemi.