Kapitola 5: Mrtvola obecních statků

„Zostuzujeme feudální barony, kteří zakázali rolníkům dotknout se hroudy půdy, pokud svému pánovi neodevzdali čtvrtinu své sklizně. Této době říkáme barbarská. Možná se změnily způsoby, avšak vztahy zůstaly stejné a pracovník je nucen pod záštitou svobodně učiněné smlouvy přijmout feudální povinnosti. Protože kamkoli půjde, nenalezne žádné lepší podmínky. Vše se stalo soukromým majetkem a on musí přijmout skutečnost nebo zemřít hladem.“ Petr Kropotkin

„Za každým velkým majetkem se skrývá zločin.“ Lev Tolstoj

Navzdory zřejmé nezávislosti půdy na lidských snahách o její existenci není půda tak odlišná od ostatního majetku. Zamysleme se nejdříve nad hmotným majetkem. Vše vyrobené z kovu, dřeva, plastu, rostlin, zvířat, minerálů a tak dále. Jsou snad něčím jiným než částí planety? Vždyť majetek je pouze z těchto zdrojů přetvořen vynaložením lidského úsilí. Rozlišení mezi půdou a jejím zhodnocením, rozlišení mezi tím, co již existuje a tím, co lidská síla vytváří, není více nebo méně platné pro půdu, než pro jakékoli jiné materiální zboží. Vše, co používáme a vše, co vlastníme, sestává z upravených kousků země. Společně je to všechno „přírodní kapitál”, bohatství a dobrota, jež nám příroda odkázala. Původně nic z toho nebylo majetkem, do té sféry se to dostalo až tehdy, když technologie prodloužila náš dosah a mentalita oddělení zintenzivněla naši vůli vlastnit. Dnes se staly majetkem i takové formy přírodního kapitálu, o nichž jsme sotva věděli, že existují: elektromagnetické spektrum, sekvence DNA a nepřímo i ekologická rozmanitost a kapacita planety absorbovat průmyslový odpad.¹

Původní Velké obecní statky již byly rozprodány – převedeny nejdříve na majetek a později na peníze – ať už se z nich stal přímý předmět vlastnictví, jako je půda, ropa a stromy, nebo ve formě stále ještě společného majetku, který čerpáme, abychom vytvořili majetek jiný, například otevřená moře. Tento poslední krok potvrzuje, že něco skutečně dokončilo svou proměnu do vlastnictví. Abychom mohli něco volně kupovat a prodávat, pak to znamená, že to bylo odloučeno od svého původního matrixu vztahů, jinými slovy, že se to stalo „převoditelné”. Proto se tedy peníze staly náhradou za půdu a všechen ostatní majetek, a také proto, že účtování renty (úroky) za jejich použití nese stejné účinky a podílí se na stejné antické nespravedlnosti, jako je účtování renty z pozemků.

Kulturní a duchovní kapitál

Přírodní kapitál je jedním ze čtyř širokých kategorií společenství, jež také zahrnuje kapitál sociální, kulturní a duchovní. Každý sestává z věcí, které byly kdysi volně dostupné. Byly součástí soběstačnosti nebo ekonomiky daru, za které dnes platíme. A tak není olupována jen matka země, ale i matka kultura.

Nejznámější z těchto odlišných forem kapitálu v ekonomických pojednáních je kulturní kapitál, který vystupuje pod pojmem duševní vlastnictví. V dřívějších dobách tvořily obrovský fond příběhů, myšlenek, písní, uměleckých motivů, obrázků a technických vynálezů společný majetek, z něhož mohl každý čerpat pro potěšení, ke své práci nebo proto, aby jej mohl dále rozvíjet. Ve středověku poslouchali pěvci navzájem své písně a půjčovali si nové melodie, které se jim líbily, pozměnili je a nechali kolovat ve společné hudbě. Dnešní umělci a jejich firemní sponzoři se snaží chránit a dávat autorské právo na každý svůj nový výtvor a důsledně stíhat každého, kdo zkusí začlenit tyto písně do svých vlastních. Totéž se děje v každé tvůrčí sféře.²

Takže morální ospravedlnění duševního vlastnictví zní takto: „Pokud patřím sám sobě a pracovní výkon mé práce patří mně, tak co udělám je mé.” Ale pokud jen připustíme, předpoklad, že „patřím sám sobě”, pak implicitní předpoklad, že umělecké a duševní výtvory vznikají z ničeho, z mysli stvořitele, nezávisle na kulturním kontextu, je absurdní. Jakýkoli duševní výtvor (včetně této knihy) čerpá z kousků moře kultury kolem nás a ze zásob obrazů, melodií a nápadů, které jsou hluboce vtisknuty do lidské duše nebo možná jsou i vrozené. Jak Lewis Mumford řekl: „Patent je vynález, který člověku umožňuje nárokovat si zvláštní finanční odměny za to, že je posledním spojením ve složitém sociálním procesu, který ten vynález vyrobil.”³ Totéž platí o písních, příbězích a všech ostatních kulturních inovacích. Tím, že z nich děláme soukromé vlastnictví, oddělujeme něco, co není naše. Krademe ze společného kulturního vlastnictví. A protože, stejně jako půda, tyto kousky společného kulturního majetku produkují neomezené množství bohatství, je tato krádež neustále probíhajícím zločinem, který přispívá k propasti mezi majetnými a nemajetnými, majiteli a nájemníky, věřiteli a dlužníky. Ruský anarchista Peter Kropotkin výmluvně poznamenal:

„Každý stroj měl stejnou historii, dlouhou historii bezesných nocí a chudoby, zklamání a radosti, postupného zdokonalování, jež bylo odhalováno několika generacemi bezejmenných pracovníků, kteří přidali původnímu vynálezu toto malé nic, bez nichž by nejúrodnější nápad zůstal bez užitku. Víc než to, každý nový vynález je syntéza, výsledkem nespočetných vynálezů, které mu předcházely v rozlehlé oblasti mechaniky a průmyslu.

Věda a průmysl, vědomost a aplikace, objev a praktická realizace vedoucí k novým objevům, vynalézavost mozku a ruky, dřina mysli a svalů – to vše funguje dohromady. Každý objev, každý pokrok, každé zvýšení součtu lidského bohatství vděčí za svou existenci fyzické a duševní dřině minulosti a současnosti.

Jakým právem si pak může kdokoli přivlastnit jakékoliv nejmenší sousto z tohoto nesmírného celku a říci – to je mé, nikoliv tvé?“⁴

Takové úvahy mě pohánějí k tomu, abych své knihy volně zpřístupnil na Internetu a vzdal se části zvykem zavedených autorských práv. Nemohl bych tuto knihu napsat vně obrovského organického matrixu myšlenek, společenství kulturního kapitálu, ze kterého nemám právo cokoliv vytrhnout.⁵

Duchovní kapitál je záludnější. Odkazuje na naše duševní a smyslové kapacity, například schopnost soustředit se, vytvořit světy představivosti a získávat potěšení z užívání si života. Když jsem byl mladý, v té době těsně před tím, než začala televize a videohry dominovat americkému dětství, jsme tvořili své vlastní světy se spletitými příběhy, procvičovali psychické techniky, kterými mohou i dospělí zkrášlovat své životy a kolektivní skutečnost. I oni mohou vytvářet vize a rozvíjet je v příběhy, jež nabývají smyslu a brát na sebe role, kterých se pak zhostí a tak dále. Dnes tyto světy představivosti přicházejí prefabrikované z televizních studií a softwarových společností a děti bloudí levnými, křiklavými, často násilnými světy, jež byly vytvořeny vzdálenými cizinci. Dětem jsou předkládány již hotové obrazy a schopnost vytvářet vlastní obrazy (tedy představivost) zakrňuje. Dítě není schopno představit si nový svět, vyrůstá se zvykem přijímat jakoukoli realitu, která je mu předkládána.⁶ Mohlo by snad i toto přispívat k politické pasivitě americké veřejnosti?

Další vyčerpávání duchovního kapitálu přichází skrz intenzivní smyslovou stimulaci elektronických médií. Například moderní akční filmy jsou tak rychlé, tak hlasité, tak výrazně stimulující, že starší filmy se ve srovnání s nimi zdají být nudné, nemluvě o knihách nebo říši přírody. Mé děti se sotva zvládnou dívat na jakýkoliv film natočený před rokem 1975, navzdory mému nejlepšímu úsilí omezit jejich vystavování se moderním výstřelkům. Jednou jsme si přivykli na intenzivní stimulaci a v její nepřítomnosti pak máme abstinenční symptom, jež nazýváme nuda. Stáváme se závislými, a proto musíme platit za získání něčeho, co kdysi bývalo dostupné pouze jako dar života. Dítě nebo lovec a sběrač budou fascinováni pomalým procesem přírody. Větvička, jež plave na hladině, včela, jež navštěvuje květinu a jiné věci, kterých si degenerovaná mysl moderních dospělých ani nevšimne. Stejně jako římští nájemníci půdy kolóni museli platit za užívání pozemků, které potřebovali k přežití, tak i dnes musí většina lidí platit majitelům (filmových) produkcí, médií a kapitálu za intenzivní masáž smyslů, aby cítila, že vůbec žije.

Nemusí být zcela zřejmé, že duchovní kapitál představuje společný majetek. Co zde opravdu bylo zcizeno, je centrum pozornosti. Možnosti lidského mozku, jež nazývám duchovním kapitálem, neexistují v izolaci, je to naše výchova, naše péče, naše kulturní okolí, jež se o ně stará a řídí je. Naše schopnost představovat si a získávat senzorické naplnění je do značné míry kolektivní schopností, tou, jež dnes nemůžeme nadále uplatňovat z volně dostupných zdrojů mysli a přírody, ale musíme je kupovat od nových majitelů.

Kolektivní pozornost celé lidské rasy je společným majetkem stejně jako půda nebo vzduch. Stejně jako ony, jsou surovinou pro lidskou tvořivost. Vyrobit nástroj, vykonat nějakou práci, dělat cokoliv vyžaduje, aby člověk tomuto úkolu věnoval pozornost, nemůže se zároveň věnovat něčemu jinému. Všudypřítomnost reklamy a médií v naší společnosti představuje rozptýlení kolektivní lidské pozornosti a vyčerpávání našeho božského dědictví. Všude, kam se podívám, jsou na silnicích billboardy. V metru, na Internetu, na ulici, všude nás oslovují komerční zprávy, aby „zachytily” naši pozornost. Pronikají do našich samotných myšlenek, našich příběhů, našeho vnitřního dialogu a prostřednictvím nich se naše emoce, touhy a přesvědčení obracejí na výrobu produktu a generování zisku. Naše pozornost je sotva ještě stále naše vlastní, tak snadno s ní moc politiky a obchodu manipuluje.

Poté, co bylo s naší pozorností dostatečně dlouho manipulováno, byla rozkouskována, přivykla si na intenzivní podněty a tikala od jednoho křiklavého, avšak prázdného objektu k druhému, stala se tak roztříštěnou, že ji nejsme schopni dostatečně dlouho udržet, abychom mohli vytvořit něco nezávislého na programech, které nás obklopují. Ztrácíme schopnost udržet myšlenku, porozumět nuanci, rozdílu a schopnost vcítit se do situace druhé osoby. Jsme náchylní k jakékoli zjednodušené povídce a okamžitě emocionálně reagujeme. Jsme tak nejen snadným cílem reklamy, ale také propagandy, demagogie a fašismu. To vše různými způsoby slouží moci peněz.

Povrchové drancování společnosti

Nejdůležitější druh kapitálu pro účely této diskuse je společenský kapitál. Společenský kapitál se především vztahuje na vztahy a dovednosti, na „služby”, jež si lidé kdysi v ekonomice daru prováděli sami a také sobě navzájem, například vaření, péče o děti, zdravotní péče, pohostinnost, zábava, poradenství a pěstování jídla, výroba ošacení a stavění domů. Nedávno, před jednou nebo dvěma generacemi, bylo mnohem méně těchto činností považováno za zboží, než je tomu dnes. Když jsem byl dítě, většina lidí, které jsem znal, se zřídka stravovala v restauracích a sousedi se navzájem starali o své děti po škole. Technologie přispěla k tomu, že přenesla lidské vztahy do sféry „služeb”, stejně tak jako přinesla hlubší a mnohem záhadnější části planety do sféry zboží. Například gramofon a rádio pomohly změnit hudbu z něčeho, co lidé vytvořili pro sebe na něco, za co platí. Skladovací a přepravní technologie udělaly totéž se zpracováním potravin. Obecně ta drobná dělba práce, která doprovází technologie, nás učinila závislými na cizích lidech ve většině věcí, které používáme, a je nepravděpodobné, že jsou naši sousedé závislí na tom, co vyrábíme. Ekonomické vazby se tedy odloučily od vazeb sociálních a sotva nám zbývá něco, co bychom mohli svým sousedům nabídnout a stěží se naskýtá příležitost, abychom je poznali.

Monetizace sociálního kapitálu je povrchovým dolem společenství. Nemělo by nás překvapit, že se peníze hluboce podílejí na rozpadu komunity, protože jsou ztělesněním neosobního. Převeďte dva odlišné lesy na peníze a stanou se stejnými. Aplikováno na kulturu, stejný princip rychle vytváří globální monokulturu, kde každá služba je službou placenou. Když peníze zprostředkovávají všechny naše vztahy, pak i my ztrácíme jedinečnost, staneme se běžným spotřebitelem běžného zboží a služeb a běžným vykonavatelem provádějícím další služby. Nejsou důležité žádné osobní ekonomické vztahy, protože vždy můžeme „zaplatit někoho jiného, aby to udělal.” Není divu, že ať se snažíme, jak chceme, je pro nás těžké vytvořit komunitu. Není divu, že se cítíme tak nejistě, tak nahraditelně. Je to vše kvůli přeměně z jedinečného a posvátného na peněžní a obecné, přeměně, jak uvidíme, hnané úrokem. V knize Vzestup lidskosti jsem napsal:

„My opravdu nepotřebujeme jeden druhého.”… Jak lépe můžeme popsat ztrátu komunity v dnešním světě? My opravdu nepotřebujeme jeden druhého. Nepotřebujeme znát osobou, která pěstuje, posílá lodí a zpracovává naše jídlo, vyrábí naše oblečení, staví náš dům, vytváří naši hudbu, vyrábí nebo opravuje naše auto, nepotřebujeme dokonce znát ani osobu, která se stará o naše děti, když jsme v práci. Jsme závislí na roli, ale jen náhodně na osobě, která tuto roli vykonává. Ať je to cokoliv, můžeme prostě někomu zaplatit, aby to udělal (nebo zaplatit někoho jiného), pokud máme peníze. A jak dostáváme peníze? Prováděním nějaké jiné specializované role, za kterou nám s velkou pravděpodobností někdo zaplatí za něco, co jsme pro něj vykonali…

Základní potřeby života byly předány specialistům a nám nezbylo nic smysluplného na práci (mimo naši vlastní odbornost), kromě vlastní zábavy. A jakékoliv úkoly každodenního života, které nám zůstávají, většinou provádíme osaměle – sami jezdíme na určitá místa, nakupujeme, platíme účty, připravujeme hotová jídla, vykonáváme domácí práce. Žádný z těchto úkolů nevyžaduje pomoc sousedů, příbuzných nebo přátel. Přejeme si být blíže našim sousedům, pokládáme se za přátelské lidí, kteří by jim rádi pomohli. Ale existuje jen málo, s čím jim můžeme pomoci. V našich domech podobných krabicím jsme soběstační. Nebo spíše jsme soběstační ve vztahu k lidem, které známe, ale jsme závislí jako nikdy předtím na absolutních cizincích, kteří žijí tisíce kilometrů daleko.

Přeměna sociálních vztahů na zboží nám nenechává nic, co bychom mohli dělat společně, krom spotřeby. Společná spotřeba nijak pro vybudování komunity nepřispívá, protože nevyžaduje žádné dary. Myslím, že často znepokojující prázdnota většiny společenských shromáždění vyplývá z počátečního přístupu: „Já tě nepotřebuji”. Nepotřebuji, abys mi pomáhal konzumovat jídlo, pití, drogy nebo zábavu. Spotřeba od nikoho dary nevyžaduje, nevyzývá ničí opravdovou existenci. Společenství a důvěrnost nemohou pocházet ze společné spotřeby, ale pouze z darování a společné kreativity.

Když se zastánci svobody odvolávají na posvátnost soukromého majetku, neúmyslně vytváří potřebu té velmi Velké vlády, jíž natolik pohrdají. Protože při neexistenci komunitních vazeb zůstávají atomizovaní jedinci závislí na vzdálené autoritě, na zákonně ustaveném státu plnícím řadu takových sociálních funkcí – například zajištění bezpečnosti, řešení sporů a přidělování kolektivního sociálního kapitálu, které kdysi plnila struktura společenství. Přivlastnění a privatizace ekonomické sféry nás nechává, bezmocně nezávislými, jak potvrzuje staré rčení. Nezávislými na všech, které známe a závislými na neosobních, donucovacích orgánech, které vše řídí z dálky.

Když se lidí ptám, co jim nejvíce v jejich životě chybí, nejčastější odpovědí je „společnost”. Ale jak můžeme vybudovat společnost (komunitu), když všechny ty stavební kameny, tedy věci, které pro sebe navzájem děláme, byly převedeny na peníze? Komunita je protkaná dary. Na rozdíl od peněz nebo výměnných transakcí po nich nezůstávají žádné povinnosti, dary vždy naznačují budoucí dary. Když něco obdržíme, něco pak dlužíme, vděčnost je potvrzením toho, že jsme něco obdrželi a že si přejeme dát něco na oplátku. Ale co můžeme dávat nyní? Žádné životní potřeby, žádné potraviny, přístřeší nebo oblečení, žádnou zábavu, příběhy, zdravotní péči, všichni si je kupují. Odtud vyvstává všechno to nutkání dostat se od všeho pryč, vrátit se k soběstačnějšímu životu, kde jsme stavěli své vlastní domy, pěstovali vlastní jídlo a vyráběli si vlastní oblečení v komunitě. Tento trend je hodnotný, pochybuji však, že si většina lidí vybere tuto hůře schůdnou pěšinku jen proto, aby mohla mít komunitu. Kromě obrácení směru specializace práce a na strojích založené výkonnosti moderní doby však existuje ještě jiné řešení, které vyvěrá ze skutečnosti, že peníze vlastně neplní mnoho našich potřeb. Naše nejdůležitější potřeby dnes nejsou uspokojovány a ani peníze nejsou schopné je uspokojit díky své neosobní povaze. Společenství budoucnosti vznikne z potřeb, jež peníze v žádném případě nemohou splnit.

Teď víte, proč penězům říkám „kostlivec obecných statků”. Převádění přírodního, kulturního, sociálního a duchovního kapitálu na peníze je podle slov Richarda Seaforda naplnění jejich moci za účelem sjednocení všeho, čeho se dotknou. „Při snižování individuality na homogenní neosobnost”, píše, „se moc peněz podobá moci smrti.”⁷ A opravdu, když budou všechny lesy vytěženy pro výrobu parket a všechny ekosystémy zadlážděny, když budou všechny lidské vztahy nahrazeny nějakou službou, pak dané procesy planetárního a společenského života skončí. Jediné, co zůstane, budou studené, mrtvé peníze, jak před mnoha staletími varoval mýtus krále Midase. Budeme mrtví, avšak velmi, velmi bohatí.

Vytváření umělých potřeb

Ekonomové by řekli, že nás takové věci, jako jsou gramofony a buldozery a další vymoženosti, obohatili, protože vytvářejí nové výrobky a služby, které předtím neexistovaly. Když se na to podíváme zblízka, lidské potřeby, jež tyto věci splňují, nejsou ničím novým. Plní je jednoduše jiným způsobem, takovým způsobem, za který musíme teď platit.

Tak například telekomunikace. Lidské bytosti nemají abstraktní potřebu dálkové komunikace. Máme potřebu být v kontaktu s lidmi, se kterými sdílíme emocionální a ekonomické vazby. V minulosti byli tito lidé obvykle poblíž. Lovec, sběrač nebo ruský sedlák ze čtrnáctého století by našel málo využití pro telefon. Telefony začaly plnit potřeby až tehdy, když jiný technologický vývoj a kultura rozmístila lidi dál od sebe a roztříštila velké rodiny a místní komunity. Čili ta základní potřeba, jež splňují, není nic nového pod sluncem.

Podívejme se na další technologickou nabídku, k níž jsou mé děti, k mému velkému zděšení, neodolatelně přitahovány: masivní fantazijní online hry pro více hráčů. Potřeba, jež tyto hry splňují, není také nic nového. Děti v předpubertálním věku a dospívající mají silnou potřebu prozkoumávat, prožívat dobrodružství a stanovovat identitu prostřednictvím interakcí s vrstevníky, jež se k tomuto objevování a dobrodružství vztahují. V minulosti se to dělo ve skutečném venkovním prostředí. Když jsem byl dítě, neměli jsme žádnou takovou svobodu jako generace před námi, o které jste se mohli dočíst v Tomovi Sawyerovi, a přesto já a mí přátelé jsme někdy zašli míle daleko, k potoku nebo opuštěnému lomu, neprobádanému vrcholku kopce, železničním kolejím. Dnes jen zřídkakdy potkáte skupinu dětí potulujících se kolem, když každý kousek půdy je oplocený a označený cedulemi Zákaz vstupu, když je společnost posedlá bezpečností a když děti mají vše naplánované a jsou nuceny podávat výkony. Technologie a kultura děti připravily o něco, co velmi potřebují, a pak jim to je ve formě videoher prodáváno zpět.

Pamatuji si ten den, kdy jsem si uvědomil, co se děje. Díval jsem se takhle jednou na epizodu televizní show Pokémon, která je v podstatě o třech dětech, které se potulují a prožívají různá magická dobrodružství. Tyto na obrazovce smyšlené, obchodní značkou označené postavičky prožívaly skvělá dobrodružství, která skutečné děti kdysi také prožívaly, avšak nyní musí platit (prostřednictvím reklamy) za výsadu je sledovat. V důsledku toho vzrostl HDP. Bylo vytvořeno nové „zboží a služby” (podle definice, věci, které jsou součástí peněžní ekonomiky), které nahradily funkce kdysi volně dostupné.

Po troše zamyšlení odhalíme, že téměř každé zboží a služba, která je dnes dostupná splňuje potřeby, které byly kdysi splňovány zadarmo. Co lékařská technologie? Porovnejte naše vlastní chatrné zdraví s úžasným zdravím, jemuž se těšili lovci a sběrači a prvotní zemědělci a je jasné, že na úkor velkých výdajů nakupujeme naši schopnost fyzicky fungovat. Péče o dítě? Zpracování potravin? Doprava? Textilní průmysl? Nemám tolik prostoru, abych analyzoval každé z těchto témat, jaké potřeby byly ukradeny a nyní jsou nám zpět prodávány. Nabídnu ještě jeden důkaz na potvrzení mého názoru – pokud by růst peněz opravdu poháněl technologické a kulturní plnění nových potřeb, nebyli bychom pak více spokojeni než všichni lidé před námi?

Jsou lidé nyní šťastnější? Mají pocit větší naplněnosti, protože mají filmy namísto kmenových vypravěčů, MP3 přehrávače namísto setkání kolem klavíru? Jíme raději masově vyráběné potraviny namísto jídla ze sousedova pole nebo naší vlastní zahrady? Žije se lidem lépe v domech typu McRezidence než ve starých novoanglických kamenných usedlostech nebo vigvamech? Jsme šťastnější? Byly splněny nějaké nové potřeby?

I kdyby tomu tak nebylo, nezahodím přeci všechnu technologii ani přes to, že zničila přírodu a lidskost. Ve skutečnosti úspěchy vědy a technologie splňují významné potřeby. Potřeby, které jsou klíčovou hnací silou posvátné ekonomiky. Zahrnují potřebu poznávat, hrát si, vědět a tvořit to, co my v Nové ekonomice nazýváme „opravdu skvělou věcí”. V posvátné ekonomice nadále zůstanou, věda, technika a specializace práce, která jdou spolu ruku v ruce jako jeden z činitelů uspokojování těchto potřeb. Již vidíme tento vyšší smysl vědy a techniky, stejně jako recesivní gen, jež se nezkrotně objevuje i přes svou nekonečnou komercializaci. Nachází se v srdci každého opravdového vědce a vynálezce. Duch zázraku, vzrušení z novoty. Každá instituce starého světa má svůj protějšek ve světě novém, stejnou notu na jiné oktávě. Nevoláme po revoluci, která vymýtí staré a vytvoří nové od začátku. Tento druh revoluce byl vyzkoušen již dříve, pokaždé se stejnými výsledky, protože ona sama mentalita je součástí starého světa. Posvátná ekonomika je součástí zcela jiného druhu revoluce, transformace a nikoliv čistky. V této revoluci si poražení ani neuvědomí, že prohráli.

Až dosud, jen velmi málo produktů naší ekonomiky a technologie sloužilo výše uvedeným potřebám. Naše potřeba hrát si, prozkoumávat a žasnout zůstává nenaplněná a navíc i plnění našich tělesných potřeb provází velká úzkost a boj. To odporuje tvrzení ekonomů, že ačkoli nebyly splněny žádné nové potřeby, technologie a dělba práce nám umožňují plnit stávající potřeby efektivněji. Říká se, že stroj může vykonat práci tisíců mužů, počítač může koordinovat práci tisíců strojů. Proto tedy futuristé od osmnáctého století předvídali bezprostřední věk volného času. Tato doba nikdy nenastala a dokonce se zdá, že v posledních třiceti pěti letech ustoupila ještě více do dálky. Něco očividně nefunguje.

Jeden ze dvou základních předpokladů ekonomiky je, že lidské bytosti obvykle jednají ve svém racionálním vlastním zájmu a že tento vlastní zájem odpovídá penězům. Dva lidé učiní pouze výměnu (například koupí něco za peníze), pokud je to přínosem pro obě strany. Čím více výměny se děje, tím více výhod člověk má. Ekonomové proto asociují peníze s Benthamovým principem „utility”, což znamená užitek (prospěch, dobro). To je jeden důvod, proč je ekonomický růst nezpochybňovaný Svatý grál hospodářské politiky. Když totiž roste ekonomika, světová úroveň domnělého užitku (dobra) stoupá. Který politik by nechtěl, aby se zásluhy na ekonomickém růstu pojily s jeho jménem?

Ekonomická logika říká, že když se objeví nové zboží nebo služba, fakt, že někdo je ochoten za ně zaplatit znamená, že z toho musí mít někdo prospěch. V jakémsi omezeném smyslu je to pravda. Kdybych ukradl vaše klíče od auta, může být pro vás prospěšné zakoupit je ode mne zpět. Kdybych ukradl vaši půdu, mohlo by vám být ku prospěchu si ji pronajmout zpět, abyste mohli přežít. Ale tvrzení, že peněžní transakce jsou důkazem celkového zvýšení užitku, je absurdní, stejně jako předpoklad, že potřeby, jež splňují, byly původně nesplněné. Pokud platíme pouze za něco, co bylo díky soběstačnosti nebo ekonomiky daru volně k dispozici, potom je logika ekonomického růstu chybná. Za předpokladem, že primitivní život byl Hobbesovými slovy „osamělý, ubohý, ohavný, zvířecí a krátký”, se skrývá ideologický motiv. Taková minulost by ospravedlnila přítomnost, což vlastně zahrnuje různé formy popisu všech Hobbesových kvalit. Jaký je život uvnitř domu na předměstí, není-li osamělý? Jaký je život v rovníkové Africe, není-li krátký?⁸ A vyrovnalo se nějaké období ve své odpornosti a brutalitě minulému století? Možná, že Hobbesův názor, že minulost byl drsný boj o přežití, je ideologickou projekcí našeho vlastního stavu.

Aby ekonomika rostla, sféra penězi pojmenovaného zboží a služeb musí růst také. Peníze musí uspokojovat stále více a více našich potřeb. Koneckonců, hrubý domácí produkt je definován jako celkový součet zboží a služeb, jež národ vyrábí. Počítají se pouze ty, které byly směněné za peníze.

Kdybych hlídal vaše děti zadarmo, ekonomové by to nezapočítali jako službu a nepřidali by to k HDP. Nemůžeme to použít k zaplacení finančního dluhu, také nemohu jít do supermarketu a říci: „Dnes ráno jsem hlídal sousedovic děti, tak mi prosím dejte jídlo.” Ale když otevřu školku a budu vám účtovat peníze, vytvořil jsem „službu”. HDP vzroste a podle ekonomů se společnost stala bohatší. Zvýšil jsem ekonomiku a světovou úroveň dobroty. „Zboží” jsou věci, za něž platíte penězi. Peníze = zboží. To je rovnice naší doby.

Totéž platí, když pokácím les a prodám dříví. Dokud stále stojí a je nepřístupný, není zbožím. „Zbožím” se stane až tehdy, když vybuduji silnici na svážení dřeva, najmu pracovníky, les pokácím a dřevo přepravím kupci. Změním les na dřevo, na zboží a HDP stoupne. Podobně také, pokud složím novou píseň a budu ji sdílet zadarmo, HDP se nezvýší a společnost není považována za bohatší, ale kdybych na ni uvalil autorská práva a prodal ji, stane se zbožím. Nebo bych mohl najít tradiční společnost, jež využívá bylinky a šamanské techniky na léčení, zničím jejich kulturu a učiním je závislými na farmaceutických lécích, které musí kupovat, vyženu je z jejich země, aby nemohli provozovat zemědělství pro svou vlastní obživu a museli si kupovat jídlo. Zemi vyčistím a najmu si je na banánové plantáže. A tak jsem udělal svět bohatší. Do sféry peněz jsem přinesl různé funkce, vztahy a přírodní zdroje.

Kdykoli někdo za něco zaplatí, co jednou získal jako dar nebo on sám vytvořil, světová úroveň „dobroty” stoupá. Každý pokácený strom, z něhož je vyroben papír, každý nápad zachycen a předělán na duševní vlastnictví, každé dítě, jež hraje videohry namísto vytváření světů představivosti, každý lidský vztah, jež je přeměněn na placenou službu, vyčerpává trochu z přírodního, kulturního, duchovního a sociálního společného majetku a přeměňuje je na peníze.

Je pravda, že pro zaměstnance školek je účinnější (co se týče pracovních hodin) starat se o tři tucty dětí, než aby doma zůstala hromada rodičů, kteří by si děti mohli hlídat sami. Je rovněž účinnější obhospodařovat tisíc akrů velké pole obrovskými traktory a chemikáliemi, než pěstovat stejné množství jídla na stovce malých polích s použitím ručního nářadí. Ale všechna tato efektivita nám neposkytla ani více volného času, ani nenaplnila žádné zásadně nové potřeby. Takováto efektivita vede až k tomu, že dojde k naplnění potřeb nekonečně obscénním způsobem myšlení a nakonec k tak extrémní situaci, že budeme mít skříně plné jen málokdy nošených šatů a bot, které potom skončí na skládce odpadů.

Omezený charakter lidských potřeb představoval problémy od samého počátku průmyslové éry, objevující se prvně v textilním průmyslu. Koneckonců, kolik kusů oděvů skutečně jedna osoba potřebuje? Řešením hrozící krize nadprodukce bylo manipulovat lidi tak, aby nakupovali více oblečení, než potřebují. Nastoupil módní průmysl, který překvapivě uvědomělým a cynickým způsobem povzbudil rádoby frajery, aby drželi krok s módou. Jedním z důvodů, proč to lidé přijali, je ten, že oblečení zaujímá ve všech kulturách zvláštní místo, plní různé posvátné funkce, plní potřeby přinášející radost či představující smutek či hravost a značně přispívá k hlubší potřebě sociální identity. Je přirozené zkrášlovat naše těla, stejně jako kořenit naše jídlo. Důležité je ale podotknout, že žádná nová potřeba nebyla naplněna. Stále více výroby je zasvěcováno směrem k plnění stejných potřeb, nekonečně komplikovaných.

Navíc ta samá industrializace, která přinesla hromadnou výrobu textilií, také zapříčinila sociální rozpad, jež roztříštil tradiční komunity a donutil lidi stát se oběťmi odvětví módy. Popsal jsem to v poněkud obecnějším kontextu v knize Vzestup lidstva:

Pro zavedení konzumerismu (zaměření se na spotřebu) v dříve izolované kultuře je nejprve nezbytné zničit její smysl pro identitu. Zde je popsáno jak: narušte její síť reciprocity zavedením spotřebitelských věcí z venku. Narušte její sebeúctu atraktivními obrázky ze západu. Degradujte její mytologii skrz misionářskou práci a vědecké vzdělávání. Rozeberte její tradiční způsoby přenášení místních znalostí a vědomostí, tím, že zavedete vzdělávání s osnovami z venku. Zničte její jazyk poskytnutím vzdělání v angličtině nebo v jiném národním nebo světovém jazyce. Odřízněte její vztahy s půdou dovozem levných potravin, aby místní zemědělství bylo neekonomické. Pak vytvoříte lidi, jež jsou hladoví po té správné tenisce.

Krize nadprodukce, jež nastane poté, co dojde k obecnému naplnění jedné potřeby, se řeší orientací a koncentrací na nějakou jinou potřebu. Prakticky jde o to, aby byly společné přírodní, sociální, kulturní a duchovní statky převedeny jeden po druhém na majetek a peníze. Když se sociální kapitál výroby oděvů (tj. dovedností, tradic a způsobu jejich přenosů) promění ve zboží a nikdo již mimo peněžní ekonomiku šaty nevyrábí, pak nastává vhodná doba k prodeji ještě více oděvů zničením možnosti udržení sociálních struktur jiné identity. Identita se stane zbožím a oděvy a ostatní spotřebitelské položky se stanou jejími zástupci.

Sociální ekologie daru, ty sdílené dovednosti, zvyky a sociální struktury, které navzájem plní své potřeby, jsou stejně bohatým zdrojem bohatství a nesou v sobě stejně mnoho pokladů, jako se skrývá v přírodní ekologii a zemi, jejich nositelce. Otázkou je, co se stane, když budou všechny tyto formy společného kapitálu vyčerpány? Co se stane, když už nebudou žádné další ryby, jež by se mohly proměnit v jedlé produkty moře, žádné lesy, jež bychom mohli proměnit v papír, žádná ornice, jež by mohla být proměněna v kukuřičný sirup, nic, co by lidi pro sebe mohli dělat zadarmo?

Na druhou stranu by toto neměla být vůbec krize. Proč musíme pořád růst? Pokud jsou všechny naše potřeby plněny se zvýšenou efektivitou, proč tedy nemůžeme prostě pracovat méně? Proč slíbený věk volného času nikdy nenastal? Jak uvidíme, při současném peněžním systému, ani nikdy nedorazí. Žádný nový technologický div nebude stačit. Peněžní systém, který jsme zdědili, nás vždy bude nutit dávat přednost růstu před volným časem.

Někteří mohou namítnout, že peníze splnily jednu potřebu, jež nebyla předtím opravdu splněna a to potřebu lidského druhu růst a působit na stupnici od milionů nebo miliard. Naše potřeba potravin, hudby, příběhů, léků a tak dále nemusí být více uspokojivá než v době kamenné, ale můžeme poprvé vytvořit věci, které vyžadují koordinované úsilí milionů specialistů po celé zeměkouli. Peníze umožnily rozvoj nadlidského organismu sedmi miliard buněk, společného těla lidského rodu. Je to jako molekula přenášející vzruchy a koordinující příspěvky jednotlivců a organizací za takovými účely, jež by menší seskupení nemohlo nikdy dosáhnout. Všechny potřeby, které peníze vytvořily nebo převedly z osobního na standardní a obecné, jsou součástí tohoto organismického rozvoje. Dokonce i módní průmysl je jeho součástí jako prostředek pro vytvoření identity a pocitu sounáležitosti, jež překračuje rozsáhlé sociální vzdálenosti.

Stejně jako mnohobuněčný organismus i lidstvo jako kolektivní bytost potřebuje orgány, subsystémy a prostředky na jejich koordinaci. Peníze spolu se symbolickou kulturou, komunikační technologií, vzděláním a tak dále napomohly rozvoji těchto systémů. Bylo tomu podobně jako s růstovým hormonem – podněcovaly růst a zároveň řídily projev tohoto růstu. Dnes se zdá, že dosahujeme hranici růstu, a tím také konec dětství lidstva. Všechny naše orgány jsou plně zformované, některé dokonce přežily svou užitečnost a mohou se navrátit do latentní formy. Zrajeme. Možná přeměníme naši nově nalezenou tvůrčí sílu miliard lidí ke svému zralému účelu. Možná v souladu s tím potřebujeme jiný druh peněz, takový, jenž je nadále schopen koordinovat nesmírně složitý nadlidský organismus, avšak bez nutnosti růstu.

Moc peněz

Veškeré současné množství forem vlastnictví má jeden určující společný rys: všechny lze koupit a prodat za peníze. Všechny jsou protihodnotou peněz, protože kdokoli, kdo vlastní peníze, může vlastnit jakoukoli jinou formu kapitálu a produktivní moc, jež se k tomu pojí. Nezapomeňte, že každá z těchto forem, jež vznikla ze společného majetku, nepatřila kdysi žádné osobě a nakonec byla odebrána z obecného statku a byl z ní vytvořen majetek. To samé, co se stalo s půdou, stalo se se vším ostatním a přineslo stejnou koncentraci bohatství a moci do rukou těch, kdo ho vlastní. Jako první křesťanští otcové, Proudhon, Marx a George, věděli, že je nemorální někoho oloupit o jeho majetek a pak ho donutit platit za jeho používání. Přesto se to děje pokaždé, když účtujete pronájem půdy nebo úroky. Není to tedy žádná náhoda, že téměř všechna světová náboženství zakazují lichvu. Nikdo by neměl mít prospěch z pouhého vlastnění toho, co existovalo před vlastnictvím a peníze jsou dnes ztělesněním všeho, co existovalo před vlastnictvím, je to čistá esence majetku.

Avšak peněžní systémy stavějící se proti úrokům, jež v této knize navrhnu a popíši, nejsou motivovány pouhou morálkou. Úrok je víc než jen výnos z trestné činnosti, dokonce víc než trvající příjem z trestné činnosti již spáchané. Je také hnací silou pokračující loupeže, sílou, která nutí nás všechny, a bez ohledu na bezúhonnosti našich záměrů, stát se, ať už chceme nebo ne, spolupachateli drancování země.

Na svých cestách, nejprve během svého vnitřního putování a pak jako řečník a spisovatel jsem se často setkával s hlubokou úzkostí a bezmocností, jež se rodila ze všudypřítomnosti svět pohlcujícího stroje a z praktické nemožnosti vyhnout se účasti v něm. Abych uvedl jeden příklad z miliónů – lidé, kteří se bouří proti Wal-Martu tam stále nakupují, nebo v jiných obchodech, jež jsou také součástí globálního predátorského řetězce, protože cítí, že si nemohou dovolit platit dvakrát tolik, nebo se bez toho obejít. A co elektřina, která dodává proud pro můj dům, stejně jako uhlí ukradené z hlubin země? A co plyn, který využívám pro svou vlastní přepravu či dodávku věcí, pokud se přeci jen od dodávky elektřiny odpojím? Mohu minimalizovat svou účast na svět pohlcujícím stroji, ale nemohu se mu vyhnout zcela. Jak lidé postupně zjišťují, že pouhé žití ve společnosti znamená přispívat ke zlu světa, často procházejí fázemi přání najít si zcela izolovanou a soběstačnou účelovou komunitu, avšak k čemu to bude dobré, zatímco Řím hoří? Jakou to má cenu, když nepřispíváte svou malou částí na znečištění, jež zachvátilo svět? Postupuje to rychle nehledě na to, zda žijete v lese a jíte kořínky a bobule, nebo žijete na předměstí a jíte jídlo dovezené z Kalifornie.⁹ Touha po osobním očištění od hříchů společnosti je druh fetiše, podobný domácím solárním panelům o rozloze 4 000 čtverečních metrů.

Jakkoli chvályhodný může ten impuls být, hnutí na bojkotování Wal-Martu nebo reformy zdravotnictví nebo vzdělání nebo politiky nebo čehokoli jiného se rychle stanou cvičením marnosti, když se střetnou s mocí peněz. Mít jakýkoli vliv je jako vyčerpávající plavba proti proudu a jakmile budeme odpočívat, smete nás opět nějaké nové pobouření, nějaká nová hrůza, nějaké nové ničení přírody, společenství, zdraví nebo ducha – a to vše pro peníze.

Co přesně tato „moc peněz“ znamená? Nejde o, ačkoliv by se to tak mohlo občas zdát, tajný spolek zlých bankéřů, kteří řídí svět prostřednictvím Bilderbergské rady, Trilaterárnské komise a dalších „Iluminátských“ nástrojů. Často na svých cestách a ve své korespondenci narážím na lidi, kteří četli knihy Davida Ickeho a jiných, kteří mají přesvědčivé argumenty pro existenci starobylého celosvětového spiknutí, majícího nastolit „Nový světový pořádek“, symbolizovaný vševidoucím okem umístěným na vrcholu pyramidy, ovládajícím každou vládu a instituci, tedy tajnou mocichtivou kotérii, která v zákulisí tahá za nitky a ovládá každého Rothschilda a Rockefellera jako své loutky. Musím být velmi naivní nebo velmi neznalý, když nechápu opravdovou podstatu problému.

I když se přiznávám k naivitě, nejsem neznalý. Přečetl jsem mnoho podobných textů, ale žádný z nich mne neuspokojil. I když je zřejmé, že je za takovými událostmi, jako je 11. září a vražda Kennedyho, mnohem více než nám řekli a že finanční odvětví, organizovaný zločin a politická moc jsou úzce propojeny, zjistil jsem že, obecně řečeno, konspirační teorie přisuzují až příliš mnoho schopnosti člověka úspěšně řídit a kontrolovat komplexní systémy. Zcela jistě jde o něco tajemného a o „náhody“, které lidé jako je Icke vysvětlují jinak, než pomocí konvenčních vysvětlení, ale při troše benevolence k metafyzice, myslím si, že v konečném důsledku to, k čemu dochází je, že náš systém víry a podvědomí vytváří matice synchronicity, které se velmi podobají spiknutí. Ve skutečnosti jde o spiknutí bez spiklenců. Každý je loutkou, ale žádní loutkáři nejsou.

Kromě toho, odvolávání se na konspirační teorie, které jsou obvykle nepodvrhnutelné, je mnohem více psychologické než empirické. Konspirační teorie mají své temné kouzlo, protože proniknou až k našemu prvotnímu pocitu trpkosti a naleznou něco, s čím je možné se spojit, něco, co je možné obviňovat nebo nenávidět. Naneštěstí, jak již mnoho revolucionářů zjistilo, když dojde k svržení oligarchů, naše nenávist již není na místě. Skutečný viník je něco mnohem hlubšího, něco více všudypřítomného. Přesahuje možnosti lidského vědomí a dokonce i oligarchové a bankéři jsou v jeho moci. Skutečným viníkem jsou cizí suveréni, kteří vládnou světu ze svých létajících talířů. Dělám si legraci.¹⁰ Skutečným viníkem, skutečným loutkářem, který v zákulisí manipuluje s našimi elitami, je samotný peněžní systém založený na úvěru, systém řízený úroky, který pochází ze starověku, ze sílící vlny separace, která vytváří konkurenci, polarizaci a chamtivost, vynucující si nekonečný exponenciální růst a co je důležitější, který se v současnosti chýlí ke konci, stejně tak jako dochází k vyčerpávání paliva potřebného pro růst sociálního, přírodního, kulturního a duchovního kapitálu.

Několik příštích kapitol popisuje tento proces a dynamiku úroku, a s tím, jak trend století výroby vrcholí, nově formuluje současnou ekonomickou krizi. Podíváme-li se na ní z tohoto hlediska, můžeme lépe pochopit to, jak vytvořit nejen nový peněžní systém, ale nový druh peněžního systému, který má opačné účinky, než ten současný: sdílení místo chamtivosti, rovnosti místo polarizace, obohacení zdrojů místo jejich ochuzování a udržitelnost místo růstu. Stejně tak tento nový druh peněžního systému vyjadřuje mnohem hlubší posun než je ten, ke kterému dnes dochází, posun v lidské identitě směrem k propojenému já, vázanému ke všem bytím v kruhu daru. Všechny peníze, které jsou součástí tohoto Znovuspojení, tohoto Velkého Obratu, si jistě zaslouží být nazývány posvátnými.