Kapitola 14: Sociální dividenda

Většinu mužů by urazilo, kdyby jim navrhli, že budou zaměstnáni házením kamenů přes zeď a poté jejich házením zpět, jen aby si mohli vydělat své mzdy. Ale mnoho z nich už nyní nemá důstojné zaměstnání. – Henry David Thoreau

Je zřejmé, že většina nešťastných lidí jsou lidé, kteří musí dělat to samé znovu a znovu, každou minutu, nebo možná dvacetkrát za minutu. Zaslouží si nejkratší pracovní dobu a nejvyšší plat. – John Kenneth Galbraith

Paradox volného času

Dějiny technologie jsou z velké části dějinami nástrojů, které šetří práci. Dieselový bagr udělá práci za pět set mužů s lopatami. Buldozer udělá práci pěti set dřevorubců se sekerami. Počítač udělá práci pěti set účetních s pery a papírem ze starých dob. Proč, po staletích technického pokroku, stále pracujeme stejně jako dříve? Proč většina lidí na Zemi stále žije s denní zkušeností s nedostatkem? Futuristé předpovídali blížící se věk volného času po celá staletí. Proč k tomu nikdy nedošlo?

Je to proto, že jsme si při každé příležitosti zvolili možnost vyrábět více, namísto pracovat méně. S výběrem jsme si nevěděli rady.

Nárůst volného času je bez nějakého způsobu přerozdělení bohatství v současném systému nemožný. Představte si, co by se stalo, kdyby byla náhle vynalezena magická technologie, která by mohla zdvojnásobit produktivitu každého pracovníka. Dnes máme stejné množství zboží k dispozici za polovinu práce. Pokud se (tak jako v ustálené ekonomice nebo ekonomice nerůstu) poptávka nezvýší, polovina dělníků bude nadbytečná. Aby zůstaly konkurenceschopné, musí podniky polovinu svých pracovníků propustit, zaměstnat je na částečný úvazek nebo jim platit méně. Celkové mzdy se sníží o polovinu, protože nikdo nebude platit zaměstnancům více, než jaké budou příjmy, které pro své zaměstnavatele vytvářejí. Propuštění pracovníci už nebudou mít peníze na nákup produktů, i když budou o 50 procent levnější. Nakonec, navzdory většímu množství zboží dostupnému za menší námahu, se peníze na nákup zboží nedostanou k lidem, kteří by je mohli použít. Množství volného času se zvýšilo. Jmenuje se “nezaměstnanost” – a následky jsou katastrofální: Rychlé hromadění bohatství, deflace, bankroty a tak dále, viz kapitola 6.

Následnou socioekonomickou kalamitu lze odvrátit dvěma způsoby: Přerozdělováním bohatství nebo růstem. Abychom dosáhli toho prvního stavu, mohli bychom prostě vzít peníze zaměstnaných a dát je nezaměstnaným, dotovat podniky, které si udržují nadbytečné zaměstnance, nebo vyplácet sociální podporu každému, bez ohledu na to, zda pracuje nebo ne. Takové politiky přerozdělování snižují relativní bohatství a moc držitelů peněz. Dalším řešením ve výše uvedeném scénáři by bylo zdvojení poptávky tak, aby byli všichni zaměstnaní.

Vzhledem k tomu že, obecně vzato, bohatí ovládají situaci a nechtějí, aby bylo jejich bohatství přerozděleno, je tradičním řešením problému nadprodukce a nezaměstnanosti nějak generovat hospodářský růst, což znamená zvyšování poptávky po nových výrobcích a službách. Jedním způsobem jak to udělat je využít vývozu. Je ale zřejmé, že toto řešení nemůže fungovat pro planetu jako celek. Dalším způsobem zvýšení poptávky je, jak jsem již plně popsal, kolonizovat nepeněžní oblasti – aby si lidé kupovali to, co bylo kdysi zdarma. Nakonec můžeme prostě zničit nadbytečnou produkci válkou a odpadem. Všechna tato opatření zajistí, aby všichni pro udržení přirozeného stavu poptávky pracovali.

Ideologie růstu, příběhu o Vzestupu, říká, že přirozená poptávka nemůže být nikdy nasycena, že je nekonečně (směrem vzhůru) pružná. To předpokládá nekonečné dodávky z nových trhů, nových potřeb a nových tužeb. Ale, jak už jsem vypozoroval, jediným objektem touhy, který nezná pocit sytosti, jsou peníze. Předpokládání neomezených potřeb a tedy i neomezené poptávky pohání šílenství, které dnes vidíme – a ekonomickou logiku, která to ospravedlňuje.¹

V minulosti jsme si vždy mohli vybrat, jak naložit s nárůstem efektivnosti: Pracovat méně nebo spotřebovávat více. Tlačeni peněžním systémem, závisejícím na růstu, jsme si stále vybírali to druhé. Místo, abychom pracovali méně a mohli tak mnohem snadněji dosáhnout existujících potřeb, neustále vytváříme nové potřeby, abychom dosáhli, nebo mnohem častěji, abychom převáděli potřeby z darů do peněžní oblasti nebo se snažili naplnit nekonečné potřeby konečnými věcmi. To je hnací silou našeho vzestupu, rozvojem našeho daru ruky a mysli. Ačkoli byly náklady na přírodu, kulturu, ducha a lidstvo vysoké, tento vývoj má svůj právoplatný účel. Dnes se, s tím jak je přírodní a kulturní společenství vyčerpané, kontext naší volby – méně pracovat nebo více spotřebovávat – mění. Věk vzestupu se chýlí ke konci a my usilujeme o uplatňování darů, které jsme v novém vztahu se Zemí rozvinuli k jejich pravému účelu. Věk růstu skončil. John Maynard Keynes vyjádřil předtuchu tohoto epochálního posunu v Ekonomických důsledcích míru:

„Na jedné straně pracující třídy přijaly … situace, ve kterých mohly nazývat vlastní jen malou část koláče, na kterém se oni, příroda a kapitalisté výrobou podíleli. A na straně druhé mohli kapitalistické třídy nazývat nejlepší část koláče vlastní a teoreticky jej mohli svobodně, za tiché základní podmínky, že ve skutečnosti ujídají velmi malou část, ujídat. Povinnost “úspory” se stala z devíti desetin ctností a růst koláče objektem pravého náboženství. Zde, okolo nejezení koláče, vyrostly všechny ty tendence puritánství, které se v jiných dobách odtahovalo od světa a opomíjelo výrobu, stejně tak jako požitky. A tak koláč rostl; ale kvůli čemu, to nebylo zcela zřejmé. Jednotlivci nebyli ani tak pobízeni k tomu, aby se ho zříkali, jako k tomu, aby jeho konzumaci odkládali a těšili se tak ze zabezpečení a očekávání. Úspory byly na stáří nebo pro děti, ale to pouze teoreticky – předností koláče bylo to, že nikdy nebude snězen, ani Vámi, ani vašimi dětmi.²“

Na kolektivní úrovni, nejíst koláč znamená volit růst před volným časem. Účinnější výrobní technologie nám umožňuje buď pracovat méně, nebo pracovat stejně tvrdě a produkovat více věcí. Náš ekonomický systém vyžaduje a ztělesňuje druhou volbu. Ale navzdory dnešnímu sdružení “Keynesiánské” ekonomiky s fiskálním stimulem, Keynes sám nikdy neviděl stimul jako trvalé řešení. Jako společnost jsme po sedmdesát let uměle stimulovali poptávku, a to prostřednictvím vojenských výdajů, výstavbou dálnic a dotací pro urychlení těžby, stavebnictví, spotřeby a imperialismu. Pokus o podporu ekonomického růstu a udržení mezní účinnosti kapitálu před úroky, jsme uvěznili sami sebe v pasti větší a větší produkce, ať už ji potřebujeme nebo ne. Ekonomická teorie se svým předpokladem nekonečného chtění říká, že pokud se v této pasti adaptujeme, budeme vždy “potřebovat“, že vždy budeme potřebovat produkovat ještě více, ne-li v jednom, pak v druhém odvětví. Já jsem tento proces popsal jinak: Jako vyčerpání první oblasti a poté další přírodního, sociálního, kulturního a duchovního kapitálu. Keynes to nevyjádřil tak otevřeně, žít jako žil on, v ideologickém kontextu Vzestupu, ale zjevně to vytušil. Jeho užití minulého času ve výše uvedené pasáži naznačuje, aspoň pro mne, že jednoho dne bude čas k jezení koláče. K volbě méně práce před větším množstvím věcí.

Pozitivní bezriziková úroková míra je ekonomický aspekt “nabádání”, který Keynes vylíčil jako “kultivovat potěšení ze zabezpečení a očekávání” nebo, v mém pojetí, vzít si hypotéku na přítomný okamžik, zvolit si bezpečnost nebo její zdání před svobodou. Vidíte, ekonomická logika, kterou jsem popsal, má i osobní rozměr. V posledních letech, jsme byli pobízeni k tomu si vybrat práci před volným časem, i když jsme nepotřebovali peníze, a to kvůli úrokům slibujícím, že si za naše peníze budeme moci v budoucnosti koupit více volného času. Zříkáním se potěšení a volného času – a vlastně, všeho až příliš často a to podle našeho nejlepšího vědomí – bychom mohli dokonce dosáhnout ekonomické verze nebe: Předčasného důchodu. Ale jak to často s náboženstvím bývá, příslib nebe slouží pouze k tomu, aby nás držel v řetězech. Doba našeho nevolnictví nicméně skončila. Stav planety nyní naléhavě požaduje, abychom odvrátili naši pozornost od “rostoucího koláče.”

Zastarávání “práce”

Od úsvitu průmyslové éry jsme si s sebou nesli všudypřítomné obavy, že budeme nahrazeni stroji. A skutečně, jak stroje převezmou činnosti jednou prováděné lidmi, k tomu u mnohých dojde. Jediný způsob, jak udržet plnou zaměstnanost, byl prostřednictvím růstu. A přesto tu nyní volám po ukončení k růstu a také po konci plné zaměstnanosti (pro peníze). Takže, vzhledem k tomu, že je naše letitá úzkost na nás, pojďme zjistit, co přesně pro naši práci znamená být nahrazen strojem.

Aby ji mohl převzít stroj, musela by být práce, kterou člověk dělá, mechanická. Jak se společnost jako celek stala více mechanizovanou, získalo ještě více pracovních míst charakteristiku strojní uniformity, rutinní a normalizované. Bylo to nevyhnutelné proto, aby tyto práce mohly provádět stroje nebo aby se zapojily do strojem ovládaných procesů. Zde se nachází mnohem hlubší pramen naší úzkosti: Ne, že budeme nahrazeni stroji, ale že se staneme stroji, že budeme žít a pracovat jako stroje.

Luddisté, nejslavnější hnutí z počátku devatenáctého století, které brojilo proti strojům, si to uvědomovali. Podle badatele Kirkpatricka Salea, nešlo o slepost, o pověrčivou nenávist k strojnímu zařízení. Podle nich mělo strojní zařízení své řádné místo. Byli pobouření nejen ztrátou obživy, ale i chatrnými produkty, ochromující nudou, neustálým nebezpečím a dehumanizujícími podmínkami v továrnách. Bránili se mechanizaci práce. Náhrada vysoce kvalifikovaných pracovníků degradovaných autonomní výrobou, nebezpečná tovární práce, je urážkou lidského ducha.

Cílem soucitné ekonomiky tedy není poskytnout “zaměstnání”, jak si většina liberálních politiků zřejmě myslí. Jakmile jednou začala být jejich práce mechanická, je v jistém smyslu již pozdě – nelidská práce může být stroji dělána také. Nemohu si pomoci, ale k nesmyslným ekonomickým programům, které usilují o větší množství “zaměstnání”, jako bychom potřebovali více zboží a další služby, mám výhrady. Proč chceme vytvářet více pracovních míst? Je to tak, že lidé mají peníze, aby žili. Za tímto účelem, by mohli klidně vykopávat díry v zemi a zase je zasypávat, jak Keynes proslule zavtipkoval. Současné ekonomické politiky se právě o to snaží. Vypovídají o tom současné snahy o znovu obnovení bytové výstavby, v době, kdy ve Spojených státech existuje 19 miliónů volných bytových jednotek!³ Nebylo by lepší platit lidem za to, aby vůbec nic nedělali, a uvolnit tak jejich kreativní energii, aby mohli řešit naléhavé potřeby světa?

Je zřejmé, že vlastníme prostředky a čelíme nezbytnosti růst méně, pracovat méně, a obrátit svou energii k jiným věcem. Je čas splatit letitý příslib průmyslu, že technologie umožní dramatické snížení pracovního týdne a zavést “věk volného času.” Bohužel, termín volný čas s sebou, jak čas plyne, nese nádech nestoudnosti a rozptýlení, které jsou v rozporu s naléhavými potřebami planety a jejích obyvatel. Existuje ohromné množství důležité práce, která má být udělána, práce, která je v souladu s nerůstem proto, že nebude nutně vyrábět prodejný produkt. Jsou lesy, které mají být znovu vysazeny, nemocní, kteří potřebují péči, celá planetu k vyléčení. Myslím, že budeme mít hodně práce. Budeme pracovat tvrdě, vytvářet hluboce smysluplné věci, které již brzy nebudou muset bojovat proti proudu toku peněz, nezbytnosti růstu. Ale také věřím, že rovněž budeme mít víc skutečného volného času – zkušenost hojnosti času – než máme dnes. Nedostatek času je jedním z důvodů, proč máme vyšší spotřebu, kterou se snažíme kompenzovat ztrátu tohoto prvotního ze všech bohatství. Čas je život. Být opravdu bohatý znamená být pánem svého času.

Doposud jsem popisoval systém, který přesouvá finanční podněty k zachování a rozšíření ekosystému a zbytku veřejných prostředků, umožňující tok peněz k těm, kteří je, při absenci růstu, potřebují. Existuje však ještě radikálnější cesta k ukončení principu “peníze mají mít ti, kteří jich ještě víc vydělají” na kterém je moderní bankovnictví založeno. Proč prostě nedat peníze lidem? Všem lidem?⁴ Toto je představa “sociální dividendy” nebo “sociální mzdy”, kterou v roce 1920 obhajoval Major Douglas, zakladatel hnutí sociálního úvěru.

Ta myšlenka má obojí, hospodářský i morální princip. Douglas, britský inženýr, zpozoroval to samé jako Marx – s tím, jak se průmysl stává méně pracným a více náročným na kapitál, mají dělníci zmenšující se podíl na výnosech, což nakonec vede k chudobě, polarizaci bohatství a hospodářské krizi kvůli poklesu poptávky. Jako řešení, navrhl vydávání peněz s nuceným oběhem v částce, která postačí všem občanům na nákup produktů své vlastní práce, a to jak na platbu per-capita, tak i na slevy na nákupy – negativní daň z obratu. Tento návrh není tak ekonomickému hlavnímu proudu vzdálen, jak si můžete myslet – finanční poukázky zaslané do všech amerických domácností v roce 2008 byly ve zředěné podobě sociální dividendou a byly určeny k jasnému účelu, jaký Douglas předpokládal: Přinést peníze těm, kteří je utratí a zvrátí tak hospodářskou depresi.⁵ Tyto poukázky nebyly sociální podporou poskytnutou pouze chudým. Byly sociální podporou vydávanou všem.

Jak ekonomický pokles přetrvává, získává alternativa volného času a přerozdělování vůči růstu na věrohodnosti. Kurzarbeit neboli program “zkrácené pracovní doby”, který je v Německu, podporuje kratší pracovní týdny s cílem předejít nezaměstnanosti při zjevném popření tzv. klamu masy práce (viz poznámka 1). Namísto propuštění 20 procent zaměstnanců, firmy každému zkrátí pracovního týden o 20 procent. Většinu sníženého platu hradí zaměstnanci stát. Zaměstnanci si mohou udržet svou práci, pracují o 20 procent méně se snížením platu pouze 4 nebo 8 procent.⁶ Výsledky jsou působivé: Německá nezaměstnanost zůstala nižší, než bylo během recese očekáváno a automobilový průmysl, kde tato politika byla zavedena s největší vervou, v první polovině roku 2009 neztratil jediný plný úvazek práce ve výrobě.⁷ Kurzarbeit program je v omezeném rozsahu podobný sociální dividendě a přináší podobnou ekonomickou a humanitární motivaci.

Pro sociální dividendu existuje také filozofické nebo morální odůvodnění, které jsem si uvědomil už jako mladistvý, když jsem si přečetl příběh od Philipa Joseho Farmera, který nazval „Jezdci purpurové mzdy (“Riders of the purple wage“). S odvoláním na Douglase, Farmer rozumně říkal, že technologie dala lidstvu, a to téměř bez jakékoliv námahy, přístup k takovému bohatství, že by kvůli zabezpečení životních potřeb nemělo být nutné pracovat. Snadný blahobyt, který umožňují technologie a přírodní bohatství země, je kolektivním pokladem celé lidské rasy. Už jen to, že se narodí, má každý jedinec nárok na podíl na něm. Rozhodně nikdo nemá větší právo, než kdokoliv jiný využívat, řekněme, vynálezy Roberta Boyla nebo Thomase Edisona, natož obrovského kulturnímu kontextu, v němž je jejich práce možná. Vy nebo já nemáme na tento kulturní příspěvek větší právo, než jako máme na zemi nebo genom. Přichází k nám jako dar lidstvu jako celku. Je to dar našich předků, stejně jako země je dar od planety Země, přírody, nebo Stvořitele.

Avšak nepřijímejme lehkovážnou větu, kterou jsem pronesl výše, až tak rychle: “Snadný blahobyt umožnila technologie.” Tato věta si kupuje ideologii Vzestupu, která je, jak jsem popsal, svázána s ideologií nekonečného hospodářského růstu. Navzdory staletím technologií šetřících práci, tak nějak nemáme více volného času, než lovci a sběrači, neolitičtí vesničané, nebo středověcí rolníci. Důvodem je nadprodukce a nadspotřeba věcí, které technologie může vyrobit a podprodukce a podspotřeba těch věcí, které nemůže. Obvykle jsou ty posledně jmenované věci jsou přesně ty, které vzdorují sjednocující, odosobňující roli peněz, tedy všechny věci, které jsou jedinečné, intimní a osobní. K tomuto tématu se vrátím později; nyní jen jednoduše poznamenávám, že v oblasti těchto potřeb, která připouští kvantifikaci, jsou naše potřeby snadno splnitelné. Neměli bychom potřebovat hodně pracovat, abychom si opatřili materiální věci nezbytné pro život, jako jsou potraviny, oblečení a přístřeší. Určitě bychom neměli pracovat více, než průměrných dvacet hodin, které Kalaharští domorodci v drsné poušti v roce 1970 vynakládali s nástroji z doby kamenné na obživu. Jistě bychom se kvůli “vydělávání si na živobytí” neměli o nic méně bezpečněji a úzkostněji, než rolníci vrcholného středověku se svými 150 svátečními dny volna.

Ochota pracovat

Jaké šílenství nás žene k tomu raději budovat další zbytečné domy, než řekněme zachraňovat vejce mořských želv před úniky ropy? To nakonec povede k vyčerpání výhod z veřejných zdrojů, a jejich obnova bude věcí altruismu. Návrhy popsané v této knize tuto dynamiku zvrátí. Internalizace nákladů přesměrovává tok peněz a lidské činnosti od spotřeby k duchovním věcem. Negativní peněžní úrok umožňuje využít investice k vytváření ještě většímu množství peněz, než jich bylo na vstupu a ukončuje zlevňování budoucnosti. Avšak tato opatření sama o sobě nemusí být dostatečná, protože některé práce nezbytné pro vyléčení světa jsou ze zásady neekonomické.⁸

Pak je otázkou, jak vytvářet podmínky, které by lidem umožnily dělat důležitou práci, která nevytváří ekonomickou návratnost. Stejně jako při přerozdělování bohatství, i zde v podstatě existují dvě možnosti. Jednou z nich je sociální dividenda, kterou jsem popsal výše a která dnes existuje v oslabené podobě, jakou jsou finanční poukázky vydávané vládou ve formě daňových úlev, sociální dávek, a tak dále. To dává lidem ekonomickou svobodu vykonávat činnosti, na které je nikdo nebude najímat (protože nevytváří zdroj příjmu pro zaměstnavatele) a které nevytvářejí nic k prodeji.

Druhým způsobem podpory neekonomické práce je pro vládu (nebo jiný subjekt) placení lidem za vytváření krásných a nezbytných věcí, kterým přisuzujeme hodnotu. Předzvěst tohoto nového údělu jsme spatřili, když jsme najali milióny nezaměstnaných, aby nejenom vystavěli infrastrukturu, která by jednou vytvořila pozitivní ekonomický výnos, ale také kvůli takovým věcem, jako je vytváření a uchovávání lidové hudby a oblasti pro rekreaci. Půjdeme-li dále, toto je v podstatě vize státního socialismu. Nicméně centrální plánování často postrádá významné potřeby, vybízí k totalitnímu zneužívání moci a nedokáže zapojit tvořivost jednotlivců a původních místních organizací. Věříme, že lidé nebudou díky sociální dividendě omezeni ekonomickými zbytečnostmi, a že si přirozeně zvolí dobrou a potřebnou práci. Tyto svobodné, neomezené volby – následky nespoutané touhy – pomohou určit, která práce je posvátná.

V sázce jsou dvě konkurenční vize lidské přirozenosti, a také tedy dvě vize jak rozproudit společnost. První říká, “osvoboďme lidi od ekonomických potřeb a oni odvedou skvělou práci.” Ta druhá říká, “poskytněme skvělou práci a využijme hospodářských potřeb, abychom přiměli lidi ji dělat.” První důvěřuje lidské schopnosti sebeorganizace a přirozené touze tvořit, druhá vkládá rozhodnutí o způsobu rozdělování lidské práce do rukou politických tvůrců. Myslím si, že obě možnosti zde ještě dlouho budou, a že nakonec, tak jako se stávají politické postupy vstřícnějšími, svépomocnými a sebeorganizovanými, se obě spojí v jednu.

Proti sociální dividendě nebo jiným rovnocenným nárokům je možné namítnout, že lidé tak nebudou motivováni k práci. Myslíme si že, “když lidé nebudou nijak do práce tlačeni, nebudou dělat vůbec nic. Že potřebují nějakou motivaci.” Proč byste měli pracovat, když jsou vaše základní potřeby uspokojeny bez práce? V tomto smyslu je nedostatek, dokonce i umělý nedostatek, pozitivním přínosem, protože potlačuje vrozenou lidskou lenost. Taková logika opět vede k logice kontroly, nadvlády a války proti sobě samému. Ale je opravdu lidskou přirozeností nedělat nic produktivního? Opravdu potřebujeme odměnu, aby nás přiměla k práci a sankce jako trest za lenost?

Nebo, jinak řečeno, je lidskou přirozenou touhou nedávat, ale jenom brát? Myslím si, že není. Nejobtížnějšími okamžiky mého života byly ty, kdy jsem nebyl svou prací naplňován, kdy jsem nevyužíval svých darů pro to, v co jsem věřil. Možná, že se s mojí zkušeností sami ztotožníte. Velmi dobře si vzpomínám na jednu schůzku se softwarovou společností na Tchaj-wanu, kde jsem pracoval jako překladatel a obchodní konzultant, když mi bylo dvacet let. Mluvili jsme o nějakých nových technologiích, 3D zvuk nebo něco takového, a zdálo se, že všichni byli velmi znepokojeni jeho dopady na jejich výrobek. Na chvíli jsem byl zaskočen: “Počkejte chvilku, to myslíte vážně, že Vás zajímá tohle? Protože mě je úplně jedno jestli má tento nebo jiný výrobek 3D zvuk.” Poté jsem pocítil ponuré zoufalství, protože mi došlo, že se starám jen proto, že jsem za to placen a že si k tomu neumím představit reálnou alternativu. “Budu jednou dělat to co mě opravdu zajímá?” Pomyslel jsem si: “Když začnu žít svůj život a ne jen ten, za který jsem placen?”

Základním předpokladem této knihy je, že lidské bytosti přirozeně touží dávat. Rodíme se do vděčnosti: Znalosti, které získáme, toužíme na oplátku dát. Vzdálena tomu, aby pošťuchovala neochotné lidi k tomu, aby i přes další impulzy vlastní lenosti dávali, dnešní ekonomika nás nutí popřít vlastní vrozenou velkorysost a nasměrovávat naše dary k udržování sytému, který neslouží téměř nikomu. Posvátná ekonomika je tou, která uvolňuje naší touhu pracovat, naší touhou dát. Každý, koho znám má toho tolik co dát a většina z nich cítí, že nemůže, protože v tom nefigurují peníze. A to ne proto, že jsou jejich dary nechtěné. Je zapotřebí udělat hodně skvělé práce. Peníze, tak jak je známe, nespojují dary a potřeby. Proč musí každý pracovat tak tvrdě, aby přežil, když by se (ať už díky technologii či nikoli) daly tyto potřeby naplnit nepatrným zlomkem lidské práce? Kvůli nedostatku, který způsobuje povaha peněz.

Předpoklad, že lidé nechtějí pracovat, leží velmi hluboko v ekonomice a čerpá z ještě hlubšího zdroje: Příběhu odděleného já. Jestliže více pro Vás znamená méně pro mě, když Váš blahobyt nesouvisí nebo je neslučitelný s tím mým, proč bych měl chtít někomu něco dát? Biologický “sobecký gen”, který se ve svém vlastním zájmu snaží maximalizovat svou reprodukci, je shodný s ekonomickým “racionálním aktérem”, který se snaží maximalizovat svůj finanční zájem. Prý nechceme dělat nic, co by prospělo jiným, dokud z toho něco nemáme. Sami od sebe opravdu dávat nechceme. Musíme k tomu být donuceni, být za to zaplaceni.

Učebnice ekonomie hovoří o “neužitečnosti” práce, za předpokladu že pokud není “vynahrazována” mzdou, budou lidé přirozeně dávat přednost … přednost čemu? Přednost spotřebě? Přednost nicnedělání? Přednost zábavě? Odůvodnění ekonomického systému založeného na nedostatku je vystavěno v jeho předpokladech, které zahrnují hluboké předsudky vůči lidské přirozenosti. Tato kniha předpokládá odlišnou lidskou přirozenost: Že jsme zásadně božské, kreativní, štědré bytosti, že dávat a vytvářet patří mezi naše nejhlubší touhy. Abychom mohli vtělit tento předpoklad do peněžního systému, musíme najít způsoby, jak bohatě odměňovat dary dané společnosti, aniž by se tyto odměny staly jistou formou nátlaku či otroctví.

Nejen, že je zkušenost z nedostatku lidským výtvorem našeho peněžního systému, ale lenost, kterou vnímáme jako lidskou přirozenost, je opodstatněnou odpovědí na druh práce, kterou systém plodí. Možná vůbec není problém ve Vás, když jste líní, odkládáte, odvádíte lajdáckou práci, chodíte pozdě, jste nesoustředění a tak dále. Možná je to duševní povstání proti práci, kterou opravdu dělat nechcete. Je to vzkaz, který říká, “je čas najít vlastní opravdovou práci, díky které můžete využít svých darů k něčemu smysluplnému.” Ignorujte tuto zprávu a Vaše podvědomí ji bude prosazovat prostřednictvím deprese, sabotáží sebe sama, nemocí nebo úrazem, vyřazovat Vás ze života, který není v souladu s Vaší štědrostí.

V posvátné ekonomice budou lidé stále tvrdě pracovat – ne proto, že musí, ale proto, že chtějí. Chtěli jste někdy věnovat čas nebo práci dobré věci, ale upustili jste od toho proto, že jste si to nemohli “dovolit”? Sociální dividenda uvolňuje tok darů k potřebám a sjednocuje naší práci s naší vášní, štědrostí a uměním.

Mnoho lidí bude stejně dělat placenou práci, buď jako doplněk k sociální dividendě (která bude pravděpodobně na úrovni životního minima) nebo protože takovou práci, o kterou se zasloužili, mají rádi. Ale půjde o volbu, ne nutnost. V případě neexistence donucovacího mechanismu “vydělávat na živobytí” bude na trhu málo ponižujících nebo únavných prací. Aby získali zaměstnance, budou muset zaměstnavatelé poskytnout taková pracovní místa, která mají význam a takové pracovní podmínky, které respektují lidskou důstojnost. Takových pracovních míst bude existovat mnoho, protože mnoho práce, financované prostřednictvím peněžního systému veřejných statků, bude svou povahou smysluplné (kvůli finančním popudům zachovávat a obnovovat).

Všeříkající je to, že i bez sociální dividendy lidé stejně dělají obrovské množství nevykompenzované práce. Celý Internet je z většiny vytvořený dobrovolnou prací, od volně šiřitelných serverových softwarů k bezplatnému obsahu. Celé organizace jsou vytvořeny tvrdě pracujícími dobrovolníky. Nepotřebujeme finanční pobídky k práci, protože ve skutečnosti nejlépe pracujeme, když peníze nejsou problém.⁹ Jaký by byl svět, kdyby byli lidé podporováni, aby dělali krásné věci a nemuseli bojovat s ekonomickými potřebami tak jako dnes?

Posvátná ekonomika předpovídá svět, ve kterém lidé dělají věci z lásky, ne pro peníze. Co byste v takové ekonomice dělali vy? Rekultivovali byste skládku toxického odpadu? Dělali byste “velkou sestru” problémovým adolescentům? Vytvářeli útočiště pro oběti obchodování s lidmi? Navraceli ohrožené druhy zpět do volné přírody? Zřizovali zahrady v městských čtvrtích? Pořádali veřejná vystoupení? Pomáhali veteránům k návratu do civilního života? Co byste dělali, kdybyste byli osvobozeni od peněz? Jak by váš vlastní, opravdový život vypadal? Pod těmi náhradními životy, za které jsem placen, je skutečný život, náš život.

Být plně naživu znamená přijmout návodnou otázku, “Proč jsem tady?” Mnoho prací tento pocit zpochybňuje, protože zde evidentně nejsme kvůli práci na montážní lince nebo prosazování výrobku nebo abychom dělali cokoliv, co se podílí na ochuzování lidí nebo ekologickém ničení. Nikdo vlastně takovou práci nechce dělat a jednoho dne by ani neměl.

Kdo vynese Smetí?

Jde o realistické prohlášení? Chtěl bych s Vámi sdílet krátkou úvahu, kterou jsem napsal loni na jaře.

Otrocký svět

Právě teď jsem na velikém letišti a píšu. Tisíce lidí na tomto letišti vykonává práci a jen několik z těchto pracovních míst se skutečně pro lidskou bytost hodí.

Na letiště jsem jel hotelovým autobusem. Po cestě jsem řidiči, peruánskému přistěhovalci, vyprávěl o přednášce, kterou jsem měl tento víkend a o mé vizi mnohem hezčího života, a jen tak pro ilustraci jsem řekl: „Vy tady jezdíte celý den sem a tam – jistě si občas musíte pomyslet, ´přece tu nejsem proto, abych dělal tohle.“

“Jo, to je jasný,” řekl.

Nemohu si pomoci, ale myslím si to samé, když se dívám na pokladní v kiosku na letišti, která markuje položky nákupu, rozměňuje drobné, a říká: “Děkuji vám, pane, hezký den,” a na muže, který chodí mezi koši na odpadky a vyprazdňuje je do svého vozíku a mění igelitové sáčky, tichý a zasmušilý, s kamennou tváří. Jaký svět jsme to vytvořili, že v něm lidé celý den dělají takové úkoly? Kým jsme se to stali, že nás to nepobuřuje?

Muži a ženy na pokladnách a u bran mají o něco více stimulující práci, práci, kterou zvládnout může trvat spíše několik dní nebo týdnů, než hodin, ale přesto jejich práce zdaleka nespojuje lidské schopnosti a kreativitu (i když by mohli být spokojení z jiných důvodů, jako je služba druhým, dělání lidí šťastnými, setkávání se lidmi, atd.). Totéž platí i pro letušky. Pouze piloti, ti co řídí letový provoz a mechanici dělají práci, která by mohla rozumně zaujmout učební schopnosti lidské mysli na déle než několik měsíců.

To, co mi přijde zvláštní je, že ty nejhorší, nejbrutálnější, ze všech pracovních míst, jsou také těmi nejhůře placenými. Chápu, ekonomický smysl celé věci, ale něco ve mně se proti takové logice bouří a chce, aby byli nosiči zavazadel, řidiči a pokladník placeni více, nikoli méně, než piloti.

Bez těchto nekvalifikovaných pracovníků by toto letiště a tato společnost ve své současné podobě nefungovali. Mé cestování závisí na jejich práci, na práci za kterou jsou placeni sotva tak, aby přežili.

A proč s takovou prací souhlasí? Rozhodně ne kvůli touze strávit celý život jejím děláním. Pokud se můžete někoho z nich zeptat, proč to dělají, řeknou vám, pokud je neuráží o tom mluvit: “Musím to dělat. Musím vydělávat na živobytí a tohle je ta nejlepší práce, kterou jsem našel.”

Takže můj dnešní výlet je možný jen proto, že lidé, proto aby přežili, dělají práci, kterou dělat nechtějí. To je to co znamená “vydělávat na živobytí”. Ohrožení života je v podstatě zbraň přiložená k hlavě. Kdybych Vás pod pohrůžkou smrti nutil pro mě pracovat, budete mými otroky. V míře v jaké žijeme ve světě, který funguje na práci mnoha lidí, která je pod lidskou důstojnost, a to samozřejmě nejen na letištích, ale v továrnách, žijeme v otrockém světě. Cokoliv, co můžeme získat z otrocké práce, přináší nesnesitelné duševní náklady. Bolestnou prázdnotu nebo disintegritu, kvůli které se stydíme podívat se lidem do očí.

Jsme schopni pokrčit rameny a oddat se životu v otrockém světě? Chci se podívat ostatním do očí a vědět, že nemám prospěch z jejich potupy.

* * * *

Důvod, proč nechci žít v otrockém světě, je také sobecký: Produkty otrocké práce zosobňují ducha, který je do nich vkládán. Kdo jiný než odvedenec, by mohl vyrobit mizerné, sklíčené, toxické, ošklivé, levné objekty a budovy, které nás dnes obklopují? Kdo jiný než otrok by byl tak naštvaný a nepříjemný, když poskytuje služby?¹⁰ Velká většina našich “zboží a služeb” je poskytována lidmi, kteří to dělají jen pro peníze, jen proto, že musí. Chci žít ve světě, ve kterém jsou krásné věci vytvářené lidmi, kteří milují svou práci.

Kdokoliv naočkovaný předsudky o tom, že práce je něco nepřijatelného si může myslet, že jsem naivní, když navrhuji systém, ve kterém není nikdo nucen pracovat. Kdo by pěstoval jídlo? Odvážel odpadky? Uklízel ulice? Pracoval v továrnách? Netvrdím, že nepříjemná práce brzy zmizí, jen že jí bude méně a méně. I přes veškerou snahu našich politiků, jak jí vytvořit více v podobě pracovních míst, navzdory naší snaze udržet rostoucí spotřebu, je k dispozici méně „pracovních míst“.

Ale kdo odklidí odpadky? Musíme se smířit se společností, kde nejhorší pracovní místa zbývají na ty, kteří mají nejméně štěstí? Musíme se smířit se společností, v níž někteří lidé musí dělat práci, která je pod jejich úroveň, donuceni ji vykonávat, aby přežili? Když souhlasíme s tím, že některé ponižující práce jsou nezbytné, a když souhlasíme, že musíme mít ekonomiku, která nutí některé lidi tyto práce dělat (nebo se stát bezdomovci a hladovět), pak v podstatě souhlasíme s otroctvím: “Udělej to nebo zemřeš.” Je tedy možné mít moderní ekonomiku s férovou dělbou práce, ve které nejsou nezbytné profese, jako je čistič toalet nebo sběrači odpadků? Zvažme věc podrobněji a použijeme k tomu typický příklad ponižující práce, kterou je sběr odpadků.¹¹

Tak za prvé, proč potřebujeme sběrače odpadků? Proč je tolik odpadků ke sběru? Je to proto, že spotřebováváme tolik harampádí, proto, že zbytky potravin nekompostujeme a proto, že používáme tolik obalů, které nejsou opakovaně využitelné nebo recyklovatelné. Jednorázové výrobky a obaly jsou možné proto, že jsou uměle levné. Většina nákladů na těžbu surovin a průmyslové zpracování pro výrobu obalů je externích, stejně tak jako náklady na jejich likvidaci na skládkách a ve spalovnách. Kdyby, tak jak bylo navrženo v kapitole 12, byly tyto náklady interní, jednorázová výroba by byla mnohem méně ekonomická a takové věci, jako jsou kontejnery na znovu–plnitelné, nádoby by získalo ekonomickou logiku a posílilo ekologickou logiku. Obdobné úvahy je možné aplikovat také na kompostování zbytků jídla, pokud bude zahrádkářství ekonomicky motivováno odstraněním skrytých dotací (doprava, vodní, chemické látky, atd.) ze vzdálených megazemědělství. Opravdu není žádný důvod pro to, abychom produkovali tolik odpadků.¹²

Vývoj svozu odpadů bude ve svých detailech jiný, než vývoj tovární práce, udržbářských služeb, práce pokladních v supermarketu nebo dalších z nepříjemných a degradujících povolání, která dnes udržují svět v chodu. Každá bude redukována a eliminována jiných způsobem. Malá, víceúrodová hospodářství odstraní mnoho dřiny a lopoty. Malé hostince, noclehárny se snídaní a služby přespávání na kanapích při cestování, poskytované lidmy po celém, snižují potřebu využívat profesionálních hotelových služeb. Technologie, mechanizace a robotika budou nadále eliminovat práci na montážních linkách. Podněty produkovat méně zboží s delší dobou trvanlivosti sniží průmyslovou výrobu a zvýší opravárenské a údržbové práce, které jsou mnohem méně rutinní a více naplňující. Průmyslová koncepce získá novou motivaci spíše k minimalizaci jednotvárnosti než nákladů, protože práce bude spíše naplněna touhou, než nutností.

Dokud budou mít pocit, že nemají jinou možnost, bude pár lidí dobrovolně pracovat osm hodin na montážní lince, sbírat rajčata z nekonečných řádků nebo čistit celý den záchody. Každý dostane možnost výběru. Eekonomika tedy bude muset nadále takové role eliminovat. Nebudeme je potřebovat eliminovat úplně. Mytí nádobí, čištění záchodů a namáhavá práce, jsou nudné a ponižující pouze pokud je děláme příliš dlouho. Pracoval jsem na bratrově malé ekologické farmě a s malým množstvím nástrojů. Žádná z prací nebyla skličující, protože jsme pracovali v malém měřítku a dělali různé úkoly. Jistě, jsou i nudné práce, jako je například kopání tří řádků brambor nebo frézování drážek do dvou set podpěr, ale nešlo o vícedenní útrapy a obvykle jsme se při nich s bratrem pošťuchovali nebo u nich přemýšleli. Sezóna nebo dvě, strávené sběrem odpadků nebo mytím nádobí, obracením hamburgrů nebo uklízením hotelových pokojů, trvající několik hodin denně, zas tak skličující není. V životě jsou vlastně i chvíle, kdy si chceme při rutinní práci odpočinout. I já jsem měl období, kdy pro mě byla fyzická práce balzámem na duši.

Obrovské snižování, o které jménu “práce” jde, nás nezanechá nečinné tak, abychom měli čas na holé potěšení. Jak už jsem uvedl výše, lidské potřeby jsou omezené, ale máme jisté potřeby, které jsou v jistém smyslu nekonečné. Potřebu spojení s přírodou, lásky, hry a tvoření, znát a být znán – nikomu nemůže stačit pouze nakupování věcí. Pokoušíme se uspokojit naši potřebu po tom nekonečném prostřednictvím hromadění většího a většího množství toho konečného. Tím, že hromadíme mnohem více konečného, pokoušíme se uspokojit potřebu toho nekonečného. Je to jako snažit se postavit schody do nebe.

Nepeněžní říše řádně zahrnuje vše, co nelze kvantifikovat. V současnosti žijeme v nadbytku vyčíslitelného a nedostatku nevyčíslitelného: Obrovské, ale ošklivé budovy, vydatné, ale prázdné kalorie, všudypřítomné, ale kýčovité zábavy. Nemyslíte si, že by zmenšující se říše peněz byla osvěžující změnou?

Konečné potřeby – kalorie, přístřeší, oděvy a tak dále – jsou měřitelné, a tedy přirozeně patří do oblasti komodit, tedy peněz. Díky technologii je získáváme čím dál více snadněji.¹³ Je logické, že bychom měli čím dál tím méně tvrdě pracovat, abychom dosáhli konečných potřeb a že bychom tedy tu větší a větší část lidského času a energie mohli strávit těmi nekonečnými: Uměním, láskou, poznáváním, vědou a krásou. A proto je také logické, že bude menší a menší část lidské aktivity vkládána do oblasti peněz a práce.

Až do teď, jsme se místo toho snažili dělat nekonečné konečným, a tím znehodnocovali umění, lásku, znalosti, vědu a všechnu krásu. Vše prodáváme. Když je věda řízená komerčními zájmy, nekončí to vědou ale jejím podvrhem. Pseudovědou ve službách zisku. Když umění přizpůsobujeme penězům, získáme “umění” místo umění – jeho rozpačitou sebenapodobeninu. Podobné zvráceností vznikají, když je znalost podřízena moci, když je prodávána krása jako výrobek, a když se bohatství snaží koupit lásku nebo když je láska používána k dosažení bohatství. Ale období zaprodávání skončilo.

Dlouhý vzestup peněžní říše se chýlí ke konci a jeho role v naší práci a našich životech se mění, stejně tak jako dlouholeté intuice, obavy a omezení. Od dob starých Řeků se peníze staly jak universálním prostředkem, tak universálním cílem, předmětem neomezené touhy. Už tomu tak nebude. Jejich ústup započal a my budeme věnovat ještě více energie těm oblastem, kam peníze nedosáhnou. Růst volného času, nebo přesněji, růst práce dělané pro lásku, jde ruku v ruce s nerůstem peněžní ekonomiky. Lidskost vstupuje do dospělosti, období, kdy fyzický růst končí a my obracíme svou pozornost k tomu, co chceme dávat.