V kapitalismu člověk vykořisťuje člověka. V komunismu je to právě naopak. – John Kenneth Galbraith

Nové systémy výměny, které zkoumáme, smazávají hranici mezi peněžními a nepeněžními oblastmi a tedy také standardní definici „ekonomiky“. Vážně, co je ekonomika? Za jepičím životem peněz – kousků papírů, počítačových bitů – co se změní, když ekonomika roste nebo se zmenšuje? Jak bychom to měřili bez společné zúčtovací jednotky? V konečném důsledku, to co se ekonomika v pozadí za penězi pokouší měřit, je souhrn všeho, co lidské bytosti vytvářejí a dělají pro druhého.

Je dost podivné, že bychom se o takové měření měli vůbec pokoušet. Na účet ekonomického srovnávání peněz a dobra jsem již konstruktivní kritiku vyslovil. Nicméně, alternativním opatření v oblasti hospodářského pokroku, jakým je ukazatel skutečného pokroku nebo národní index štěstí, trpí podobnými problémy na úrovni, i když to není tak zřetelné. Zajisté podstatně zvyšují HDP, protože poměrně nově počítají i s věcmi, jako jsou věznice a vyzbrojování, které vnímají jako pozitivní přispěvovatele dobra, a protože dodávají ekonomickému wellness takovou věc, jako je volný čas. Nicméně stále předpokládají, že můžeme, a že bychom měli, kvantifikovat dobro a tedy, že vše musíme převádět na standardní měrnou jednotku.

Peníze a měřítka spolu skutečně úzce souvisejí. Peníze vznikly jako měřítko. Nejprve jako standardizované množství komodit, poté kovů. Věk peněz probíhal ve stejnou dobu jako období redukcionismu a objektivity, které se pomocí vědy snažili ovládnout svět. Co může být měřeno, může být ovládáno, prohlašujeme, když taková měřítka uplatňujeme na člověka. Neměřitelné bylo vyloučeno z vědy – Jak řekl Hume, “spáleno v plamenech, “ – a také z ekonomiky. Tak dochází k tomu, že se životní úroveň vzdaluje od kvality života. První z nich je měřitelný standard, to druhé není.

Všechny ty věci, které lidské bytosti dělají pro druhé, a které přispívají k lidskému štěstí, vyčíslit nelze. Můžete například kvantifikovat volný čas a přiřadit mu dolarovou hodnotu, abyste vypočítali společenské blaho, ale jak je takový volný čas strávený? Mohl být utopen v závislosti, v bezduché zábavě, intimitě s jinou osobou, nebo vyprávěním pohádek dětem. A i kdybychom nějak tyto rozdíly spočítali, byli bychom schopni vyčíslit jak přítomný někdo je, když ty pohádky vypráví? Můžeme určit, jak moc se kdo snaží, když pracuje? Pokud je veřejná politika doprovázena maximalizací množství – ať už HDP nebo nějakým jiným měřítkem – ty nejdůležitější věci jistě opomene.

Kvantifikovatelné potřeby jsou také omezené – to je další důvod proč zpochybňovat peněžní systém založený na neomezeném růstu omezené poptávky po omezených zdrojích. Kvalitativní potřeby jsou různé: Nejsou ani vyčíslitelné ani omezené. Právě v této oblasti ideologie Vzestupu nalézá pravou duchovní motivaci. Růst na určité úrovni by mohl ukončit růst peněžní oblasti, růst našeho přivlastňování si přírody – ale další druh rozvoje, růst lidského ducha ve své nekonečné potřebě krásy, lásky, spojení a znalosti, bude pokračovat. Budoucnost nulového růstu není stagnující budoucností, ne více než tak, jak stagnuje lidský život, když teenager ve svých šestnácti letech vyroste o svůj poslední centimetr.

Peníze, které usnadňují naplnění našich měřitelných potřeb, budou mít místo v lidském životě po mnoho dalších staletí. Budou však zastávat, jak jsem popsal v kapitole o nerůstu, menší roli. Namísto toho, abychom byli posedlí naplňováním a přeplňováním našich omezených potřeb až do současné míry obscénní hypertrofie, budeme směřovat naši energii k nesplněným kvalitativním potřebám, které nás dnes tak ochuzují.

K naplnění našich nekvantifikovatelných potřeb potřebujeme nepeněžní oběh. Když je kvalitativní porovnáváno s kvantitativním, neomezené s omezeným, pak to první je tím znehodnocené. Výměna krásy za peníze, intimity za peníze, pozornosti za peníze – to vše zavání prostitucí. Znechucení umělce vůči světu komerce není jen obyčejný egoismus, který říká, že je nad tím povznesen. Když se penězi platí za krásu, lásku, znalosti, spojení, a tak dále, obdrží buď kupující padělky, nebo byl prodávající zneužit, protože prodal věc nevyčíslitelné hodnoty za konečnou částku. Je to opravdu stejně jednoduché, jako když Beatles zpívali, “peníze ti lásku nekoupí.”

Proto potřebujeme jiné způsoby pro oběh našich darů. I když je celá věc komplikována tím, že je nevyčíslitelné často prostředkem pro vyčíslitelné. Neobhajuji dva oddělené světy, peněžní a daru, ale spíše smíšený systém, v němž peníze mají více vlastností daru a zprostředkovatelské struktury daru vznikají, aby převzaly úlohu peněz.

Ať už jsou peníze zapojeny nebo ne, zásadních otázky ekonomiky – co lidé vytvářejí a dělají pro druhé – jsou tyto: 1. jak spojit poskytovatele daru s osobou, která ten dar potřebuje, 2. jak rozpoznat a ctít ty, kteří své dary velkoryse dali, 3. jak koordinovat dary od mnoha lidí prostorem a časem, aby byly vytvořeny věci, které přesahují potřeby nebo dary jednotlivce. Ačkoli to nemusí být zřejmé, tyto cíle odpovídají zhruba třem hlavním funkcím peněz: Prostředku výměny, zúčtovací jednotce a úložišti hodnoty.

V dnešní době vzniká mnoho kvazi-peněžních a nepeněžních způsobů, jak těchto tří cílů dosáhnout. Například v oblasti softwarů s otevřeným zdrojem, P2P technologií, které umožňují společenství programátorů představovat projekty, koordinovat talenty a uznávat přínosy členů, a to bez použití peněz. Svým způsobem je úcta spolupracovníků, plynoucí z kvality a kvantity předešlých příspěvků, formou “měny”, která některým členům umožňuje mít větší vliv na skupinová rozhodnutí, než mají ostatní. Ačkoliv to není kvantifikováno, není to ani měřitelné, aniž by to ztratilo něco ze své podstaty. Můžeme omezit úctu a prestiž na pouhé číslo, ale uznejme, že jde vlastně o omezení. Stejně tak jako když jsou analogové nahrávky převáděny do digitálních formátů, něco z tepla, lidstva, a nekonečna originálu je ztraceno.

Mnoho online systémů skutečně převádí pověst a příspěvek na číslo. Systémy hodnocení uživatelů internetových stránek jako je Amazon a eBay jsou právě takovými kvazi-měnami. Nejenže mohou uživatelé hodnotit a posuzovat produkty, mohou rovněž hodnotit hodnocení druhých a tak vytvářet samoregulaci systému. Podstatou ekonomiky daru (nikdo neobdrží veškeré odměnu za psaní hodnocení) je vyvíjení struktur, které souběžně zprostředkovávají funkci peněz.

Timothy Wilken, lékař, filozof a aktivista ekonomiky daru, posunul tuto myšlenku ještě o krok dále do GIFTegrity systému, který je v současné době v beta verzi. Žádá každého člena o poskytnutí profilového výpisu toho, co si on nebo ona přejí dát a přijmout. Příjemce daru transakci ohodnotí a tyto ratingy určit pořadí, ve kterém budou potenciální příjemci jednoho daru uvedeni. Pokud jste dali hodně, bude Vaše jméno blízko vrcholu, až bude někdo hledat příjemce daru, který chce nabídnout. Když pak dar dostanete, Vaše hodnocení o něco klesne, aby odráželo to, že Vaše dávání a přijímání se přiblížilo k rovnováze. Tyto ratingové body se chovají velmi podobně jako peníze.

V tradičním společenství, by žádný takový systém hodnocení nebyl nutný, protože dávání a potřeby každého člena by byly všeobecně známy. Systémy jako je GIFTegrity se zdají být možným způsobem, jak rozšířit oblast vztahů založených na daru. Ale spíše, než aby odstraňovali potřebu peněz, znovu ji vytváří, byť jako něco mnohem bližšího své původní podstatě. Vytvářejí ji jako výraz vděčnosti. Hodnocení v GIFTegrity a další takové systémy jsou peníze. Získáte body, aby jste mohli dávat a utratíte je při přijímání. Tyto systémy také přinášejí základní omezení peněz a to v tom, že kvalitativní odolává kvantifikaci na lineární stupnici. Samozřejmě, že jsou lepší než dnešní, na lichvě založené, peníze. Ale tento druh technokratické alternativy, jakkoli je geniální, nehovoří o tom, co se ztratilo v naší kvantifikaci světa. Chceme obnovit neomezené. Hodnocení a body nesplňují naší hlubokou potřebu osobních vazeb, vděčnosti a vícerozměrnosti příběhů, které kolují v kultuře daru.

Budu popírat vlastní slova, když říkám, že peníze vznikly jako známka vděčnosti a že peníze vznikly jako měřítko? Už od samého počátku měly peníze dvě podstaty. Obě rozšiřovaly darovou ekonomiku (jež byla kdysi téměř vším) do oblasti masové společnosti a měřením, počítáním, uchováváním a kontrolou pronikly do oblasti původní otevřenosti darové mentality. Při mluvení o penězích, jako výrazu vděčnosti, také používám slovo “pocházejí” a to v ne zcela běžném slova smyslu, který by se týkal původu, ne v časovém, ale pro nedostatek lepších fráze, v Božím smyslu. Mám na mysli teleologický původ, účel, pro který se na tomto světě objevily.

Měřící funkce peněz má protějšek v ekonomice daru, protože i když dary nepřicházejí s konkrétním očekáváním návratnosti, obvykle jsou dávány v rámci společenství. Anonymní dávání, které jsme dnes pozvedli na nejvyšší typ štědrosti, mělo v minulých i současných kulturách daru malou roli. Společenství si byla obecně vědoma potřeb, darů a mírou štědrost svých členů. Peníze toto vědomí nahrazují. Alespoň teoreticky to poskytuje výhody společenského uznání lidem, kteří přispívají. V praxi je rozsah uznávaného přínosu omezen na přínos přispívající k “vzestupu” lidstva, k růstu lidské říše. Ale i přes nerůst měny, hlubším problémem zůstává, že peníze mohou ze své podstaty fungovat pouze v měřitelné oblasti. Čelíme tedy otázce, jak usnadnit tok nekvantifikovatelného přes rozsáhlé sociální vzdálenosti masové společnosti. Ve statisícileté lidské existenci je tohle nový problém.

Možná bychom mohli začít rekonstruovat ekonomiku daru od základů. Peníze, i když v malých měřítkách, dnes převládly tam, kde by tři výše uvedené funkce spojení, cti a koordinace darů, mohly usnadnit neformální konsensus a důkazy štědrosti. S tím, jak si stále více lidí uvědomuje sociální zbídačení způsobené přeměnou vztahů na peníze a s tím, jak se peněžní systém rozpadá, nalézají lidé způsoby, jak tyto funkce obnovovat. Jedním z mých oblíbených je Darový Kruh, který vyvinul Alpha Lo, a který se nyní sám rozšiřuje po celé zemi. V rámci týdenních shromáždění účastníci určí jednu nebo více věcí, které by chtěli dát a jednu nebo více věcí, které by rádi získali. Často se zdá, že se rozvíjí magická synchronicita přání a potřeb. “Potřebujete mačkadlo na brambory? Máme tři.” Nebo, “Potřebujete svézt v pátek na letiště? Můj manžel letí také.“ Když jsou svědky šlechetnosti ostatních, cítí se účastníci postupem času mnohem uvolněněji, když sami v kruhu žádají a dávají ostatním. Pomoc je vždy na zavolání. Když jí během týdne někdo pomůže opravit auto, může pak ona v příštím kruhu o tomto daru říci, takže se o něm ví. Smysl pro společenství roste společně s vědomím, že pokud dáte, budou Vás znát jako dárce a lidé Vám budou chtít dát něco na oplátku.

Dalším způsobem, jak dosáhnout něčeho podobného, je k nabídce darů, vytváření žádostí a evidenci darovaného, použít webové stránky. Když se to dělá ve velkém, vypadá způsob, jakým jsou tyto funkce plněny, stále více jako peníze. Bez osobní znalosti toho, co bylo dáno a co přijato, jsou některé způsoby standardizace nezbytné. V malém to však, i když pouze zveřejněním toků darů, ať už přímo nebo prostřednictvím vyprávění o nich, stačí. Bez takového zveřejňování jsou dary ve vytváření společenství méně účinné. Je to nedostatkem takových systémů, jako jsou Freecycling a Caiglist (i když fakt, že je lidí využívají, dokazuje naší vrozenou velkorysost). Novější systémy, jako Giftflow, Neighborgoods, Shareable, GIFTegrity a mnoho dalších tento nedostatek odhalily a napravují.

Všimněte si, že vše, co jsem dosud popsal, urychluje ekonomiku nerůstu. Když se navzájem svezeme na letiště, místo toho, abychom si vzali taxi, když se podělíme o elektrické nástroje, namísto nákupu nových, nebo když někomu dáme mačkadlo brambor, snižujeme spotřebitelskou poptávku a narušujeme ekonomický růst. Smršťování měnové oblasti urychluje odchod starého režimu a přechod do ustáleného stavu ekonomie. Kromě toho také umožňuje, aby byl tento přechod mnohem méně děsivý. Jakmile si zvykneme být ve společenstvích daru, které ctí a oplácejí štědrost, jsme méně závislí na penězích a méně je spojujeme s přežitím.

Mohla by se koncepce Kruhu Daru rozšířit mimo společenství, v němž se lidé navzájem nebo z vyprávění znají? Ve velmi dlouhodobém horizontu, bychom si darovou společnost bez peněz, založenou na modelu “kruhy kruhů” představit mohli. Zdálo by se, že peníze jsou potřebné pro globální koordinaci práce, ale podíváme-li se na tuto globální koordinaci důkladněji, skutečný počet lidí, kteří s danou obdarovanou osobu komunikuje, není tak velký. Když musí více než pár set lidí spolupracovat, aby něco vytvořili, celé společenství produkce se přirozeně rozloží na subspolečentsví a dílčí subspolečentsví, a to až na úroveň, na které ekonomika daru funguje. Lidé v rámci každého kruhu by si mohli dávat navzájem a každý kruh, jako integrovaný subjekt by mohl v rámci širšího kruhu dávat jiný kruhům a pak každý z těchto jiných kruhů dalším kruhům. Tato vize zahrnuje zásadní reorganizaci společnosti: Zezdola nahoru, mezi sebou, v sebe-rozvíjející se, sebe-organizující se.

V metalidském těle, jak nazýváme společnost, jsou peníze jako signalizační molekula, která řídí zdroje tam, kde je jich zapotřebí. To zprostředkovává ekonomické vztahy mezi vzdálenými částmi našeho kolektivního těla. Je to jeden z mnoha symbolických systémů, které definují a koordinují naše “orgány”, kterými je vláda a instituce a organizace všech typů. Bohužel, peníze vyjadřují pouze některé druhy informací (většinou o měřitelnosti darů, potřeb a tužeb). K dosažení zdraví proto potřebujeme jiné druhy “orgán”-izace a koordinace lidské činnosti.

Dnes existuje až exploze inovací ve vytváření decentralizovaných, nehiearchických způsobů spolupráce a vlastnictví. Jsou to druhy substruktury pro kruhovou ekonomiku daru budoucnosti. Na mnohem konzervativnějším konci spektra jsou zaměstnanci vlastněné společnosti s tradičními strukturami řízení, kterých ve spojených státech existuje několik stovek, od menších po středně velké. Radikálnější jsou podniky, jež používají demokratické či společné metody řízení společnosti: Různé kolektivy a družstva. Zřejmě nejpozoruhodnější z nich je Mondragon Cooperative ve Španělsku, zahrnující více než 250 společností a okolo 90.000 zaměstnanců/vlastníků, což z ní dělá jednu z největších Španělských společností. Založena byla během panování fašistického diktátora Franca, a nějak se jí podařilo výslovně zastávat a ztělesňovat princip “suverenity práce” a další hodnoty participativní demokracie. Nechám na čtenáři, aby si o této fascinující společnosti, průkopníkovi participativního řízení a kooperativního vlastnictví vyhledal více sám.

Při vytváření nových typů organizace, která se může přizpůsobit nekvantifikovatelnému, vstupujeme do věku experimentování. Mnohé z těchto pokusů se nezdařilo a budou dále selhávat, například násilná kolektivizace v Komunistickém bloku s ústřední byrokratickou správou. Nepochybně se mnoho nové formy spolupráce objeví, až se ponaučíme ze současných a minulých pokusů.¹

Měnové návrhy, které jsem již v této knize předložil, podpoří netradičních struktury vlastnictví a řízení. Stejně tak, jak budou omezovat zisk z pasivního vlastnictví peněz, půdy a veřejných zdrojů obecně, budou odrazovat i od zisku z pasivního vlastnictví v korporacích, které jsou dnes prostředkem kontroly zmíněných aktiv.

Zaměstnanci spíše běžně dostávají odměny za úspěch v kancelářské politice, než za opravdový příspěvek, přičemž uznání je udělováno za „týmového ducha“, který je často interním PR. „Když jsme v tom opravdu všichni spolu“, ptají se, „jak to, že můžu být kdykoliv propuštěn, ale majitelé ne? Jakákoliv hodnota, kterou vytvořím, patří jim.“ Každý zaměstnance, který se skutečně identifikuje se svým zaměstnavatelem, je hlupák. V případě, že se společnost rozhodne snižovat stavy nebo zjednodušovat zaměření, je to najednou zřejmé. „Dvacet let jsem vám věrně sloužil, jak mě můžete jen tak propustit?“ Jako když výkonný ředitel jedné pojišťovny vysvětlil zaměstnanci: „Jestli chcete věrnost, pořiďte si psa.“ Většina zaměstnavatelů není samozřejmě tak bezcitná, ale tržní disciplína způsobí, že i měkké srdce ztvrdne.

Nuže, tržní disciplína se mění. S tím, jak peníze vyrovnávají sociální a ekologické dobro, a jak vznikají nové struktury, které odměňují příspěvek do společenství, ztratí vztahy kolem práce ducha vzájemného vykořisťování. Raison d’être obchodních organizací se posune dál. Kvantifikovatelné příspěvky k dobru společnosti a planety budou odměněny penězi a nekvantifikovatelné příspěvky budou odměněny statusem, vděčností a dobrou vůlí, prostřednictvím nových, dnes se rozvíjejících sociálních a symbolických struktur.

Takové inovace jsou vlnou budoucnosti. Ve všech oblastech poskytne model bohatství z vlastnictví způsob, jak zbohatnout dáváním. Touha vlastnit, ovládat, je touhou samostatného odloučeného já, které usiluje o to manipulovat s ostatními ve svůj prospěch, aby mohlo získat bohatství z přírody a lidí a ze všeho dalšího. Připojené já bohatne tím, že dává, že hraje svou roli naplno ve výživě toho, co jej samotné přesahuje. Jakmile vstoupíme do připojeného já, ukáže se, že organizační struktury jsou s ním v souladu. Srovnají své vlastní zájmy jednotlivce s danou společností a zájem organizace se zájmem společnosti a planety. Na rozdíl od klasických kolektivistických modelů umožňují nevázané vyjádření mimořádných darů jednotlivce, které však proměňují k užitku všech.

Otevřené spolupracující struktury rozšiřující se ekonomiky daru překonávají starý odpor mezi jednotlivcem a skupinou. Když říkám, že mimořádné jednotlivé dary povedou k užitku všech, mohou někteří čtenáři protestovat: “Ale neměla by být jednotlivá výjimečnost odměněna?” Zejména konzervativním přátelům jsou mé myšlenky ihned podezřelé, protože předpokládají, že budou mít za následek začleňování jednotlivce. Myslí si, že v systému, který odrazuje od hromadění a obrací výjimečnost k užitku všech, nebude existovat žádná motivace nebo odměňování za významnost. Mezitím tradiční levice přijímá stejné základní premisy, lišící se pouze v přesvědčení, týkajícím se správnosti a nezbytnosti zařazení jednotlivce. Z jejich pohledu, ctnostný člověk pracuje v ušlechtilém sebeobětování pro společné dobro, neboť opovrhuje jakoukoli výpomocí na oplátku nebo odměnou.

Oba tyto názory pocházejí z paradigmatu odloučení, které zastává názor, že “více pro tebe znamená méně pro mě.” Více pro skupinu znamená méně pro jedince. Ale v kultuře daru, to prostě pravda není. Velký dárce vzácných darů může vystoupat až k nejvyššímu vrcholu cti a užívat všeho, co mohou lidské bytosti věnovat. Taková je povaha a síla vděčnosti. Bohužel, takové instinkty kultury daru jsou pro nás nyní cizí, i když je hluboko v srdcích máme, jsou kvůli ekonomickým a ideologickým strukturám naší společnosti nepřítomné. Další část této knihy popisuje způsob obnovení intuicí a postupů kultury daru, počínajíc na osobní úrovni.

Úpadek ekonomiky odděleného já je nyní nabíledni. V kapitalistickém světě, kde je hromadění povoleno, jsme nezažívali nevázané vyjadřování našich darů, ale jejich potlačování, jejich otroctví a zvrácenosti ve smyslu braní a kontroly, právě to jsou ty činnosti, které současný peněžní systém vyžaduje a odměňuje. Hůře, tyto předstírané odměny byly jen klam. Peníze, jejich nákupy, a jejich hromadění nahrazující spojení, lásku, krásu, hry, význam a účel. V nekapitalistickém světě se nám nevedlo o mnoho lépe. Ať už to vychází z komunistické ideologie či náboženské výuky, sebeobětování je popíráním života. Život neustále popíral projevování sebe sama nebo ještě hůř, přímý růst odděleného já, což má stejné následky.

Věk separace, se však chýlí ke konci a my se začínáme znovu učit jak žít ve skutečné provázanosti. Vše, co jsem až dosud v této knize řekl, předpokládá (a podporuje) posun v našem vědomí, bez něhož by nic nebylo v posvátné Ekonomice možné. Nevolám po takovém posunu – pozoruji jej, jsem jeho svědkem, a rád bych si myslel, že k němu i přispívám. Dochází k němu, zatímco čtete tato slova, a bude k tomu docházet rychleji s tím, jak kolem nás vznikají mnohočetné krize vzniklé oddělením. Svět se mění a my s ním. Nejen, že musíme vytvořit ekonomické struktury propojených já se samotným žitím ve spolupráci se zemí, můžeme se v nich také hned naučit žít a přemýšlet.