Část III

Život v nové ekonomic

Přechod k posvátné ekonomice je součástí širšího posunu našeho způsobu myšlení, vztahů a bytí. Ekonomická logika sama o sobě k udržení nestačí. Mnoho ekonomických vizionářů vymyslelo matematicky přesvědčivé revoluce v penězích a majetku, ale žádná z těch, které se kdy uskutečnily, neprošla zkouškou času. Poslední třetina této knihy se proto věnuje posunu vědomí a praxe, která jde ruku v ruce s novým peněžním systémem, který jsem popsal. Jakmile jsme zhojili odtržení ducha a hmoty, zjistili jsme, že ekonomika a spiritualita jsou neoddělitelné. Na osobní úrovni je ekonomika o tom, jak naše dary dát a jak uspokojit naše potřeby. Je o tom, kým jsme ve vztahu ke světu. Změnou našeho každodenního ekonomického myšlení a postupů, se dopředu připravujeme nejen na velké změny, připravujeme také půdu pro jejich vznik. Žitím koncepcí posvátné ekonomiky usnadníme jejich všeobecné přijetí a jejich uvítání ve světě.

Kapitola 18: Znovunaučení se Kultuře daru

Milenci nesmí, tak jako lichváři, žít jen sami pro sebe. Nakonec se musí sami od sebe odvrátit, zpět ke společenství. -Wendell Berry

V naší době jsme si vytvořili rozlišení mezi výměnou peněz a darů. První z nich je v oblasti vlastního racionálního zájmu, to druhé je alespoň částečně altruistické nebo nesobecké. Toto rozdělení ekonomiky do dvou oddělených oblastí odráží další definice dichotomie naší civilizace: Člověk a příroda, duch a hmota, dobro a zlo, posvátné a profánní, mysl a tělo. Žádná z nich neodolá drobnohledu: Všechny se rozpadají, jak se Věk Separace chýlí ke svému konci. A tak, jakmile smažeme rozdíly mezi hmotou a duchem a znovu každou hmotu uděláme posvátnou, jakmile se vzdáme úsilí překonat přírodu a uvědomíme si, že jsme její součástí, můžeme také vrátit smysl daru všem aspektům lidské ekonomiky, ať už jsou do toho zahrnuty peníze nebo ne.

Každý aspekt měnového vývoje, popsaného v této knize, dodává penězům vlastnosti daru:

1. Dávání a přijímání musí být v průběhu času v rovnováze. Internalizace ekologických nákladů zajišťuje, že nebudeme ze země brát více, než můžeme dát.

2. Zdroj daru je třeba znát. Obnovení veřejných zdrojů znamená, že jakékoli využití toho co patří všem, je uznáno platbou, která je všech.

3. Dary spíše obíhají, než aby se hromadily. Upadající měna zajišťuje, že bohatství, spíše než vlastnictví, zůstává funkcí toku.

4. Dary plynou tam, kde je největší potřeba. Sociální dividenda zajišťuje, že jsou naplněny potřeby pro základní přežití každého člověka.

Základem posvátné ekonomiky je pak dar uvědomí. Zbývající část této knihy zkoumá způsoby, kterými můžeme obnovit mentalitu daru ve svých vlastních životech, abychom se tak připravili na přicházející svět.

Netvrdím, že se stanete svatými a osvobodíte se od sobectví. Kultura daru není tak jednoduchá. Když dodáme hmotě vlastnosti, které jsme jednou přičetli duchu, dodáme také duchu chaotické vlastnosti hmoty. Duchovní oblast našich koncepcí již brzy nebude místem dokonalého pořádku, harmonie, dobroty a spravedlnosti. Podobně, jako jsme penězům přisoudili některé vlastnosti kultury daru, musíme uznat, že oblast daru nikdy nebyla a možná nikdy nebude oblastí čiré nezaujaté nesobeckosti.

Vezměte v úvahu ideál volného daru, který Jacques Derrida charakterizuje následovně: “Aby to byl dar, nesmí existovat žádná vzájemnost, návrat, výměna, protidar, nebo dluh.” Mělo by to vyloučit jakoukoliv výhodu pro dárce, jako je sociální postavení, chvála, projevy vděčnosti, a dokonce snad i pocit, že jeden udělal něco ctnostného. Ve skutečném životě toto nejvíce vyjadřuje anonymní charita, nebo možná almužna daná asketickému Jainiovi, který za jídlo určitě nepoděkuje ani nepochválí.¹ Víra Jainského náboženství je zcela relevantní pro tuto asociaci darů s čistotou, duchovním smýšlením a nesvědskostí. Jainiové skrze askezi usilují o vymícení karmy a o sebe očištění, aniž by vytvářeli nové vazby se světem. Dbají na to, aby nenavštívili stejný dům dvakrát a nikdy nereagovali na pozvání, usilují o to, aby byli nečekaným hostem, který přijímá čirou charitu, neposkvrněnou jakýmikoliv světskými pouty.

Jainiové jsou extrémní případ, ale i v dalších světových náboženstvích podobné ideály přebývají. Křesťané mají například nařízeno postit se, modlit se a udržovat své charitativní skutky v tajnosti. Buddhisté, kteří se vydali na Bodhisattvovu cestu mají zasvětit své životy k osvobozování všech bytostí, upřednostňujíce ostatní před sebou. V Judaismu existuje zásada chesed shel emet, nejvyšší formy laskavosti, to je dávat bez naděje na vrácení nebo vděčnost, zatímco nejvyšší úrovní dobročinnosti je když ani dárce ani přijímající neví, kdo dává a kdo přijímá. Anonymní dobročinnost je jedním z pěti pilířů Islámu a obrovské Islámské charitativní organizace jsou financovány anonymně. Nemyslím, že potřebuji citovat příliš mnoho příkladů, abych přesvědčil čtenáře o spojení altruismu a anonymní charity s náboženstvím.

Náboženský ideál volného daru, který netvoří žádné sociální vazby je dosti ironicky velmi podobný peněžní transakci! Také nevytváří žádnou povinnost, žádnou vazbu. Jakmile jsou peníze vyplaceny a zboží dodáno ani jedna ze stran nedluží druhé nic. Ale s výjimkou idealizovaných pravých darů, popsaných výše, jsou dary velmi odlišné. Když mi něco dáte, budu se cítit vděčný a toužit dát něco na oplátku, a to buď Vám, nebo někomu jinému, podle toho společenský zvyk předepisuje. Tak či onak, povinnost byla vytvořena, je zajištěno pokračování ekonomického oběhu v rámci dávajícího společenství. Anonymní dary takové vazby nevytvářejí a neposilují společenství. Příjemce může být vděčný, ale taková vděčnost nemá svůj objekt, univerzální nebo abstraktní.

Vděčnost navíc vyplývá nejen z přijímání darů, ale také z jejich zveřejnění. Štědrost ostatních nás posune k štědrosti nás samotných. Toužíme dát těm, kteří jsou velkorysí. Jsme dojati jejich otevřeností, jejich zranitelností, jejich důvěrou. Chceme se o ně postarat. Možná s výjimkou anonymní charity, dary se neuskutečňují v sociálním vakuu. Rozšiřují kruh spojující náš vlastní zájem s někým, kdo nám, když má víc než potřebuje, dá to, co potřebujeme my. Náboženský ideál na daru s ničím nespojeného, který rozšiřuje výslednou vděčnost na všeobecnou úroveň, má své místo, pokud se chceme identifikovat se společenstvím všech bytostí. Ale já si nemyslím, že řešením období Separace je stav všeobecného splynutí. Spíše vkročíme do multidimensionálního já, které se identifikuje se všemi bytostmi, ano, ale také s lidstvem, jeho vlastní kulturou, bioregionem, společenstvím, rodinou a egem. V souladu s tím má anonymní, neomezený dar důležitou, ale omezenou úlohu v nadcházející ekonomice.

To byl jistě případ primitivních kultur daru. Zatímco v nich existoval ekvivalent universálního, neopětovaného daru v podobě oběti bohům, většina darů byla sociální ze své povahy. Ve své klasické monografii Dar z roku 1924, zavádí Marcel Mauss pádné argumenty proti existenci svobodného daru v primitivních společnostech. Obecně řečeno, Mauss řekl, že vhodné dary a dary na oplátku byly docela přesně určeny a prosazovány prostřednictvím sociálního uznání pomluv, statusem ostrakizace a jiných forem sociálního nátlaku. Tohle je žádoucí stav věcí: Povinnosti a závazky, které vzniknou z darů a jejich očekávaných odplat stmelují společnost dohromady.

V současnosti můžeme pociťovat nepřítomnost tohoto sociálního spojení. V logice já a moje, žádná povinnost, žádná závislost, tkví hrozba. Dary přirozeně vytváří závazky, takže se, v období Separace, lidé začali bát dávat a ještě více bát přijímat. Nechceme přijímat dary, protože nechceme být komukoliv zavázáni. Nechceme nikomu nic dlužit. Nechceme být závislí na něčím daru nebo charitě: “Já za sebe zaplatím, díky. Nepotřebuji Vás.” Proto jsme povýšili anonymní akty charity na vznešené morální statusy. Je velkou ctností dávat bez jakýchkoliv háčků, neočekávat nic na oplátku.

Součástí života v daru je uznat a dodržovat povinnost přijmout stejně tak, jako dát. Mauss dává příklad Dayaků, kteří “mají vytvořený dokonce celý systém práva a morálky založený na povinnosti sdílet jídlo s tím, kdo byl přítomen, nebo viděl, jeho přípravu.² Osobně jsem něco takového zažil během své praxe na Tchaj-wanu, kde pozůstatky staré, na daru založené kultury agrárních časů, stále přetrvávaly u starší generace. Nejen že tam bylo vážným faux pas nenabídnout jídlo tomu, kdo Vás doma navštívil, ale také dost hrubé jej odmítnout. Jestliže se připravovala večeře, nemuselo být nutně zdvořilé pokusit se vlídně ukončit návštěvu před jídlem (bez skutečně přesvědčivé výmluvy). Odmítnout dar znamená opovrhovat vztahem. Když dary vytváří závazky a rozšiřují vlastní okruh, pak odmítnout dávat nebo přijímat dar říká: “Odmítám se s tebou spojit. Jsi jen další konstelací v mém bytí.” Jak Mauss říká, “Odmítnout dát, nepozvat, stejně jako odmítnout převzít, je srovnatelné s vyhlášením války. Je to odmítnutí pouta aliance a pospolitosti.”³

Odmítnout takový závazek je vážná věc. Spisovatel Mark Dowie mluví o aljašských kmenech, s kterými žil, jejichž starší se shromažďují, aby diskutovali o vážných přestupcích určitého domorodce na sdílené morálce. Dotyčná osoba hromadila své lovecké plody pro sebe, opovrhujíce tak kmenovými darovými zvyky. Jak moc starší viděli jeho chování (které bylo dlouhodobé) jako prohřešek? Účelem jejich setkání bylo rozhodnout, zda ho zabít nebo ne. ⁴

V mnoha situacích, probíhá něco jako implicitní vyjednávání, v němž obě strany omlouvají a vyvracejí důkazy, dokud se nedohodnou na daru, který přiměřeně odráží míru závazku, který má být vytvořen.⁵ “Ó, nemohu, právě jsem jedl (lež). Možná jen šálek čaje.” Čaj je podáván s talířem opulentního moučníku z mungo fazolí, sušených švestek a semen melounu. Pár těch semen sním. Hostitel mi dává nějaké cukroví s sebou. A tak dále. Tento jemný tanec dávání a přijímání není v komoditní ekonomice, jakou je ta naše, přítomen.

Ale dokonce i v Americe, kde jsme odcizeni od kultury daru, pořád tuto logiku pociťujeme. Možná máte zkušenost s příjímáním laskavosti od někoho a s vaší nabídkou zaplatit za ni a s pocitem distancování, který následoval. Zaplatit za dar, znamená nedělat ho nadále darem a pouto, které bylo vytvořeno, zničit.

Odpor k povinnosti zvyšuje atraktivitu peněžních transakcí. Jak Richard Seaford říká: “Co je předáno při obchodní transakci je zcela a trvale odděleno od osoby, která to předala.”⁶ Když platíme za všechno, co přijímáme, zůstáváme nezávislými, odpojeni, osvobozeni od prosté povinnosti a závazků. Nikdo nemůže požádat o laskavost, nikdo nad námi nemá moc. V ekonomice daru, když Vás někdo požádá o pomoc, nemůžete doopravdy říct ne. Ta osoba a celá společnost ať už naplno nebo ne, říká: “Hej, pamatuješ si to všechno, co jsme pro tebe udělali? Pamatuješ, když jsme hlídali tvoje děti? Když jsme zachránili tvoji krávu? Když jsme znovu postavili tvou stodolu poté, co shořela? Dlužíš nám!” V dnešní době chceme mít možnost říci: “Za to hlídání jsem ti zaplatil. Zaplatil jsem Vám za uklizení mého chodníku. Zaplatil jsem za všechno, co jsi pro mě udělal. Nedlužím ti nic! “

Protože to vytváří vděčnost nebo povinnost, ochotně přijmout dar je samo o sobě formou štědrosti. Říká to: “Jsem ochoten Vám dlužit.” Nebo, v důmyslnější kultuře daru, to říká: “Jsem ochoten dlužit společenství.” Rozšíření zásady plně přijímat dary, které nám byly štědře dány, to také říká: “Jsem ochoten dlužit Bohu a Vesmíru.” Zdá se, že ze stejného důvodu, tím, že odmítáme dary, omlouváme sami sebe od povinnosti, která přirozeně vzniká spolu s vděčností. Řidič taxi, Stewart Millard poznamenává:

„Závěr, ke kterému jsem došel je, že peníze nás činí v reálných životních vztazích mimořádně nešikovnými. Pravě jsem od svého přítele Grega dostal set pneumatik z jeho obchodu (vlastně jsem seděl na parkovišti před jeho obchodem a dost o tom přemýšlel!) a přitom nedošlo k žádné výměně peněz. Jak to Gregovi oplatím? A hned následovala další otázka: Co by se stalo, kdybych Gregovu nabídku (dar) pneumatik odmítl?“

Přijetím daru pneumatik bez zaplacení vznikne automatická reakce jednání a uvažování. Co můžu nabídnout na oplátku? Mohl bych počkat, až o něco požádá, nebo se můžu zhostit mnohem náročnějšího úkolu skutečného poznávání Grega, a tím umožnit další průběh organické výměny. Peníze znamenají, že můžu zaplatit a už nevěnovat větší pozornost svému lidskému protějšku za pultem. Žádné poznávání sebe navzájem, žádná výměna životních zkušeností, která by vedla k přirozenému prolínání v rámci závislosti a ocenění. Důvodem, proč jsme k sobě navzájem tak netolerantní, je jednoduše proto, že máme peníze. Pokud je ta osoba nepříjemná, prostě si jen vezmeme své peníze jinde – a originál právě zmizel v nenávratnu.

Jeden z nejdůležitějších darů, které můžete dát, je plně přijmout dar od někoho jiného. V současnosti existuje mnoho způsobů, jak odmítnout nebo částečně přijmout dar. Cokoliv, co děláme proto, abychom zmenšili povinnost, která vyplývá z přijímání, je formou odmítnutí – například připomínáním dárkyni co jste jí dali minulý rok, naznačujete, že si zasloužíte nebo máte nárok na dar, předstíráním toho, že cokoliv jste obdrželi, jste zas až tak moc nechtěli nebo nabízením, či přímo trváním na tom, že za něj zaplatíte. Když mi někdo věnuje kompliment, odmítám jej občas s popíráním takové pravdy, předváděním falešné skromnosti, nebo znevažováním slovy jako: “Ó, každý to tak dělá, není to tak zvláštní.” Když někdo řekne, “děkuji,” občas se slyším, jak ho odmítám se slovy jako “To nic nebylo.” Někdo by mohl říct, “Vaše psaní mi změnilo život” a já bych mohl odpovědět, “Změna byla už ve Vás a mé psaní bylo pouze jeho průvodcem. Ostatní čtou stejná slova bez jakéhokoliv účinku.” Ačkoliv je v této odpovědi kus pravdy, občas jsem jí využil, abych odrážet dary chvály nebo díky, které jsem se bál plně přijmout. Dalším způsobem, jak odmítnout dar komplimentu je oplatit jej komplimentem s nadměrnou horlivostí, odvádějíc pozornost od prvního komplimentu, dokud se neztratí. Když vděčnost inspiruje k vrácení daru, nesmíme jej dát příliš rychle nebo se stane pouhou transakcí, nepříliš odlišnou od koupě. To pak totiž, spíše než upevnění vazeb mezi dárcem a příjemcem, náš závazek zruší.

Plně přijímat znamená dobrovolně vložit sebe sama do pozice povinnosti, a to buď k dárci, nebo společnosti jako celku. Vděčnost a povinnost jdou ruku v ruce. Jsou to dvě strany téže mince. Povinnost znamená povinnost udělat co? Znamená to dát bez “kompensace”. Co je vděčnost? Je to touha dát, opět bez kompensace, nést realizaci přijetí. V době oddělených já je musíme dělit na dvě, ale svým původem jsou jedna: Povinnost je touha, vycházející zevnitř a je pouze druhotně vynucená zvenčí.⁷ Pak je jasné, že neochota přijmout je vlastně neochotou dát. Myslíme si, že jsme šlechetní, sebe-obětující, nebo nesobečtí, když dáváme přednost tomu spíše dávat než přijímat. Nejsme nikým takovým. “Šlechetný člověk dává a přijímá se stejně nataženou dlaní. Neobávejte se mít povinnost, být vděční. Bojíme se závazku, protože se, zcela správně, máme na pozoru před “muset”. Jsme ostražití před silnými potřebami, ostražití před nátlakem, který tolik institucí naší společnosti vytváří. Ale když změníme “muset” do “chci”, jsme svobodní. Když si uvědomíme, že život sám o sobě je dar, a že jsme tu, abychom dali sami sebe, pak jsme svobodní. Nakonec vše, co jste v tomto životě přijali, zemře s Vámi. Pouze Vaše dary žijí dál.

Vidíte jak všudypřítomný je v naší kultuře dar odmítnutí a kolik toho se máme znovu učit. Mnohé, co vystupuje pod jménem zdrženlivosti nebo skromnosti je vlastně odmítnutím vazeb, vzdálených od ostatních, odmítnutí přijímat. Obáváme se přijímat, stejně tak jako dát. Ve skutečnosti jsme neschopní udělat jedno bez druhého. Můžeme si představovat sami jako nesobecké a ctnostné, protože jsme více ochotni dát, než přijímat, ale tento stav je stejně ubohý, jako jeho zvrácení, neboť bez příjímání pramen našich darů vyschne. Nejen že je to ubohé, je to arogantní. Co si představujeme jako zdroj toho co dáváme? Nás samé? Ne. To život je dar, život a vše co jej udržuje, počínajíce matkou a otcem až po celý ekosystém. Nikdo nebyl stvořen díky vlastnímu úsilí. To samé platí i pro naše tvůrčí schopnosti, fyzické a duševní, z nichž některé mohou být, podporujíce tuto pravdu, nazvané Božím darem.

Samozřejmě, někdy je absolutně vhodné odmítnout dar, zvlášť když nechcete vytvořit takový druh pouta, který ten dárek znamená. Všechny dary s sebou “přinášejí vazby.” Jenže často naše neochota přijmout nepochází z averze ke konkrétnímu poutu, ale k vazbám obecně.

Z duchovních klišé New Age o “otevření se nadbytku” se mi zvedá žaludek, ale jako většině klišé je v nich kus pravdy. Strach z přijímání, i když je jen otázkou nízké sebeúcty nebo pocit, že si něco nezasloužíme, tak jak se nás snaží někteří duchovní učitelé přesvědčit: Konec konců je to také, strach z dávání. Vždy jde o oba dohromady! Spolu jsou postrachem života, spojení. Jsou jakousi zdrženlivostí. Dávat a přijímat, dlužit a být dlužný, záviset na druhých a být na tom závislý – o to vždy půjde. Nedávat ani nepřijímat, ale za všechno platit. Nebýt nikdy na nikom závislý, ale být finančně nezávislý, nebýt spojený se společenstvím nebo místem, ale být mobilní … takový je iluzorní ráj zdrženlivosti a odděleného já. Ve srovnání s duchovní domýšlivostí člověka, který je odpoután od náboženského klamu a čehosi nadpozemského a s jeho vědeckou ambicí ovládnout a přesáhnout přírodu se to ukazuje býti spíše peklem, než rájem.

Jakmile se z našich desilusí, nespojení, nezávislosti a transcendence probudíme, budeme se snažit znovu spojit s naším pravým, rozsáhlým já. My po společenství toužíme. Nezávislost a nespojení nebyly nikdy nic jiného, než desiluse. Pravdou je, vždy bylo a vždy bude, že jsme naprosto a beznadějně závislí na druhých a na přírodě. Nic na tom nezmění ani to, že jedinou alternativou k závislosti, přijímání, milování, a ztrátě je nebýt naživu.

Jistě, v nepřipoutanosti člověka se také skrývá pravda, pravda, že kultura daru odráží fakt, že jsme méně připoutaní k našim věcem. Tato nepřipoutanost existuje v rámci uchycení a připojení, ne v nezávislosti nebo disociaci. Dary skutečně pomáhají při vysvobozování ega ze spojení, protože rozšiřují já daleko za ego, tím, že spojují vlastní zájem s větším blahem propojeného bytí. Dary slouží a vyplývají z rozšíření samostatného ega. Obojí je příčinou a následkem. Cítíme-li se spojeni s dalšími, toužíme dát. Čím více dáváme, tím více cítíme naše spojení. Dar je sociofyzikálním projevem skryté jednoty bytí.

Je-li člověk odpojen od světa, může v něm udělat jen málo dobrého nebo zlého. Ponořeni do světa jsme vyzváni, abychom moudře využili našeho bohatství.⁸ Je velkorysé ponořit se plně do sociální oblasti vazeb a povinností. Tím, že dáváme své dary způsobem, který je veřejný, způsobem, který je v rozporu s náboženskými ideály, můžeme vytvářet návratnost, zvyšujeme tak maximální propustnosti darů prostřednictvím nás samotných, zvětšujeme naší schopnost a potřebu dát. Myšlenkou není vynutit si návratnost daru nebo vymýšlet jak jej přijímat – vlastně vůbec nejde o dar – ale o to naplnit potřebu a vytvořit svazek.

Dary, spolu s příběhy, jsou vlákna vztahu, společenství. Oba dva spolu úzce souvisí. Příběhy mohou být druhem darů, a příběhy také doprovázejí dary, zesilují jejich jedinečný, osobní rozměr. To nutkání vyprávět příběh daru je skoro neodolatelné. Vzpomínám si, jak babička říkala. “No, nejdřív jsem byla v Macy´s, ale neměli to tam, tak jsem šla k J. C. Pennyes …. “ V každém případě příběhy o tom, kdo co komu dal, jsou součástí sociálního svědectví, které inspiruje velkorysost a pocit sounáležitosti.

Postoj dárce – “ Svobodně ti dám a věřím, že v našem darovém kruhu dostanu zpět něco odpovídajícího, ať už od tebe nebo od někoho jiného.” – hraje na hlubokou strunu. Na podstatě vděčnosti a štědrosti je něco věčného a pravdivého, něco, co neočekává žádnou odměnu a nezamýšlí žádnou povinnost.⁹ Takže jde o paradox: Na jedné straně povinnost – vytvářející funkci darů, sociální solidaritu a společenství. Na druhé straně, naše srdce reagující na dary, které snaží nevytvářet žádný závazek, poptávku ne výpomoc, a jsme dojati štědrostí těch, kdo dávají bez očekávání návratnosti. Je nějaký způsob jak vyřešit tento paradox? Ano – protože zdroj povinnosti nemusí být sociálním tlakem ovládacím prvkem vlastním zájmu o diskrétnost a oddělené já. Namísto toho může vzniknout přirozeně nevynuceně, jako výsledek vděčnosti. Tato povinnost představuje původní touhu, přirozený důsledek vlastního stavu spojení, který vzniká spontánně, po obdržení daru nebo svědectvím aktu štědrosti.

Logika ohleduplného a odděleného já říká, že lidské bytosti jsou ze zásady sobecké. Ať se jedná o sobecké geny v biologie nebo o ekonomického muže Adama Smithe, více pro tebe znamená méně pro mě. Proto musí společnost použít různých pohrůžek a pobídek kvůli propojení chování sobeckého jedince se zájmy společnosti. Dnes jsou nová paradigmata v biologii nahrazena ortodoxií Neo-Darwinismu, zatímco spirituálními, ekonomické a psychologické směry vzývají atomistickou Karteziánskou koncepci já. Nové já je dokonce ještě více provázané, svou vlastní existencí se podílí na existenci ostatních bytostí, ke kterým je připojeno. Je to připojené já, větší já, které se rozšiřuje, aby do svého kruhu daru zahrnulo postupně všechny a všechno. Uvnitř toho kruhu není pravda, že více pro tebe znamená méně pro mě. Dary obíhají tak, že štěstí jiného je taky tvé štěstí. Ponořen v expansivním smyslu sebe sama, jedna potřeba nevytváří mechanismy, které by vynucovaly sdílení. Sociální struktury daru stále slouží účelu připomenout svým členům pravdivost jejich provázaností, které drží na uzdě každého, kdo by zapomněl, a k poskytování darových struktur, které pracují, aby naplnily potřeby společnosti. Kdo komu co dává? Správná odpověď je specifická pro každou kultur zvlášť a závisí na jejím životním prostředí, jejím příbuzenskému systému, jejích náboženských přesvědčeních, a mnohém dalším. Struktura daru se rozvíjí v čase a provádí kulturně vhodné rozdělení zdrojů.

To v podstatě je také to, co od peněžní ekonomiky požadujeme. Spojit lidské (a nelidské) potřeby s dary od muže, ženy a přírody, které mohou tyto potřeby naplnit. Každý z ekonomických a měnových návrhů v této knize usiluje, tak či onak, o dosažení tohoto cíle. Starý ekonomický režim je k tomu nepřátelský, se svou koncentrací bohatství, svým vyloučení těch, kteří nemohou platit (jako např. chudých lidí, jiných druhů, a země) z oběhu darů, svou anonymitou a depersonalizací, svým roztříštěním společenství a spojení, svým popíráním cyklicity a zákona návratnosti a svou orientací k hromadění peněz a majetku. Posvátná ekonomika přináší protiklad všem těmto podmínkám. Je rovnostářská, zahrnující, osobní, vytváří pouta, je udržitelná a nekumulativní. Taková ekonomika přichází! Ta stará již nemůže dlouho trvat. Je čas se na ni připravit, tím že podle jejích zásad budeme žít již dnes.