Kapitola 1

Část I

EKONOMIKA SEPARACE

Všechny konvergentní krize naší doby vznikají ze společného kořene, který můžeme nazývat Separace. Tato Separace se prolíná všemi aspekty naší civilizace a bere na sebe různé podoby – odloučení člověka od přírody, rozpad společnosti nebo rozdělení reality na oblast materiální a duchovní Je rovněž neudržitelná: plodí obrovské a stále se zvětšující krize, které nás ženou do nové éry, do Éry znovusjednocení.

Separace není nejzazším stádiem reality, ale lidskou projekcí, ideologií, příběhem. Stejně jako ve všech kulturách se náš definující Příběh lidstva skládá ze dvou navzájem hluboce souvisejících částí, a tím jsou Příběh o jednotlivci a Příběh o světě. První vypráví o odděleném já: bublina psychologie, vtělená duše, biologický fenotyp poháněn geny v zájmu pudu rozmnožování, racionální aktér směřující za vlastním ekonomickým prospěchem, fyzický pozorovatel objektivního světa, zrnko vědomí uvězněné v těle. Druhý je Příběh o vzestupu, který vypráví o tom, jak si lidstvo z výchozího stavu nevědomosti a bezmocnosti ochočuje sílu přírody a zkoumá tajemství světa, a neúprosně směřuje ke svému osudu úplné nadvlády a překonání přírody. Je to příběh separace lidské říše od přírodní, z nichž ta první expanduje a ta druhá je přeměňována na zdroje, zboží, majetek a nakonec v konečném důsledku i v peníze.

Peníze jsou systémem společenských dohod, významů a symbolů, jež se vyvíjejí v čase. Je to zkrátka příběh existující ve světě společnosti stejně jako zákony, národy, instituce, kalendář a čas, náboženství a věda. Příběhy v sobě mají obrovskou tvořivou sílu. Skrze ně koordinujeme lidskou činnost, zaměřujeme pozornost a záměr, definujeme role a odlišujeme, co je důležité a dokonce i to, co je skutečné. Příběhy dávají životu smysl a účel, a proto motivují k činnosti. Peníze jsou klíčovým prvkem příběhu o Separaci, které definují naší civilizaci.

První část knihy Posvátná ekonomika osvětluje ekonomický systém, který vznikl na základě Příběhu o separaci. Anonymita, odosobnění, polarizace bohatství, nekonečný růst, ekologické plenění, společenské bouře a nezvratné krize jsou tak hluboce zabudovány do našeho ekonomického systému, že vyřešit je nemůže nic jiného, než transformace naší definice Příběhu lidstva. Mým úmyslem je, že pokud stanovíme základní rysy ekonomie Separace, můžeme být schopni si také představit ekonomiku Znovusjednocení, ekonomiku, která obnovuje celistvost našich roztříštěných komunit, vztahů, kultur, ekosystémů a planety.

* * *

Kapitola 1

Svět daru

Ani přes všechen ten čas
Slunce nikdy Zemi neřekne,
„dlužíš mi.”

Jen se podívej, co prýští
z takovéto lásky,
rozsvěcuje celou oblohu.

– Hafiz

Na počátku byl Dar.

Narodili jsme se jako bezmocní kojenci, jako stvoření, která mají pouze potřeby a nic, co by mohly nabídnout, a přesto, že jsme neučinili nic, čím bychom se o to zasloužili, nebo aniž bychom něco na oplátku nabídli, je o nás postaráno, jsme ochraňováni, oblékáni, nošeni a konejšeni. Tato zkušenost společná všem, jež si prošli dětstvím, ovlivňuje některé naše nejhlubší duchovních intuice. Naše životy jsou nám dány; proto je náš výchozí stav vděk. A to je základní pravda naší existence.

I když vaše dětství bylo hrůzostrašné, tak pokud toto právě čtete, byl vám alespoň dopřán dostatek, abyste vydrželi do dospělosti. První roky života jste si nijak nezasloužili, ani jste v nich nic nevyrobili. Byl to všechno dar. Představte si, že jste právě vyšli ven ze dveří a jste vrženi do cizího světa, v němž jste úplně bezmocní, nemůžete se sami nakrmit ani obléct, nemůžete používat své končetiny, nejste schopni rozlišit, kde vaše tělo končí a kde začíná svět. Přicházejí k vám obrovské bytosti a drží vás, krmí, starají se o vás, milují vás. Nepociťovali byste vděčnost?

V silných chvílích, možná, když jsme těsně unikli smrti, nebo když jsme zažili smrt milované osoby, víme, že život je dar. Cítíme nesmírný vděk za to, že žijeme. Jsme naplněni údivem nad bohatstvím, které patří k životu a jež je nezasloužené a volně k dispozici: radost z dýchání, rozkoš z barev a zvuků, potěšení z pití vody na uhašení žízně a laskavý obličej někoho milovaného. Tento význam kombinace úcty a vděčnosti je jasnou známkou přítomnosti posvátného.

Stejnou úctu a vděčnost ucítíme, když pochopíme nádheru přírody, tu zázračnou složitost a řád ekosystému, organismu, buňky. Jsou tak neuvěřitelně dokonalé, daleko nad rámec toho, čemu je naše mysl schopna porozumět, nejsme ani schopni něco takového vytvořit nebo dokonce ani pochopit jen jejich drobnou část. Přesto existují, aniž bychom je kdy vytvořili: celý svět, který nás udržuje a obklopuje. Nemusíme chápat, jak semínko vyklíčí a vyroste, nezávisí to na nás. I dnes je fungování buňky, organismu, ekosystému z velké části záhadou. Bez toho, aniž bychom ji museli vytvořit nebo dokonce ani pochopit její vnitřní fungování, stále od přírody dostáváme ovoce. Umíte si představit ten údiv a vděčnost našich starých předků, když uvažovali o nezasloužené péči, již jim svět poskytl takto zadarmo?

Není divu, že prastaří náboženští myslitelé tvrdili, že Bůh svět stvořil a nemůžeme se divit jejich tvrzení, že Bůh nám svět dal. První je výrazem pokory, druhý vděčnosti. Bohužel, pozdější teologové toto poznání překroutili na: „Bůh nám dal svět, abychom ho mohli využívat, podmanit si ho”. Takový výklad je v rozporu s duchem původního uvědomění. Skromnost ví, že tento dar přesahuje naši schopnost ovládat. Vděčnost pozná, zda ctíme nebo nectíme dárce z toho, jak jeho dar používáme.

Moderní kosmologie rovněž potvrzuje mytologické uznání světa jako daru. Není Velký třesk něco, co ve skutečnosti obsahuje všechno a co dostaneme jen tak?¹ Tento pocit je posílen bližším prozkoumáním různých fyzikálních konstant (rychlost světla, hmotnost elektronu, poměrné síly čtyř základních vlivů atd.), jež všechny mají nevysvětlitelně přesné hodnoty potřebné pro takový vesmír, v němž má vzniknout hmota, hvězdy a život. Je to jako by byl celý svět postaven pro nás, abychom mohli existovat.

Na počátku byl Dar: v archetypálním počátku světa, na počátku našich životů a v počátcích lidského druhu. Vděčnost je pro nás tedy tak přirozená, tak původní, tak základní, že je velmi obtížné ji definovat. Je to možná pocit, když obdržíme dar a přejeme si darovat něco na oplátku. Dá se tedy předpokládat, že lidé primitivních národů, kteří ještě byli spojeni s touto prvotní vděčností se takto ve svých sociálních a ekonomických vztazích chovali. A skutečně tomu tak bylo. Většina popisů historie peněz začíná primitivním výměnným obchodem, avšak mezi lovci a sběrači je výměnný obchod relativně vzácný. Nejdůležitější způsob ekonomické výměny byl dar.

Z toho plynoucí vděčnost a štědrost koexistují s jinými, méně příjemnými aspekty lidské povahy, ačkoli jsou prvotní. Věřím v základní božství lidských bytostí, ale musím také připustit, že jsme se vydali na dlouhou cestu separace od tohoto božství a vytvořili svět, v němž krutí sociopati stoupají k bohatství a moci. Tato kniha nepředstírá, že takoví lidé neexistují, ani to, že tyto tendence neexistují v každém z nás. Snaží se v nás spíše vzbudit esenci daru, která je v nás ukryta a snaží se vytvořit instituce, které tuto esenci představují a udržují. Dnešní ekonomický systém odměňuje sobectví a chamtivost. Jak by vypadal ekonomický systém, který by naopak odměňoval štědrost, jako je tomu u některých starých kultur?

Začněme lepším porozuměním dynamiky daru. Výše jsem zmiňoval ekonomickou výměnu, ale to obecně není přesný popis komunity daru. Oběh je lepším slovem. Dnes si často vyměňujeme dary, ale již výměna darů je určitou formou směny. V prastarých komunitách byly rozvinuty zvyky dávání darů, zvyky, které dodnes přetrvávají ve společnostech, které úplně neztratily spojení se svou minulostí. Obvykle okruh obdarování úzce souvisí s pokrevním poutem. Kdo má koho obdarovat určují zvyky. V některých příbuzenských vztazích se budou dary očekávat od vás; v jiných zase dary očekávat můžete vy, a v jiných kolují dary v obou směrech.

Dary mohou být reciproční a stejně tak často proudí v kruzích. Obdaruji tebe, ty obdaruješ někoho jiného… a nakonec obdaruje někdo zase mne. Známým příkladem je systém kula domorodých Trobrianďanů, v němž obíhají vzácné náhrdelníky v jednom směru od ostrova k ostrovu a náramky opačným směrem. Poprvé tento systém podrobně popsal antropolog Bronislaw Malinowski. Kula, což doslovně znamená „kruh”, je základním pilířem obrovského systému daru a jiných ekonomických výměn. Marcel Mauss jej popisuje takto:

„Systém získání daru prostřednictvím výměny prostupuje celý ekonomický, kmenový a morální život obyvatel Trobriandských ostrovů. Jejich život je obdarováním „prosycen”, jak to velmi elegantně vyjádřil Malinowski. Je to nepřetržité „dávání a přijímání”. Proces se vyznačuje neustálým oběhem darů darovaných, přijatých a daných na oplátku ve všech směrech.“²

Ačkoli vrcholem systému kula je velice rituální výměna obřadních náramků a náhrdelníků mezi náčelníky. Tato síť obklopující systém obdarování se také vztahuje na všechny druhy praktických věcí, jídlo, lodě, pracovní sílu a tak dále. Přímý výměnný obchod je dle Mausse nezvyklý. V každém případě, „obvykle nezůstane darovaná věc, ať už byla přijata jakoukoliv formou, jen ve vlastnictví obdarovaného, pokud se dotyčný může bez ní obejít.”³ Jinými slovy, dary obíhají neustále, zastaví se ve svém oběhu pouze tehdy, pokud odpovídají skutečné, aktuální potřebě. Zde je poetický popis této zásady daru Lewise Hyda:

„Dar se pohybuje směrem k prázdnému místu. Jak obíhá ve svém kruhu, obrací se k tomu, kdo má nejdéle prázdné ruce, a když se někde jinde objeví někdo, jehož potřeba je větší, dar opustí svou starou cestu a přesune se k němu. Naše štědrost způsobí, že se staneme prázdnými, ale naše prázdnota pak jemně přitáhne celek, až se nakonec věc, která je v pohybu vrátí, aby nás znovu naplnila. Povaha společnosti se prázdnoty děsí.“⁴

Zatímco dnes jasně rozlišujeme mezi darem a obchodní transakcí, v minulosti toto rozlišení v žádném případě jasné nebylo. Některé kultury, jako například Toaripi a Namau, měly více jak jedno slovo pro označení koupě, prodeje, půjčení a vypůjčení si⁵, zatímco prastaré mezopotamské slovo šám znamenalo obojí „koupit” a „prodat”⁶ Tato nejednoznačnost přetrvává v mnoha moderních jazycích. Čínština, němčina, dánština, norština, holandština, estonština, bulharština, srbština, japonština a mnoho dalších jazyků má více než jeden výraz pro vypůjčit si a půjčit, což je možná pozůstatkem dávných časů, kdy tyto dva výrazy nebyly odlišovány.⁷ Dokonce přetrvává i v angličtině mezi méně vzdělanými mluvčími, kteří někdy používají slovo „půjčit si od někoho” (borrow) ve významu „půjčit někomu” (lend) jako ve větě: „Zapůjčil jsem od něj dvacet dolarů”. (I borrowed him twenty dollars.) Jak se to může stát? Jak se mohlo stejné slovo vztahovat na dva opačné procesy?

Řešení této záhady spočívá v dynamice daru. Se vzácnou a možná jen teoretickou výjimkou, kterou Derrida nazval „volný dar”, jsou dary doprovázeny buď nějakým symbolem výměny nebo mravním či sociálním závazkem (případně oběma). Na rozdíl od moderní peněžní transakce, která je uzavřená a neponechává žádný závazek, transakce daru je otevřená a vytváří trvající vazby mezi účastníky. Dalším způsobem pohledu na věc je, že se dárce na daru podílí a že když dáváme dar, dáváme něco ze sebe. Je to opakem moderní komoditní transakce, v níž je prodávané zboží pouhým majetkem a jež je oddělen od toho, kdo jej prodává. Všichni cítíme ten rozdíl. Určitě máte nějaké vzácné předměty, které vám někdo daroval a které jsou možná objektivně nerozeznatelné od toho, co můžete zakoupit, ale jsou jedinečné a mimořádné, protože vám záleží na tom, kdo vám je dal. Proto naši předci takovému daru připisovali kouzelnou moc a ducha, který se šíří spolu s dary.

Nejstaršími penězi jsou bezcenné, nepoužitelné předměty jako mušle Kauri, pěkné korálky, náhrdelníky a tak dále. Jejich výměna za něco užitečného s praktickou hodnotou není bláhově řečeno nic jiného než usnadnění předání daru (výměna něčeho za nic). Díky předmětům se přešlo k „něco za něco“, ale to na charakteru daru nic neubírá, protože pocit závazku byl pouze zhmotněn do fyzikální podoby. Jsou to symboly vděčnosti. Z tohoto hlediska je identita výrazů nákup a prodej, půjčka a výpůjčka snadno pochopitelná. Nejsou to protikladné procesy. Všechny dary se vrací dárci v jiné formě zpět. Kupující a prodávající jsou si rovni.

Dnes se v obchodních transakcích vyskytuje asymetrie, která odlišuje kupujícího jako toho, který dává peníze a přijímá zboží, od prodávajícího, který dostává peníze a dává zboží. Ale mohli bychom stejně říci, že „kupující” prodává peníze za zboží a „prodávající” kupuje peníze za zboží. Jazykové a antropologické poznatky naznačují, že tato asymetrie je nová, daleko novější než peníze. Co se tedy stalo s penězi, že vytvořily takovou asymetrii? Peníze jsou odlišné od každé jiné komodity na světě, a jak uvidíme, tento rozdíl má zásadní význam při jejich zesvětštění.

Na druhé straně intuitivně vidíme dary jako něco posvátného, a proto i dnes při předávání darů pořádáme obřady. Dary ztělesňují klíčové vlastnosti posvátnosti, o kterých jsem pojednával v úvodu. Především je to jejich jedinečnost: na rozdíl od dnešního standardizovaného zboží nakoupeného směnou za peníze v uzavřených transakcích a odtržených od svého původu jsou dary jedinečné v tom smyslu, že se na nich podílí jejich dárce. Za druhé je to celistvost, vzájemná závislost: dary rozšiřují svůj okruh, aby zahrnuly celé společenství. Zatímco peníze dnes ztělesňují princip: „více pro mě, znamená méně pro tebe”, v ekonomice daru znamená víc pro tebe také víc pro mě, protože ti, kdo darovali, darovali těm, kteří potřebují. Dary stmelují mystické uvědomění si, že já jsem součástí něčeho většího, které není od samotného já odděleno. Principy vlastního racionálního zájmu se mění, protože já se rozšířilo, aby zahrnovalo něco z toho druhého.

Tradiční vysvětlení toho, jak se peníze vyvinuly, jež lze nalézt v ekonomických textech předpokládá, že výchozím bodem byl směnný obchod. Od samého počátku usilují vzájemně si konkurující jednotlivci o maximalizaci svého vlastního racionálního zájmu. Tento idealizovaný popis není podporován antropologií. Směnný obchod dle Mausse byl vzácný v Polynésii, vzácný v Melanésii a neznámý na severozápadě Pacifiku. Ekonomický antropolog George Dalton rozhodně souhlasí: „Směnný obchod v přesném významu bezpeněžní výměny nebyl nikdy kvantitativně významným nebo dominantním modelem či transakcí v žádném bývalém nebo současném ekonomickém systému, o kterých máme objektivní informace.”⁸ Jediným případem směnného obchodu, říká Dalton, byly drobné, vzácné nebo nouzové transakce, stejně jako je tomu dnes. Krom těchto, bezpeněžní transakce sotva připomínaly neosobní, maximalizující funkčnost transakcí fantazie ekonomů, ale spíše „měly sklon požadovat trvalé (a někdy rituální) osobní vztahy stvrzeny zvykem a charakterizovány reciprocitou.”⁹ Tyto transakce by vůbec neměly být nazývány výměnným obchodem, ale spíše rituální výměnou daru.

Dnes třídíme dary a nákupy do samostatných, exkluzivních kategorií. Zajisté se na každý z nich vztahují různé ekonomiky a psychologie. Avšak starodávné doby nenesly žádnou takovou dichotomii, neexistovalo ani dnešní rozlišení mezi obchodním a osobním vztahem. Ekonomové vykládající historii peněz mají sklon promítat tuto dualitu do minulosti a pak žijí s takovými mylnými domněnkami o lidské povaze, o jedinci a o smyslu života, že jsme nenápadné a oddělené bytosti soupeřící o vzácné zdroje s cílem maximalizovat náš vlastní zájem. Neříkám, že tyto domněnky nejsou pravdivé. Jsou součástí určující ideologie naší civilizace, Příběhu lidstva, který se nyní blíží ke konci. Tato kniha je součástí vyprávění nového Příběhu lidstva. Přeměna peněz je součástí širší přeměny, založené na velmi odlišných předpokladech o nás samotných, našem vlastním životě a světě.

Lidská ekonomika není nikdy vzdálená od kosmologie, náboženství a duševna. Nebyly to pouze staré ekonomiky, které byly založeny na darech, stály na nich i starověké kosmologie a náboženství. A dnes je tomu také tak – naše peníze se svými vlastnostmi standardizace, abstrakce a anonymity jsou sladěny s mnoha dalšími aspekty lidské zkušenosti. Jaká nová vědecká, náboženská či psychologická paradigmata mohou vzniknout v souvislosti s jiným druhem peněz?

Pokud peníze nevznikly z imaginárního světa ekonomů plánovaného a úroky maximalizujícího výměnného obchodu, jak tedy vznikly? Já tvrdím, že vznikly za účelem usnadnit obdarování, sdílet a poskytnout štědrost nebo alespoň, že nesly něco v tomto smyslu. Pro znovuvytvoření posvátné ekonomiky je nezbytné, aby peníze obnovily tohoto původního ducha.

Ve svém jádru jsou peníze krásnou myšlenkou. Dovolte mi chvilku naivity, abych mohl odhalit jádro, tu duchovní (ne-li dokonce historickou) podstatu peněz. Mám něco, co potřebujete a rád bych vám to dal. Tak to udělám a vy jste vděční a chcete mi dát něco na oplátku. Ale nemáte nic, co zrovna potřebuji. Místo toho mi dáte symbol své vděčnosti – nepotřebnou, pěknou věc jako třeba wampumový^a náhrdelník nebo něco ze stříbra. Tento symbol znamená: „naplnil jsem potřeby ostatních a zasloužil jsem si jejich vděčnost”. Později, až dostanu dar od někoho jiného, dám mu tento symbol vděčnosti. Dary mohou kolovat přes rozsáhlé společenské vzdálenosti a mohu být obdarován lidmi, jimž nemám co dát a stále plním svou touhu jednat z vděčnosti, jež ve mně dary vzbuzují.

Na úrovni rodiny, klanu, nebo skupiny lovců a sběračů nejsou peníze pro fungování ekonomiky daru nutné. Také nejsou potřebné v další větší jednotce společenské organizace, například v obci nebo kmenu několika set lidí. Tam, když od vás zrovna nic nepotřebuji, buď mi dáte něco (reagujete z vděčnosti), co upotřebím v budoucnu, nebo obdarujete někoho jiného, kdo obdaruje jiného a ten obdaruje mne. Toto je „kruh daru”, základ společenství. V kmeni nebo ve vesnici je společenský žebříček natolik malý, že ti, kteří obdarovávají mě, uznávají to, že obdarovávám ostatní. Nicméně v tak početné společnosti jako je ta naše by to nefungovalo.. Když vás velkoryse obdaruji, zemědělec na Havaji, který vypěstoval můj zázvor nebo inženýr v Japonsku, který navrhl displej mého mobilního telefonu, o tom nebude vědět. Takže namísto osobního uznání daru, použijeme peníze jako zastoupení vděčnosti. Společenské uznání darů se stane anonymní.

Peníze se stávají nezbytnými, pokud rozsah našich darů přesahuje okruh lidí, které známe osobně. To je případ, kdy ekonomický rozsah a dělba práce překročí úroveň kmenu či vesnice. A vskutku, první peníze se objevily v prvních zemědělských civilizacích, které se rozvinuly mimo neolitické obce: Mezopotámie, Egypt, Čína a Indie. Tradiční, decentralizované sítě daru ustoupily systémům přerozdělování, které byly centralizovány do chrámů a později královských paláců. Dost možná se vyvinuly z tradic potlače, ve kterých dary proudily k náčelníkům a ostatním vůdcům a pak zase zpět od nich jejich příbuzným a kmenu. Vznikly jako centralizované uzly pro rozsáhlý tok darů, brzy se vzdálily od způsobu uvažování o daru, protože poplatky se staly nucenými a kvantifikovanými, a vnější vyplácení se stalo nerovným. Již staré sumerské texty hovoří o ekonomické polarizaci, o majetných a nemajetných, a platech, které byly sotva existenčním životním minimem.¹⁰ Ačkoliv pohyb zboží řídila centralizovaná nařízení, nikoli obchod na trhu,¹¹ používaly první zemědělské společnosti také něco, co někteří nazývají penězi: zemědělské a kovové zboží ve standardně měřených jednotkách, které sloužilo jako prostředek směny, peněžní jednotky a uchovatel hodnoty. Tak již před čtyřmi tisíci lety, peníze selhávaly v naplnění mých naivních očekávání, že pro všechny vytvoří větší nadbytek tím, že zprostředkují setkání darů a potřeb.

Peníze by měly obohacovat život prostřednictvím usnadnění obchodu, podpory výkonné výroby a umožnění akumulace kapitálu potřebného k realizaci rozsáhlých projektů. Měly by nám poskytnout pohodu, volný čas, osvobození od úzkosti a spravedlivé rozdělení bohatství. Ve skutečnosti tradiční ekonomická teorie všechny tyto následky předpovídá. Skutečnost, že peníze se staly hybnou silou opačného výsledku, a to úzkosti, utrpení a polarizace bohatství před nás staví paradox.

Pokud chceme mít svět s technologiemi, kiny a symfonickými orchestry, telekomunikacemi a skvělou architekturou, kosmopolitními městy a světovou literaturou, potřebujeme peníze nebo něco podobného, jako způsob koordinace lidské činnosti v obrovském měřítku nezbytném pro vytvoření takových věcí. Proto jsem napsal tuto knihu, abych popsal systém, který penězům znovu navrátí posvátnost daru. Říkám „znovu navrátí”, protože od dřívějších dob měly peníze posvátnou nebo magickou konotaci. Původně to byly chrámy, kde byly skladovány a přerozdělovány zemědělské přebytky: centrum náboženského života bylo taktéž centrem života ekonomického. Někteří autoři tvrdí, že nejstarší symbolické peníze (na rozdíl od peněz, které sloužily jako platidlo) byly vydávány v chrámech a mohly být vykoupeny za posvátný sex s chrámovými prostitutkami.¹² V každém případě je jisté, že chrámy byly intenzivně zapojeny do vydávání prvních mincí, z nichž mnohé nesly obrazy posvátných zvířat a božstev. Tato praxe trvá dodnes u bankovek a mincí, jež nesou podobu zbožštělých prezidentů.

Možná jednoho dne nebudeme potřebovat peníze, abychom měli ekonomiku daru fungující u miliardy lidí. Možná peníze, které v této knize popíši, jsou přechodné. Nejsem „primitivista”, který nabádá k opuštění civilizace, technologií a kultury, vždyť tyto dary nás dělají lidmi. Mám spíše představu o návratu lidstva k posvátné půdě, o jednotě a harmonii s přírodou z dob lovců a sběračů, avšak na vyšší organizační úrovni. Mou vizí je naplnění darů pocházejících z ruky a mysli, které nás činí lidmi, ne zřeknutí se jich.

Všimněte si, jak přirozené je popisovat naše jedinečně lidské atributy jako dary. V souladu s univerzálními principy daru jsou také naše lidské dary součástí Dárce. Jinými slovy jsou to božské dary. Mytologie tuto intuici potvrzuje od Prométheova daru ohně po apollinský dar hudby a od čínského mytologického vládce Shen Nonga po dar zemědělství. Také v Bibli je nám předkládán nejen svět, ale dech života a naše schopnost tvořit, jelikož jsme stvořeni „k obrazu” samotného tvůrce.

Také na osobní úrovni všichni tušíme, že osobní dary nám byly dány z nějakého důvodu, za nějakým účelem. Navíc máme nepotlačitelnou touhu tyto dary dále rozvíjet a z nich pak světu dávat naše vlastní dary. Každý zažil radost z dávání a nesobeckou štědrost cizích lidí. Zeptejte se ve městě na cestu a většina lidí se potěší, že vám mohou věnovat svůj čas a poskytnout vám pomoc. Ukazovat cizímu člověku cestu není v racionálním soukromém zájmu jakéhokoliv člověka, je to jednoduchý výraz naší vrozené štědrosti.

Je ironické, že peníze, jež byly původně prostředkem spojování darů s potřebami, původním následkem posvátné ekonomiky daru, jsou nyní přesně to, co brání rozkvětu naší touhy dávat, z ekonomické nutnosti nás udržují v ubíjejícím zaměstnání a zastavují naše nejvelkorysejší podněty se slovy, „nemohu si to dovolit”. Žijeme ve všudypřítomné úzkosti, jež s sebou nese nedostatek peněz, na kterých jsme závislí po celý život. Svědčí o tom slovní spojení „životní náklady”. Náš účel existence, rozvoje a plného projevu našich darů, je zatížen požadavkem peněz, vyděláváním si na živobytí, přežíváním. Nezáleží na tom, jak je člověk bohatý, zabezpečený a pohodlný, přesto se nemůže nikdy cítit v životě uspokojen v případě, že tyto dary zůstanou latentními. I to nejlépe placené zaměstnání, nejsou-li jeho součástí dary, se brzy stane otupujícím a my si jen říkáme: „Nebyl jsem na svět přiveden proto, abych dělal tohle”.

I při zaměstnání, kde jsou naše dary jeho součástí, je-li smyslem něco v co nevěříme, znovu vyvstává stejný otupující pocit marnosti, takový pocit, že nežijeme naše vlastní životy, ale pouze životy, za které nás platí, abychom žili. „Zaměstnání plné výzev” a „zajímavé zaměstnání” nejsou dost dobré, protože naše dary jsou posvátné a proto jsou určeny pro posvátný účel.

To, že jsme tady na Zemi vskutku za účelem něco vytvořit, je v podstatě náboženská koncepce, protože tradiční biologie nás učí, že jsme se vyvinuli, abychom byli schopni přežít, že jakékoliv úsilí o něco více než o přežití a reprodukci, je proti našemu genetickému naprogramování. Nicméně, člověk může vytvořit přesvědčivý neo-lamarckistický případ, že pohled na biologii, jež sestává ze spousty nenápadných, odlišných, sobě si konkurujících já, organismů nebo „sobeckých genů”, je spíše projekcí naší vlastní současné kultury, než správné pochopení přírody.¹³ Existují ještě jiné způsoby chápání přírody, které dávají přednost spolupráci, vzájemně prospěšnému soužití a spojení organismů do větších celků, aniž by opomíjely jejich očividnou konkurenci. Toto nové pochopení je ve skutečnosti docela starodávné a odráží chápání přírody jako systém darů.

Každý organismus a každý druh nepostradatelně přispívá k celistvosti života na Zemi a tento přínos, na rozdíl od předpokladů běžné evoluční biologie, nemusí mít pro samotný organismus žádný přímý prospěch. Nitrogenní bakterie z jimi prováděné přeměny nemají přímý užitek s výjimkou toho, že díky dusíku, který dodávají půdě, vyrostou rostliny, kterým narostou kořeny, na nichž rostou houby, které nakonec zajistí živiny bakteriím. První druhy vydlažďují cestu konečným druhům, které poskytují mikro-biotopy jiným druhům, které v síti darů živí zase další druhy, které se nakonec vrací zpět, aby podpořili druhy původní. Stromy shromažďují vodu, aby zavlažili jiné rostliny a řasy vyrábí kyslík, aby zvířata mohla dýchat. Odstraníte-li jakýkoliv organismus, oslabíte zdraví všech ostatních.

Můžete si myslet, že jsem naivní, jak tady předkládám spoustu souvislostí mezi příčinou a následkem. Můžete říci, že to je štěstí, že věci fungují tak dobře. Stromy se nezajímají o to, zda mají jiné rostliny kolem dostatek vody, dělají to samy pro sebe, zvyšují svou šanci na přežití a rozmnožování. To, že vyživují ostatní organismy je nezamýšleným vedlejším účinkem. To platí i pro řasy, pro bakterie, které jsou závislé na dusíku a pro bakterie, jež se nachází v přežvýkavcích, a které jim umožňují trávit celulózu. Můžete si myslet, že na tomto světě existuje každý jen sám pro sebe. Příroda je dravý boj a ekonomika, která je stejná, je také přirozená.

Já si nemyslím, že je přirozená. Je to vybočení, specifická ačkoli nezbytná fáze, která dosáhla svého extrému a nyní poskytuje prostor fázi nové. V přírodě jsou prudký růst a mohutný boj znakem nezralých ekosystémů, po kterých následuje komplexní vzájemná závislost, symbióza, spolupráce a koloběh zdrojů. Další fáze lidské ekonomiky bude odrážet to, čemu v rámci přírody teprve začínáme rozumět. Bude přivolávat dary každého z nás, bude klást důraz na spolupráci před soutěživostí; bude podporovat oběh před hromaděním a bude cyklická nikoliv lineární. Peníze se zřejmě tak brzy nevytratí, ale budou mít omezenou roli, i přesto, že s sebou ponesou více vlastnosti daru. Ekonomika se zmenší a naše životy se naplní.

Peníze, jak je známe, jsou zcela v rozporu s ekonomikou projevující se v duchu daru, ekonomikou, kterou můžeme nazvat posvátnou. K pochopení toho, jaké peníze se mohou stát posvátnou měnou, nám může pomoci přesné porozumění, příčiny změny peněz v sílu chamtivosti, zla, nedostatku a environmentálního plenění, jaké se dnes děje.

Stejně jako vědy často promítají charakter společnosti na přírodě, také ekonomika bere kulturně stanovené podmínky jako samozřejmost. Protože žijeme v kultuře nedostatku (protože nedostatek je to, co prožíváme, když „vydělávání” určuje výraz našich darů), přijímáme to jako základ ekonomiky. Jelikož v biologii jsme na svět nahlíželi jako na boj o omezené zdroje mezi jednotlivými existencemi. Jak dále poznáme, náš peněžní systém toto přesvědčení ztělesňuje na hluboké, strukturální úrovni. Ale je toto přesvědčení skutečné? Žijeme ve světě, ve vesmíru základního nedostatku? A pokud ne, pokud je skutečná povaha světa nadbytek a dar, jak se tedy peníze staly tak nepřirozené?