Nejprve tě ignorují, pak se ti vysmívají, pak s tebou bojují, pak vyhraješ. – Mahátma Gándhí.

Dříve, než se budu hlouběji zabývat posunem v osobním ekonomickém myšlení a praxi, které jsou součástí posvátné ekonomiky, shrnu její klíčové makroekonomické prvky. Některé se již prosazují nyní, jiné jsou pořád mimo rámec přijatelného politického diskurzu a čekají na prohloubení krize proto, aby se nemyslitelné mohlo stát běžně myslitelným.

Přechod, který jsem zmapoval je evoluční. Nezahrnuje propadnutí majetku nebo masové ničení současných institucí, ale jejich transformaci. Jak následující souhrny ukazují, tato transformace již probíhá nebo v existujících institucích vzniká.

Čtenář může zaznamenat, že kromě případů, kde vůbec neexistují, většina takového rozvoje spadá na levou stranu politického spektra. To proto, že postupně přerozděluje bohatství bohatých všem ostatním. Ačkoliv bohaté třídy vždy požadují vyšší úrokové sazby a práce nižší úrokové sazby, tato kniha předpokládá, že své smýšlení změní. Ačkoliv mají liberálové rádi programy sociální péče, tato kniha předpokládá jejich přiklonění se k sociální dividendě. Ačkoliv korporátní zájmy obhajují kuchání environmentální a sociální ochrany, tato kniha předpokládá, že se přikloní k veřejným zdrojům. Jedinou velikou výjimkou z výše uvedeného je eliminace daní z příjmů, která bude skutečnou výhodou pro tu malou podmnožinu bohatých, jejichž bohatství pochází, spíše než z kontroly peněz a majetku vytvářejícího ekonomické renty, z podnikatelské činnosti.

1. Měna záporného úroku

Motivace: Negativní úrok z rezerv a fyzické měny, které svou hodnotu časem ztrácí, obrací účinky zájmu. Umožňuje prosperitu bez růstu, systémově vybízí ke spravedlivému rozdělení bohatství a ukončuje diskont budoucích peněžních toků tak, abychom už nebyli dále tlačeni k zatěžování naší budoucnosti půjčkou na krátkodobé výnosy. Kromě toho ztělesňuje pravdu o světě, ve kterém se všechny věci rozpadají na části a vrací tam, kde vznikly. Peníze již dlouho nejsou iluzorní výjimkou z přírodního zákona. Konečně, protože peníze v jistém smyslu představují akumulované moc tisíciletého technologického vývoje, který je společným dědictvím všech lidských bytostí, je nespravedlivé, aby někdo profitoval pouze tím, že je vlastní, jak je tomu v současném systému bezrizikového pozitivního úroku.

Přechod a politika: V roce 2009 jsme byli na pokraji přechodu k chátrající měně, tím jak centrální banky stlačily mezibankovní úrokové sazby téměř na nulu a koketovaly s prolomením nulové spodní hranice. Dnes je ekonomika v okamžiku anemického obnovování, avšak zásadní problémy stagnace a dluhu stále přetrvávají. Každá nová krize, každá nová finanční výpomoc, nabízí možnost koupit nesplatitelné dluhy pomocí chátrající měny, čímž by zachránila finanční infrastrukturu bez dalšího zesílení koncentrace bohatství. Navíc, když tradiční peněžní stimul a Keynesiánský fiskální stimul nadevší pochybnost selžou, jako se to stalo v Japonsku, pak mohou centrální banky stěží přehlížet další zřejmý krok, tedy ztlačení úrokové sazby pod nulu. Aby se zabránilo měnovým válkám, mělo by k tomu dojít jako koordinovaná politika všech suverénních mocností nebo by to mělo být začleněno do globální měny.

Federální rezervní systém nemá v současné době pravomoc vybírat negativní úroky z rezerv nebo vydávat znehodnocené bankovky. A to ani v jakékoliv zemi, ve které je, jak by ostatně měl být,součástí legislativních orgánů. S tím, jak si centrální bankéři dělají starosti s bezmocí svých měnových nástrojů, dozrál čas pro vstup tohoto nápadu do ekonomického a politického diskurzu. Současná stagnace rychlosti peněz ukazuje, že snížení úrokových sazeb na nulu stimuluje půjčování peněz pouze, v takovém případě, kdy existuje vyhlídka na zásadní hospodářský růst. Nové kolo kvantitativního uvolňování pouze zdůrazní tento bod jako přebytečné zvýšení rezervy. Při absenci růstu budou banky raději udržovat peníze s nulovým úrokem, než aby je půjčovali do ekonomiky. Budou ale ochotni udržovat je na úrovni -2 procent? Nebo úrovni -5 procent?

Dopad na ekonomický život: Pro všechny, kromě investující třídy, bude každodenní zkušenosti s používáním peněz stejná. Pro některé bohaté je to těžko představitelné, ale většina lidí dnes žije od výplaty k výplatě a zřídka kdy dají dohromady víc, než pár měsíců úspor. Pro bohatší by spoření mohlo být stále možné, ale hodnota úspor by se postupně časem snižovala, pokud by při investici riskovali. Nebude existovat žádný způsob bezrizikového růstu peněz tak, aby “peníze pracovaly pro Vás.” Dokonce i vládní dluhopisy budou vyplácet nulový nebo nižší úrok. Pro větší nákupy, ať už na osobní nebo korporátní úrovni, budou nižší nebo nulové sazby, spíše než úspory, hlavním finančním prostředkem. (K tomu již stejně dochází.) Podniky budou mít přístup investování kapitálu, který nevyžaduje, aby věnovaly velkou část svých budoucích zisků na umořování dluhu, tím bude odstraněna povinnost “rosť nebo zemři”, který vládne dnešní ekonomice.

2. Odstranění Ekonomické renty a náhrady za vyčerpání veřejných statků

Motivace: Když je lidem umožněno profitovat z pouze vlastnictví věci, bez vyrábění čehokoliv nebo přispívání do společnosti, je polarizace bohatství nevyhnutelná. Tyto zisky, známé jako ekonomické renty, připadají držitelům půdy, elektromagnetického spektra, majitelům práv na nerosty, zásob ropy, patentů a mnoha dalších forem vlastnictví. Protože tyto formy vlastnictví předcházejí každou lidskou bytost nebo jsou kolektivním produktem lidské kultury, neměly by patřit žádné soukromé osobě, která je nepoužívá ve prospěch veřejnosti a planety.

Kromě toho dnes je možné profitovat i z vyčerpávání společenství, např. z biodiversity, vodonosných vrstev půdy, zeminy, oceánského rybolovu, a tak dále. Ty však řádně patří nám všem a k jejich čerpávání by mělo docházet pouze po společné dohodě a pro společné dobro.

Přechod a politika: Některé státy a národy již vybírají daně z hodnoty země a jiné znárodnily olej a minerály. Například země jako Bolívie a stát Aljaška, prohlásily ropná práva za veřejné vlastnictví, takže ropné společnosti vydělávají peníze pouze za své služby v rámci těžby ropy, a ne z jejího vlastnictví. Přesun daňového zatížení z práce k majetku se stane více atraktivním, jak se situace těch, kteří pobírají mzdu, stane zoufalou. Konec konců s tím, jak nezvladatelné regulační bitvy o práva na vodu ukazují, budování zachovávání zdrojů přímo v peněžním systému je myšlenka, jejíž čas přichází.

Opatření, jako je např. Georgistická daň z hodnoty půdy, pronájem práv na minerály a používání předmětů ekonomické renty jako kryté měny, popsané v této knize, jsou způsoby, jak ekonomické renty vrátit lidem tak, aby soukromé zájmy mohly profitovat ze správného užívání jejich vlastnictví a ne jen proto, že je vlastní. Vše, co pochází z veřejných zdrojů, by mělo podléhat poplatkům nebo daním. Duševní vlastnictví může být do veřejných zdrojů vráceno zmenšením podmínek autorských práv a patentů, čímž bude uznána kulturní matice, ze které myšlenky pocházejí. Kromě toho také musíme udržovat nové zdroje bohatství, jako je genom, elektromagnetické spektrum, a nové veřejné statky Internetu, které jsou veřejně dostupné, přidělování možnosti jejich užívání pouze těm, kdo je používají ve prospěch společnosti a planety.

Dopad na hospodářský život: S přechodem na zdanění majetku a zdrojů, budou prodeje a daně z příjmu sníženy nebo zrušeny a dojde k vytvoření silné ekonomické pobídky pro zachovávání. Jelikož ekonomické renty obohacují ty, kteří již vlastní, její odstranění podpoří spravedlivější rozdělení bohatství. V oblasti duševního vlastnictví bude rozšíření veřejné sféry podporovat kulturní výtvory, které nejsou zaměřeny na zisk, stejně jako „výchozí produkty“ umělecké a duševní tvorby až tak nebudou předmětem licenčních poplatků a omezováním soukromého vlastnictví.

3. Internalizace sociálních a environmentálních nákladů

Motivace: Tak, jak je dnes možné vyčerpávat vodonosné vrstvy půdy bez placení společnosti za ně, je rovněž možné vyčerpávat kapacity země absorbovat a zpracovávat odpady, kapacitu geosféry recyklovat uhlík, a kapacitu lidského těla vypořádat se s toxickými znečišťujícími látkami. V dnešní době generují znečištění a další formy degradace životního prostředí náklady, které jsou obvykle neseny společností a budoucími generacemi, ne samotnými znečišťovateli. Nejen, že je to vyloženě nefér, ale rovněž to podporuje pokračující znečištění a zhoršování životního prostředí.

Přechod a politika: Regulace pomocí finančních sankcí za porušení pravidel je v současné době hlavním prostředkem ke zvrácení ekonomické pobídky k znečisťování, ale trpí mnoha vadami, a to jak v praxi, tak v základní teorii. V prvé řadě to představuje podnět k plnění norem, ale žádný podnět k jejich překročení. Ani to nám neumožňuje zavést strop na celkové emise z dané znečišťující látky nebo celkového čerpání přírodního zdroje. Současné návrhy pro nápravu těchto nedostatků zahrnují systém obchodování s emisemi a zelené daně. Mnoho z těchto schémat již bylo navrženo a v některých místech, byly implementovány. Obchodování s emisemi (pro oxid siřičitý) docela dobře zafungovalo při snižování množství kyselých dešťů, ale chabě pro snížení emisí CO2. Toto jsou kroky správným směrem, ale nakonec by měla být každá forma znečištění a vyčerpávání předmětem platby.

Pro každý typ znečišťující látky a každý přírodní zdroj musíme určit, kolik emisí nebo čerpání mohou planeta a její bioregiony udržet. Pak mohou být různým způsobem přidělena práva tyto znečišťující látky vypouštět nebo tyto zdroje užívat. V některých případech bychom mohli chtít prostřednictvím centrálního plánování specifikovat to, co kdo udělá a použije: Farmář A dostane k čerpání 100.000 galonů z vodonosné vrstvy půdy, zemědělec B 120 000, továrna C 200 000 dolarů a tak dále. Ale protože tento způsob vytváří ekonomickou neefektivitu, budeme chtít ve většině případů k získání ekonomického přínosu pro zachování a snížení znečištění využít daní ze znečištění a využívání zdrojů nebo sytém obchodů s emisemi. Ještě lepší by bylo založit peněžní systém na darech země pomocí měny kryté pozemskými zdroji a její schopností vstřebat a přeměnit odpad.

Dopad na ekonomický život: Tato opatření ukončí protiklady mezi ekologií a ekonomikou. Spojí nejlepší obchodní rozhodnutí se nejlepšími ekologickými rozhodnutími a obrátí sílu podnikatelských inovací směrem ke službě planety. Vzniknou obrovská nová odvětví, která se budou věnovat zachovávání, kontrole míry znečišťování a sanacím toxického odpadu. Výroba s nulovým plýtváním se stane normou. Vysoké náklady na suroviny další pokrok směrem k miniaturizaci a účinnosti podpoří.

S ekonomickými překážkami pro levné, jednorázové zboží, se vyrobené položky stanou dražší, odolnější, a více opravitelné. Budeme se o svoje věci více starat, ponechávat si je a udržovat je. Velké, na zdroje náročné zboží, jako jsou například auta, stroje, a některé nástroje a přístroje budou sdíleny v sousedství nebo jiných společenstvích. Rezidenční oblasti budou více kompaktní, domy se stanou menší a větší domy budou sloužit jako obydlí rozšířené rodiny a jiných struktur nad rámec nukleární rodiny.

Stejně jako v případě odstranění ekonomických rent, tato opatření posunou daně z příjmů na zdroje tak, že nebude zdaněno to, na čem se podílíme, ale to co si bereme. Příjem nakonec nebude zdaňován vůbec, což nás vysvobodí ze svazujících odpovědností vedení záznamů a vtíravého sledování ze strany vlády.

4. Ekonomická a měnová lokalizace

Motivace: Protože se společenství na celém světě rozpadla, touží lidé po návratu k místním ekonomikám, kde osobně známe lidi, na kterých jsme závislí. Chceme být spojeni s lidmi a místy a ne unášeni v anonymní globální monokultuře. Kromě toho, mezinárodní komoditní produkce staví lokality do vzájemné konkurence, podněcují “zvodění až na dřeň” ve mzdách a ekologických předpisech. Navíc když jsou výroba a ekonomické výměny místní, sociální a environmentální dopady našich činů jsou mnohem viditelnější, posílené naším vrozenou soustrastí.

Přechod a politika: Trend směřující k místní ekonomice již započal. Prudký nárůst energetických nákladů a ekologického povědomí nutí podniky k tomu, aby využívali další zásoby a zdroje místně a miliony spotřebitelů si uvědomují zdravotní přínos místného pěstování čerstvého jídla. Lidé všude ukazují silnou touhu se znovu spojit se společenstvím a některé městské a regionální vlády zahájily “nakupuj místně” kampaně. Tisíce komunit kolem zeměkoule uvedli na trh místní měny, a ačkoli tyto měny zaujímají jen malou část, vedou lidi k uvyknutí si na tuto myšlenku a nastavují šablony pro budoucí místní měny podporované místními samosprávami.

Ostatní prvky posvátné ekonomie spolupracují s lokalizací. Internalizace nákladů odstraní mnoho iluzorních ekonomik, které upřednostňují převoz na velké vzdálenosti, zatímco odstranění ekonomických rent zmírní obscéní platový rozdíl, který v současné době mezi bohatými a chudými zeměmi existuje.¹ Oba tyto faktory podpoří zvrat některých ekonomických globalizací, které se staly za posledních dvě stě let. Mezitím, podle toho jak moc jsou sociální a kulturní veřejné zdroje lokálního a bioregionálního charakteru, posílí peněžní systém krytý veřejnými prostředky místní politickou a ekonomickou suverenitu.

Nedávná finanční krize ukázala, že jakmile národní měna přestane fungovat, místní samosprávy rychle zasáhnou tím, že vytvoří vlastní peníze. V roce 2002 k tomu došlo to v Argentině, málem se to stalo v Kalifornii v roce 2009 a s pravděpodobným rozpadem Ekonomické a Měnové Unie (EMU) se tak může, s významným přenesením měnové suverenity zpět na menší země, stát i v Evropě. S tím, jak se současná krize prohlubuje, budou mít regionálním vlády a menší země šanci získat ekonomickou svrchovanost vydáváním měny a jejím ochraňováním před globálními finančními trhy prostřednictvím kontroly kapitálu, zdaněním devizových transakcí, a tak dále. Vlády mohou rovněž při přidělování zakázek zvýhodňovat místními podniky. Nakonec mohou místní a regionální vlády, díky zakládání veřejných bank a dalších institucí vytvářejících úvěr, získat svou úvěrovou suverenitu z mezinárodního financování zpět.

Ekonomický život: Zatímco mnoho high-tech výrobků a služeb je ve své podstatě globální, vtáhly skryté dotace a desetiletí politiky do globální ekonomiky i mnoho věcí, které mohou a mají být místní. V budoucnu budou právě tyto věci vráceny do místní produkce. Většina potravin, které jíme, bude vypěstována ve bioregionech, ve kterých žijeme. Domy a mnoho vyráběných produktů bude využívat místní materiály, často recyklované a vyráběné v menším množství. Malá města zažijí ekonomickou obnovu a “Hlavní ulice” bude znovu osídlena pravými místními podniky.

5. Sociální dividenda

Motivace: Za tisíce let technologického pokroku se výroba kvantifikovatelných věcí, nezbytných pro život stala extrémně jednoduchou. Tyto pokroky, dar našich předků, by měly být společným majetkem celého lidstva. Podíl na bohatství, které umožňují, si zaslouží všichni. Totéž platí o přírodním bohatství země, které člověk nevyrobil. Současný ekonomický systém nás v podstatě nutí pracovat za to, co je již naše. Jde spíše jen o vyplacení odškodného z ekonomické renty, daní ze znečištění, a tak dále (viz bod 2 a 3) jako sociální dividendy pro všechny občany. Také to slouží k zmírnění koncentrace bohatství a zabraňuje deflační krizi. Sociální dividenda by měla v ideálním případě poskytnout holou částku k pokrytí nezbytných životních potřeb. Kromě toho by si lidé mohli vybrat, že chtějí vydělávat i vlastní peníze. Osvobodí to práci z tlaku nutnosti: Lidé by pracovali, protože chtějí, ne protože musí.

Přechod a politika: Sociální dividenda již existuje ve státě Aljaška, kde má každý občan podíl ve státních ropných příjmech a ročně obdrží šek na několik tisíc dolarů. Současné finanční poukázky jsou další předzvěstí sociální dividendy. Dalším existujícím modelem je sociální systém, který se výrazu “nároky” vysmívá. Ale možná bychom měli takový přídomek přijmout a rozšířit ho každému občanovi – konec konců nemáme všichni nárok na obrovské, hojné bohatství, které jsme zdědili po Zemi a našich předcích?

Současné nároky, například potravinové lístky, veřejné zdravotní pojištění, daňové úlevy pro rodiny s dětmi s nízkými a středními příjmy, programy sociální péče, podpory v nezaměstnanosti a finanční poukázky lze rozšířit a univerzalizovat. Tato opatření odporují současnému politickému vývoji “uskrovňování se”, ale rychle zintenzivňující utrpení, které tyto politiky vyvolávají, může vést k sociálnímu nepokoji a politickému převratu. V takové době se objeví politická ochota přerozdělit bohatství. Když se to stane, nepřemýšlejme represivně, co se týká zdaňování bohatých, raději zaujměme postoj dát všem občanům jejich podíl. Sociální dividenda je skryté přerozdělování bohatství, protože zatímco všichni dostávají stejně, ten bohatý platí úměrně vyšší daně, kterými je financováno.² Z pohledu této knihy to bude financováno z úroků za prodlení, poplatků za znečištění a plateb za využívání veřejných zdrojů (viz 1, 2 a 3 výše).

Ekonomický život: I když ještě budou existovat chudí a bohatí lidé, chudoba brzy přestane mít za následek krajní úzkost. Ti, kteří zaměřují na vytváření věci, které jiní lidé chtějí a potřebují, budou vydělávat víc peněz. Ti, kteří se zaměřují na jednoduchost, život v přírodně nebo umělecké sebe-vyjadřování, mohou dostat jen to nejnutnější. Smyslem ekonomického života, však již dlouho nebude “vydělávat na živobytí.” Osvobozeni od takového tlaku budeme obracet naše dary k tomu, co nás inspiruje – pro stále větší množství z nás je to uzdravování společnosti a planety ze spustošujícího Oddělení. (Pokud si stále myslíte, že osvobození od tlaku přežít povede k rozptýlení a pohodlnosti, přečtěte si prosím znovu kapitolu „Ochota pracovat“ v kapitole 14).

6. Ekonomický nerůst

Motivace: Po stovky let vynalézání zařízení na úsporu práce, od spřádacího stroje po digitální počítač, jsme na každém kroku raději zvolili více spotřebovávat než pracovat méně. Tato volba je poháněna peněžním systémem, doprovázeným o urychlení čerpání sociálního a přírodního kapitálu. V současnosti nám možnost zrychlování spotřeby již brzy nebude k dispozici. Při absenci hnací síly positivního bezrizikového úroku, nebude již brzy ekonomický růst pro podporu toku kapitálu nutný a ekonomický nerůst se bude proveditelný. Technologie se bude i nadále posouvat vpřed a nám zbude druhá možnost: Méně pracovat, tedy přesněji řečeno, méně pracovat pro peníze.

Přechod a politika: K tomu dochází již dnes. Trvale vysoká míra nezaměstnanosti (skoro 20 procent, když počítáme i o znechucené pracovníky) v průmyslových zemích, spolu s nadbytečnou kapacitou produkce, znamenají, že prostě nemáme dost placenou práci, abychom zaměstnali každého k výrobě všeho, co potřebujeme. Jistě, existuje mnohem důležitější a krásná práce, která by měla být udělána – ale většina z ní nevytváří zásadním způsobem hospodářský výnos. Nezaměstnanost je dnes považována za zlo, ale tím by nebyla, kdyby byla podpořena sociální dividendou a rozšířena celou ekonomikou. Co kdyby všichni pracovali o 20 procent méně, namísto toho, aby 20 procent lidí nepracovalo vůbec? Tyto ekonomické okolnosti se shodují s posunem v uvědomění, s tím jak stále více z nás odmítá konvenční pojem práce – rozdělení života do dvou výhradních zón, práce a volného času.

Chátrající měna, ekonomiky založené na zdrojích (2 a 3 výše) a sociální dividenda, ty všechny podporují nerůst ekonomiky. Musíme se také přeprogramovat z mantry “růst je dobrý”, která doprovází současnou veřejnou politiku. V motivačním programu na rok 2009 byly stavby silnic, mostů a další projekty zdůvodněny motivací k růstu – nešlo o vědomé rozhodnutí o tom, že potřebujeme více silnic a mostů. Podobně, jsou vítány výstavby bydlení, a to jako znak růstu, nikoli jako výraz přesvědčení, že potřebujeme více subdivizí a rozrůstání. Takové politiky, jako je peněžní a Keynesiánský fiskální stimul, ze kterých se po jejich obměně stanou peníze se záporným úrokem a sociální dividenda, musí být přeformulovány: Neexistují proto, aby ekonomika znovu rostla, existují proto, aby umožňovaly oběh peněz mezi těmi, kteří je potřebují utratit. Obecně řečeno, pokud budou veřejné statky chráněny před zpeněžováním, nespustí to růst, ale namísto toho to posune rozdělení zdrojů a soustředění se na ekonomické činnosti.

Ekonomický život: Chudá a střední třída zažije větší bohatství, jako kdyby ekonomika rostla, protože k přínosům z vyšších mezd a zaměstnanosti, k nimž obvykle dochází pouze v souvislosti s růstem poháněnými obchodními investicemi, bude moci docházet i v ustáleném stavu nebo ekonomiky nerůstu. Když se bude peněžní oblast zmenšovat a oblast darů, dobrovolnické činnosti, volného času a nekvantifikovatelného růst, budou lidé trávit ještě více ze svého času neekonomickými činnostmi. Digitálně šířený obsah – obrázky, hudba, videa, zprávy, knihy atd. – budou pokračovat ve svém trendu směřujícímu k dosažitelnosti nulových nákladů. Zatímco bude výroba založená na zdrojích mnohem dražší, lidské vstupní zdroje budou mít nadále prospěch z pokračujícího hromadění technologie, takže v mnoha high-tech oblastech uděláme více za méně. Lidé budou také více sdílet a méně spotřebovávat, více půjčovat a méně pronajímat, více dávat a méně prodávat – to vše odráží a vyvolává ekonomický nerůst.

7. Kultura daru a P2P ekonomika

Motivace: Rozšíření peněžní oblasti je na úkor jiných forem ekonomického oběhu, zejména darů. Když se každý ekonomický vztah stane placenou službou, staneme se nezávislými na každém, koho známe a závislými, prostřednictvím peněz, na anonymních, vzdálených poskytovaných služeb. To je tím hlavním důvodem pro úpadek společenství v moderních společnostech s odcizením jejich účastníků, samotou, a psychickým utrpením. Navíc, peníze nejsou uzpůsobené k usnadnění cirkulace a rozvoji nekvantifikovatelných věcí, které skutečně dělají život bohatý.

Přechod a politika: Naštěstí se už oblast peněz začíná zmenšovat a tento nerůst ponechává nový prostor pro ekonomiku daru. Internet je v důležitém ohledu síť daru a zjednodušuje vydávání informací, které byly kdysi nákladné na výrobu. Různými způsoby to posunulo služby jako je reklama (myslím Craiglist), cestovní kanceláře, žurnalistika, vydavatelství, hudba, a mnoho dalších směrem k oblasti daru. Usnadnilo to také na daru založenou výrobu otevřených zdrojů. Co dříve vyžadovalo placené prostředníky a centralizované správní struktury, děje se nyní přímo. Lidé i podniky dokonce vytvářejí úvěry prostřednictvím vzájemných úvěrových systémů, bez zprostředkování bankami. Na místní úrovni vedou představy o spojení, touha po společenství, a čiré ekonomické náročnosti lidi k obnovení struktur společnosti založené na daru.

Vláda může liberalizovat daně a bankovní předpisy tak, aby dali novým systémům ekonomického oběhu, které dnes vznikají, zelenou. Veřejné zdroje, ve kterých tyto systémy spočívají, zejména Internet, musí zůstat veřejné. Vlády mohou rovněž vytvořit a podporovat vzájemné úvěrové systémy pro obchod a průmysl a chránit domácí nebo místní ekonomiku před predací mezinárodního kapitálu.

Ekonomický život: Lidé uspokojí své potřeby, ať už je to zboží, služby nebo samotné peníze, v nejrůznějších směrech. Tváří tvář kruhům daru a online koordinaci, dary a potřeby umožní splnit mnoho potřeb bez peněz. Lidé budou mít mnohem větší pocit, že jsou součástí společenství, na které se spoléhají. Uživateli vytvořené doplňkové úvěrové systémy, spolu s internetovým P2P půjčováním, umožní vyhnout se některé z tradičních potřeb banky. Na místní úrovni, jakož i na úrovni zprostředkované globálními sítěmi, se objeví nové nekvantifikované “měny” uznání a vděčnosti, aby spojily a odměnily kvalitativní přínos pro společnost a planetu.

* * * *

Jak vidíte, všechny ze sedmi prvků, které jsem popsal, jsou pevně synergické. Ve skutečnosti nemůže žádný z nich zůstat samostatně. Měna se záporným úrokem například nebude fungovat, pokud jsou stále pro investování k dispozici jiné zdroje ekonomických rent. Lokalizace závisí z velké části na odstranění skrytých dotací, které tvoří ekonomiku celosvětového obchodu. Ekonomiky daru umožňují zvýšení kvality života, a to i v případě, že se ekonomika zmenšuje.

Společně tkají různé prameny posvátné ekonomiky, které jsem popsal v druhé části této knihy, gobelín organické matrice, kterou denně vidíme vznikat. Nová ekonomika nepřichází z nového začátku, nezametá pryč staré a nezačíná znovu. Je to spíše fáze přechodu, proměna.

Stejně tak jako nemůže být žádná část posvátné ekonomiky samostatná, tak také každá část přirozeně vyvolává ty ostatní. Ale pokud existuje základní pilíř, znamená to konec růstu, přechod lidského druhu na nový vztah se Zemí, nový Příběh Lidstva. Nakonec, je to naše vzrůstající touha být partnerem Zemi a naše nově nalezené duchovní uvědomění si jedinečnosti a provázanosti všech bytostí, tvořících základ toho, co jsem nazval posvátnou ekonomikou.