Kapitola 15: Místní a doplňková měna

 

Řádná komunita, a na to bychom měli také pamatovat, je společenstvím: Místem, zdrojem, ekonomikou. Je odpovědí na praktické, sociální a duchovní potřeby svých členů – mezi nimiž je i potřeba toho druhého. Odpovědí na současné spojení politické moci s bohatstvím je obnovení totožnosti společenství a ekonomiky. – Wendell Berry

Posvátný způsob života nás spojuje s lidmi a místy kolem nás. To znamená, že posvátná ekonomika musí být z velké části místní ekonomikou, ve které máme vícerozměrný, osobní vztah s půdou a lidmi, kteří naplňují naše potřeby, a jejichž potřeby naplňujeme na oplátku my. V opačném případě hrozí oddělení sociální a materiální stránky věci, kdy naše vztahy ztratí podstatu a ty ekonomické budou neosobní. Je to nevyhnutelné, když nakupujeme standardní služby od cizinců a standardizované produkty ze zemí tak vzdálených, že pociťujeme ztrátu spojení, odcizení a máme pocit, že jsme stejně jako věci, které kupujeme, nahraditelní. Nahraditelní jsme a to do takové míry, do jaké to vše činíme běžným a neosobním způsobem.

Jedním z důsledků homogenní národní nebo globální měny je homogenizace kultury. S tím, jak se peněžní říše rozšiřuje, aby zahrnula ještě více z materiálního a sociálního života, stávají se z našich prostředků a vztahů, všude tam, kam peníze zasahují, standardizované komodity. Nikde toto není zřejmější než ve Spojených státech, krajině dálničních výjezdů, kde všem místům dominují stejné obchody, stejné restaurace a stejná architektura. A všude jsme stejnými zaměstnanci a spotřebiteli, žijící v područí vzdálených ekonomických mocností. Místní odlišnosti, autonomie a ekonomické příležitosti zmizí. Obchodní zisky jsou vysávány pryč do vzdálených ústředí společností a nakonec do Wall Street. Namísto pulzující, ekonomicky různorodé společnosti s vlastním místním charakterem, máme monokulturu, kde jsou všechna místa stejná.

Peněžní systém doposud popisovaný v této knize odstraňuje mnoho překážek stojících v cestě místní ekonomické svrchovanosti a oslabuje tlak globalizace. Zde jsou tři možnosti:

1. Většina globálního obchodu je ekonomickým pouze kvůli skrytým sociálním a ekologickým dotacím, které byly internalizací nákladů eliminovány.

2. Měna krytá společným majetkem přesouvá ekonomickou moc, protože mnoho veřejných statků je bioregionální nebo místní povahy.

3. Peníze se záporným úrokem odstraňují tlak vyvíjený na udržení růstu prostřednictvím přeměny jedinečných místních vztahů a přírodního bohatství jiných zemí do komodit. V konečném důsledku komodizaci a tedy i růstu stojí v cestě místní odlišnosti.

Protože však zvyky a infrastruktura místní ekonomiky do značné míry vymizely, jsou k obnově ekonomiky, založené na společenství a místě, nezbytná dodatečná opatření. Tato kapitola se zabývá jedním z těchto opatření. Lokalizací samotných peněz.

Nejsem zastáncem odklánění se od globálního obchodu. I když se mnoho věcí, jako například potraviny, které mají být místní, stalo globálními, je také mnoho oblastí lidské tvořivosti, která ze své povahy vyžaduje globální koordinaci práce. Kromě toho mají doktríny ekonomů o rozsahu účinnosti a komparativní výhodě (že některá místa a kultury jsou vhodnější pro určité druhy výroby) svá opodstatnění^1. Obecně však platí, že posvátná ekonomika vyvolá místní získávání mnoha komodit, které jsou dnes přepravovány přes oceány a kontinenty.

Zatímco změny dosud popsané činí globalizaci méně ekonomickou, má náklonnost k místní ekonomice není v prvé řadě motivována ekonomickou logikou, kterou je maximizace nějakého měřitelného množství pohody. Jde spíše o touhu po společenství. Jsou dva typy vláken společenství: Dar a příběh, osnova a útek. Stručně řečeno, silné společenství splétá dohromady sociální a ekonomické vazby. Lidé, na které se spoléháme a ti co se spoléhají na nás, jsou ti samí lidé, které známe a kteří znají nás. Je to prosté. Totéž také platí pro širší společenství všech bytostí. Země a jejích ekosystémů. Postrádajíce společenství, trpíme bolestivým deficitem bytí kvůli jeho vícerozměrným vazbám, které definují, kdo jsme a rozšiřují naše mizerné, osamělé a oddělené ego, tu „bublinu psychologie uvězněnou v těle.“ Toužíme po obnovení ztraceného spojení, našeho ztraceného bytí.

Místní ekonomika převrací tisíciletí trvající trend k homogenizaci kultury a spojuje nás s lidmi a místy, které vídáme každý den. Více než o naplnění touhy po společenství jde o přínos pro společnost a životní prostředí. Nejenže to znamená nižší spotřebu energie, ale také je kvůli tomu těžší ignorovat sociální a ekologické důsledky ekonomického rozhodování. Dnes je vlastně docela snadné předstírat, že naše ekonomická rozhodnutí nemají žádné důsledky. Věci, které bezmyšlenkovitě používáme, jsou nedílnou součástí vrozených vad Čínských měst, povrchových dolů v horách západní Virginie a desertifikace dříve bujných regionů. Ale takové skutečnosti jsou vzdálené, dotýkají se nás pouze jako pixely na televizní obrazovce. Zcela přirozeně žijeme, jako by se neděly. Pokud lidé, kteří pro Vás pěstují jídlo a vyrábějí věci, žijí na Haiti nebo v Číně či Pákistánu, pak jejich blahobyt nebo utrpení je pro Vás neviditelné. Když budou žít v blízkosti, můžete je možná ještě využívat, ale nemůžete se snadno vyhnout tomu, abyste o tom nevěděli. Místní ekonomika nás staví čelem k důsledkům našich činností, zpřísňuje kruh karmy a podporuje pocit já, které zahrnuje ostatní. Místní ekonomika je tedy v souladu s hlubokým duchovním posunem naší doby.

Hlava 22 místní měny

Místní měna je často navrhována jako způsob řešení, který má oživit místní ekonomiku, izolovat ji od globálních tržních sil a znovu vytvářet společenství. V současnosti existují po celém světě tisíce neoficiální měn, vydávaných skupinami obyčejných občanů. Místní měny tak teoreticky nabízí několik ekonomických výhod:

1. Motivují lidi k nakupování v místních podnicích, neboť pouze ty jsou ochotny přijmout a používat místní měny.

2. Zvyšují místní peněžní nabídku, která zvyšuje poptávku a stimuluje místní produkci a zaměstnanost.

3. Drží peníze v rámci společenství, protože je není možné vnášet do vzdálených korporací.

4. Jednotlivcům a podnikům umožňují obejít konvenční úvěrové kanály a tím jim tak nabízejí alternativní zdroj kapitálu, jehož úrok (pokud existuje) se společenství vrátí zpět.

5. Usnadňují pohyb zboží a služeb mezi lidmi, kteří možná nemají dostatečný přístup k národní měně, ale mohou mít schopnosti a čas se nabídnout.

Řekněme, že chcete koupit hamburger a máte místní měnu. Spíš než v Macdonaldovi jej můžete koupit v místní restauraci, i když je cena vyšší, protože McDonald’s nechce místní měnu přijímat. Co pak má hamburger společného s místní měnou? Jistě, není možné za ni koupit hovězí maso z národního distribučního řetězce, ale je možné za ni nakoupit hovězí maso od místního farmáře nebo zaplatit část zaměstnaneckých mezd. A co by s ní mohl farmář nebo zaměstnanec udělat? Nakoupit věci od jiných místních dodavatelů, včetně lidí, kteří jedí v hamburgrárně. Takhle místní měny posilují místní ekonomiku.

Naneštěstí jsou praktické výsledky iniciace místní měny neuspokojivé. Společným vzorcem je, že měna je zahájena s velkým nadšením a nadále expanduje tak dlouho, dokud ji její zakladatelé podporují. Jenže nakonec se vyčerpají, faktor novosti vyprchá a lidé ji přestanou používat. Podle jedné studie, zaniklo v roce 2005 přibližně 80 procent všech místních měn, vzniklých od roku 1991.² Společným vzorcem je, že se místní měna akumuluje v rukách několika místních maloobchodníků, kteří je jsou ochotni akceptovat, ale kteří nemají možnost jí dále utrácet. A konečně i tam, kde byly místní měny poměrně úspěšné, představovaly pouze zanedbatelný podíl celkové ekonomické aktivity.³ Pokud si uvědomíme teoretické výhody místních měn, musíme uznat, že v současné době nefungují a zjistit proč. Koneckonců, docela dobře fungovaly v devatenáctém a na počátku dvacátého století. V devatenáctém století byly papírové peníze “bankovkami” vydávanými místní bankou a přijímanými pouze v ekonomické oblasti, kde se tyto banky nacházely. Ještě nedávno, v roce 1930, byly místní měny tak úspěšné, že je centrální vlády aktivně potlačovaly. Co se od té doby přihodilo, že se staly (až na několik pozoruhodných výjimek) hračkou sociálních idealistů?⁴

Ve hře je několik faktorů. První je, že ekonomika začala být tak delokalizovaná, že je těžké udržet oběh místní měny. Podle slov jednoho německého obchodníka, hovořícího o Chiemgauere, jedné z úspěšnějších místních měn, “přijali jsme ji, ale nevíme co s ní dělat.” Akceptoval ji se zdráháním, ale pochopitelně akceptoval, protože několik jeho dodavatelů je místních. Místní měny jsou životaschopné pouze do té míry, do jaké výrobci vyrábějí zboží a služby, které jsou spotřebovány místně, lidmi, kteří sami vyrábí místně spotřebovávané zboží a služby. Do roku 1930, byla ekonomika stále velmi místní. Lidé měli na výměnu zboží a služby, ale žádné peníze, které by k této výměně použili, a to z kvůli krachu bank a nadměrnému hromadění. Dnes je situace zcela odlišná. Většina lidí poskytuje služby, které mají smysl pouze v obrovské, často globální, koordinaci práce. Místní měna nemůže usnadnit dodávky a produkci řetězce, který zahrnuje miliony lidí žijících na tisíci místech.

Nicméně zatímco jsou některé produkty, jako je elektronika, svou podstatou z povahy jejich výroby globální, je mnoho produktů, které by mohly být vyráběny místně a i přesto jsou součástí globálního výrobního systému. To pro místní měny znamená značně nevyužitý potenciál. Bohužel, mnoho z infrastruktury místní produkce a distribuce již vymizelo. Místní měny mohou být součástí obnovy dané infrastruktury, ale sami o sobě k tomu nestačí. Pokud se nic jiného nezmění, budou zastávat pouze okrajovou, obvykle subkritickou, roli. Věc se má tak, že místní peníze pro nás moc užitečné nejsou, protože z ostatních regionů dovážíme téměř všechno, co používáme.

Proč by měl někdo být ochoten přijmout a začít používat místní měnu? Jedním z důvodů je idealismus, ale máme-li spoléhat na idealismus, tak proč prostě ten idealismus neaplikujeme na stávající měnu a nevyužijeme ji k “místnímu nákupu”? Proč se obtěžovat s doplňkovou měnou? To co chceme je sjednotit naše ideály s tím co je praktické, ne aby byly v opozici. Kromě toho, nedávná historie doplňkových měn naznačuje, že idealismus nestačí, protože začnou stagnovat a zmizí, jakmile původní idealistické nadšení vyprchá. Otázka tedy zní, jak by mohly být místní měny sjednoceny s ekonomickým prospěchářstvím?

Musíme se na místní měny podívat v širších ekonomických souvislostech. Pokud má některý region svou vlastní měnu, a přesto je tak integrován do globální ekonomiky komodit, že téměř celá jeho produkce se prodává do zahraničí a většina jeho spotřeby je v zahraničí nakupována, pak se s vlastní měnou ani neobtěžuje. Za takových podmínek musí být měna volně směnitelná (protože ekonomický oběh vychází a vchází do globálního trhu), musí být pro dominantní globální zúčtovací jednotky (v současnosti je to americký dolar) více, než jen měnou zástupnou. Takové místo je trochu více než kolonie, kterými se skutečně mnoho míst stalo, a to zejména ve Spojených státech, kde města ztratila svůj místní charakter a slouží pouze jako střediska výroby a spotřeby pro globální ekonomiku. Aby mohl mít region, město nebo země svou vlastní odolnou měnu, musí mít také vlastní odolnou ekonomiku. Klíčem k jejímu budování je to, co ekonomka Jane Jacobsová nazývá “náhrada dovozu” – tedy místní získávání komponentů a služeb a rozvoj souvisejících dovedností a infrastruktury. Jinak místo podléhá rozmarům globálního finančnictví a je závislé na cenách komodit, které nemá pod kontrolou.

V “rozvíjejících se” zemích, které mají dosud silnou místní ekonomickou infrastrukturu, pomáhají místní měny tuto infrastrukturu zachovat a izolovat je od globální finanční predace. Ale ve vysoce vyspělých ekonomikách, kterým dominují národní nebo nadnárodní měny, ten, kdo se snaží zavést místní měnu čelí něčemu jako Hlava – 22. Místní měny fungují, pouze pokud existuje místní systém místně obíhající produkce, jimž mohou zprostředkovávat výměnu. Aby takový systém mohl růst a odolat tlakům globální komoditní ekonomiky, potřebuje chráněnou místní měnu. K nahrazení importu nemůže dojít, pokud musí místní výrobci soupeřit s neomezenými, levnými dovozy. To je důvod, proč se taková ekonomika může projevit pouze jako úmyslná volba, motivovaná novým Příběhem lidstva, které vytváří společnou vizi, hodnoty a cíle. Jinými slovy, stane se tak pouze prostřednictvím nějaké formy demokracie, populární činnosti a vlády, která reaguje na vůli svého lidu, spíše než na vůli mezinárodních bank, Investorů a trhu s obligacemi. Tyto síly jsou vždy připraveny znovu nabídnout starý Příběh lidstva: Hospodářskou soutěž, růst, separaci, zdolávání a vzestup.

Některé příklady z historie tuto skutečnost potvrzují. Porovnejte katastrofické důsledky v zemích, které “otevřely své trhy” “volnému obchodu”, v současné době jsou to dříve tak úspěšní Tchaj-wan, Jižní Korea a Japonsko, které úmyslně podporovaly místní průmysl náhradou dovozu, tarify a průmyslovým plánováním a zároveň omezovaly konvertibilitu svých měn. Případ Tchaj-wanu znám velmi dobře, protože jsem v roce 1990 překládal vícesvazkovou historii vývoje vlastních malých a středních podniků.⁵ V 50. a 60. letech 19. století, ustanovil Tchaj-wan přísné podmínky pro zahraniční investice. Továrny investující v zahraničí byly požádány o nákup vysokého procenta místních komponentů, aby tak podporovaly domácí průmysl. Také v Japonsku, Jižní Koree a Singapuru daly formální a neformální mechanismy domácím podnikům privilegované postavení.⁶ Současně začali zavádět měnové kontroly a omezení týkající se repatriace zisků. Zahraniční investoři mohli svobodně převést své měny do wonu, Tchaj-wanských dolarů a tak dále, ale stejně svobodně je již nemohli převést zpět. Dnes mají tyto země širokou střední třídu, prvotřídní průmyslové závody a celkové obrovské bohatství, navzdory velké chudobě, která započala po druhé světové válce.

Jejich politika se vyrovná té Mexické, která umožnila zahraničním výrobcům bez omezování zisků, bez daní a bez požadavků na využívání komponentů z Mexických zdrojů, založit továrny v oblasti Maquiladora. Mexiko a další země nabízejí takové „zóny volného obchodu“, ve kterých, aniž by na oplátku získávaly cokoliv z know-how nebo infrastruktuty, v podstatě odprodávají nízkonákladovou pracovní sílu a uvolňování omezení týkajících se životního prostředí. Místo, aby svou ekonomiku obohacovali, nechávají je vykrvácet. Pak se továrny přestěhují kamkoliv, kde mohou využít levnější pracovní sílu. Nejprve GATT, poté NAFTA, WTO a EMU zničili v jedné zemi za druhou zákony na ochranu lidských práv a svobod, které udržovali místní ekonomiky od toho, aby se staly bezmocnými koloniemi komoditního vývozu a spotřeby. Jediný příjemci zisků byly elity, které jsou relativně nezávislé na místní ekonomice. Narozdíl od většiny, mohou importovat to, co potřebují a odstěhovat se, když se podmínky stanou příliš strašnými.

Měnová samostatnost je klíčovou součástí politické suverenity. Konec konců, politická suverenita moc neznamená, pokud mohou vnější společnosti dolovat její přírodní a sociální kapitál, – její zdroje, dovednosti a práci – a vyvážet je na globální trhy. Zatímco píšu tuto knihu, Brazílie, Thajsko a další země přijímají opatření na ochranu svých ekonomik před záplavou levným americkým dolarem, který je výsledkem programu kvantitativního uvolňování, které vytvořil FED. Pokud nejsou kontrolované, mohou tyto dolary cizincům umožnit skupovat domácí akcie, doly, továrny, veřejné služby a tak dále. Tyto země zjistily, že smysluplná suverenita je ekonomická svrchovanost.

To, co platí pro celé národy, platí i pro menší regiony. Nicméně ve srovnání s vylepšováním úrokové zásoby pod spodní nulovou hranicí se může návrh, že místní a regionální vláda vydá vlastní měnu, zdát naivně nepraktický. Ve skutečnosti, jde o velmi dostupné řešení, které je neustále potlačováno. Ačkoli je ve Spojených státech a mnoha dalších zemích protizákonné vydávat měnu, nalézají lidé,pokud je to nutné, způsoby, jak zákony obejít.

Případ argentinské finanční krize v letech 2001-2002 je navýsost poučný. Když provinčním vládám úplně došly peníze na zaplacení zaměstnanců a smluvních partnerů, začali jim namísto toho platit v nízko-nominálních dluhopisech (jedno-pesové dluhopisy, pěti–pesové dluhopisy …). Místní podniky a občané tyto obligace jednoduše přijali, i když nikdo očekával že někdy budou směnitelné za tvrdou měnu, protože mohly být použity k zaplacení provinciální daně a poplatků. Souhlas s placením daní posiluje sociální vnímání hodnot, a stejně tak jako je to u všech peněz, hodnoty a způsob vnímání hodnot je identický věc. Měny, které byly denominovány ve společnou zúčtovací jednotku, se rozšiřují do oběhů daleko za jejich region vydání. Oživují ekonomickou aktivitu, která se prudce zastavila, protože koneckonců lidé ještě mají kapacitu pro výrobu zboží a služeb, které ostatní lidé potřebují, chybí pouze prostředky k jejich výměně. To bylo možné jenom díky tomu, že Argentina je v zásadě bohatá země, která nebyla zcela přeorientována na výrobu vývozních komodit. V ten samý okamžik se také argentinská vláda zřekla svých zahraničních dluhů, odstřihla dovoz a zvýšila potřebu místní soběstačnosti. V tom okamžiku přišel MMF s mimořádnými půjčkami, aby zemi přinutil k vedení svých dluhů v knihách.

V roce 2009 přišel stát Kalifornie s téměř na vlas stejnou činností. Tváří v tvář rozpočtové krizi, která způsobila neschopnost vyplácet daňové vratky a dlužné peníze dodavatelům, vydal stát dluhopisy. Podobně jako u dluhopisů, byli i tyto vykupitelné za jejich nominální hodnotu i s úroky k pozdějšímu datu, nebo mohly být použity k zaplacení státních daní. Přestože byly dluhopisy denominovány v amerických dolarech, hrozily banky, že je nebudou vykupovat, což by z nich udělalo samostatnou měnu. Nicméně, program byl ukončen asi po měsíci, když stát získal krátkodobé úvěry od bank. Tato epizoda ukazuje, že pod povrchem existují síly, tlačící k jinému peněžnímu systému. Opatření v této knize, která jsou za normálních okolností nemyslitelná (tj. normalita exponenciálního růstů, který se už nevrátí) stále více dávají rozum.

Od roku 2011, stále žijeme, i když ne na dlouho, v normální době, alespoň v setrvačnosti zvyků této doby. Proto místní měny stále čelí sílícímu boji a chřadnou bez vládní podpory. Ještě horší je, že vlády je prezentují s ochromujícím znevýhodněním prostřednictvím daňových zákonů. Měny vytvořené občany jsou pro placení daní nepřijatelné, a přesto jsou transakce prováděné v těchto měnách předmětem příjmu a daní z obratu. To znamená, že i když jste použili výhradně místní měnu, budete muset zaplatit daně v amerických dolarech – i přesto, že jste žádné neutratili!⁷ Chtít, aby lidé platili daně v měně, kterou nepoužívají je tyranské – to také byla příčina Americké Revoluce a klíčový nástroj kolonialismu (viz diskuse o “dani z chýše” v kapitole 20).

V místech, kde byly místní měny účinné, to bylo proto, že získaly vládní podporu, nebo proto, že vnikly ve válečných zónách a za jiných mimořádných okolností. V Argentině v 2001-2002, Spojených státech a Evropě během krize, vlastně vláda sama vydávala místní měnu. Navíc v té době a v těchto oblastech bylo ještě hodně místní produkce, zemědělské obživy, místních distribučních a zásobovacích sítí a obecně místní sociální kapitál. Místní měny zde měly opravdovou šanci, a proto nijak překvapivě nevzbuzovaly u ústředních orgánů nesouhlas. V případě Argentiny MMF, jako podmínku své podpory, požadoval jejich zrušení.

Přesto se aktivisté pro místní měnu za posledních dvacet let nesnažili nadarmo. Vytvořili model – mnoho modelů, který by mohl být vlastně použit při vypuknutí příští krize, až se nemyslitelné stane smysluplným. Vytvářejí novou logiku, novou šablonu, kličky, získávají zkušenosti, které se brzy stanou nezbytnými. Prozkoumejme tedy několik v současné době objevených typů doplňkové měny, které mohou hrát roli v nadcházející posvátné ekonomice.

Experimenty s místní měnou

Zástupné měny

Prvním typem, o kterém budu mluvit, je zástupná měna pro dolar (nebo euro), tedy Chiemgauer nebo BerkShare. Můžete koupit sto BerkShares za 95 dolarů a zboží nakupovat za obvyklé dolarové ceny. Obchodník pak v participujících bankách vymění sto BerkShares za 95 dolarů. Díky této jednoduché konvertibilitě, je obchodníci snadno přijímají, stejně jako 5% slevu, která přináší vyšší objem obchodů. Nicméně, ta samá jednoduchost konvertibility omezuje vliv měny na místní ekonomiku. V zásadě, kupci, kteří přijímající BerkShares mají 5% podnět k tomu, aby zboží prodávali místně, ale v případě, že nebude neexistovat místní ekonomická infrastruktura, se s tím obvykle nebudou obtěžovat.

Zástupné měny jen málo oživují místní ekonomiku nebo rozšiřují peněžní nabídku. Jsou projevem touhy nakupovat místně, ale velmi malou ekonomickou pobídkou tak konat. Protože mají BerkShares stejný původ jako dolary a jsou za ně směnitelné, kdokoliv s přístupem k jedné z nich má také přístup k té druhé. Mezinárodní ekvivalent se vyskytuje v zemích, které přijaly měnovou radu. Říkáme jim dolarizované ekonomiky, protože se skutečně vzdaly jakékoliv peněžní nezávislosti. Zástupné měny jako BerkShares jsou užitečným nástrojem zvyšování povědomí pro přivedení lidí k idee doplňujících měn, ale samy o sobě jsou při prosazování energičtější místní ekonomiky neúčinné.

Měny s nuceným oběhem

Slibnější jsou měny s nuceným oběhem, jako je Ithaca Hours, které vlastně místní peněžní nabídku zvyšují. Do této kategorie rovněž spadá mnoho prozatímních listů z období deprese. V podstatě jde o to, že někdo jednoduše vytiskne peníze a prohlásí, že mají hodnotu (např. Jedna Ithaca Hour se podle prohlášení rovná hodnotě deseti amerických dolarů). Aby se staly penězi, musí existovat společenství, které odsouhlasí jejich hodnotu. V případě Hours, to byly skupiny podniků, které se inspirují zakladatelem měny Paulem Gloverem, a které jednoduše prohlásily, že měnu přijmou, a v podstatě jí podpoří svými službami a zbožím. Během krize byl prozatímní list často vydáván ústředním místním podnikem, který jej mohl směnit za zboží, uhlí, nebo nějaké jiné komodity. V dalších případech vydala městská správa svou vlastní měnu, podporovanou tím, že byla přijímaná k platbě místních daní a poplatků.

Účinek doplňkových měn je mnohem silnější než účinek měn zástupných, protože doplňkové měny mají možnost dávat peníze do rukou těch, kteří by si je jinak neměli. Pokud takové peníze nenabízejí možnost získat služby nebo zboží, je to pouze zvyšování inflace.⁸ V extrémních ekonomických obdobích se často stává, že je mnoho lidí ochotných pracovat a že je mnoho potřeb, které je potřeba uspokojit, pouze peníze, které by toto měly zprostředkovat, chybí. Tak tomu bylo během Velké hospodářské krize, a tak se tomu stává dnes. Obce celého světa čelí vážným škrtům v rozpočtu pro nedostatek daňových příjmů, jsou nuceny odkládat důležité údržby a opravy a dokonce i propouštět policii a hasiče. Mezitím, mnozí jejich obyvatelé, kteří by tyto úkoly mohli plnit, sedí, nezaměstnaní a nečinní. Ačkoli v současnosti stojí v cestě právní překážky, mohou města, a pravděpodobně i budou, k najímání lidí na potřebnou práci, jako náhradu za americké dolary, vystavovat poukázky, kterými bude možné hradit městské daně. Proč ne? Mnohé z těchto daní jsou v prodlení stejně. Když je místní samospráva emitentem, prozatímní listy se mnohem snáze vydají cestou “příběhu hodnot”, což z nich učiní peníze.

Takové měny se často nazývají doplňkové, protože jsou odděleny a doplňují standardní směnné prostředky. I když jsou obvykle denominovány v jednotkách dolarů (nebo eur, librách, atd.), neexistuje žádná měnová rada, která by udržovala rezervy v dolarech, aby tak zajistila udržení měnového kurzu. Jsou tedy podobné standardním suverénním měnám s plovoucím směnným kurzem.

Pokud neexistuje místní vládní podpora, podniky jsou obecně méně ochotné je, oproti zástupným měnám, akceptovat, protože doplňkové měny nejsou směnitelné na dolary. To proto, že v současném ekonomickém systému existuje malá infrastruktura pro získávání zboží na místní úrovni. Místně vlastněné podniky jsou připojeny ke stejnému globálnímu dodavatelskému řetězci jako všichni ostatní. Obnovování infrastruktur místní produkce a distribuce bude nějakou dobu trvat, stejně jako změna makroekonomických podmínek poháněných internalizací nákladů, koncem narůstání tlaku a sociálních a politických rozhodnutí o relokalizaci. Neekonomické faktory mohou mít vliv na sociální peněžní dohodu. Idealismus těch několika, kteří dnes udržují místní měny, se stane konsenzem většiny.

Časové bankovnictví

Existuje jeden zdroj, který je vždy místně dostupný a vždy zapotřebí k udržení a obohacení života. Tím prostředkem jsou lidské bytosti. Jejich práce, energie a čas. Již dříve jsem řekl, že místní měny jsou životaschopné pouze do té míry, do jaké výrobci vyrábějí zboží a služby, které jsou spotřebovány místně, lidmi, kteří sami vyrábí místně spotřebovávané zboží a služby. Vlastně jsme vždycky “výrobci” našeho času (už jen tím, že žijeme), a existuje mnoho způsobů, jak tentokrát tento čas dát ve prospěch ostatních. Proto věřím, že měny založené na čase (často nazývané “časové banky”) jsou slibné, aniž by bylo zapotřebí obrovských změn v ekonomické infrastruktuře.

Když někdo vykonává službu prostřednictvím časové banky, na jeho nebo její účet je připočten jeden časový dolar za každou hodinu strávenou jejím vykonáváním a zároveň je tento dolar odečten z účtu příjemce služby. Obvykle existuje nějaká elektronická nástěnka s informacemi o nabídkách a potřebách. Lidé, kteří by si jinak nemohli dovolit služby údržbáře, masážního terapeuta, paní na hlídání, a dalších tak získají přístup k pomoci od osoby, která by jinak mohla být nezaměstnaná. Časové banky vzkvétají v místech, kde lidé mají mnoho času a málo peněz. Obzvláště přitažlivé v oblastech vyžadujících nízkou specializaci, kde je čas kterékoliv osoby stejně cenný. Ukázkovým příkladem je slavná fureai kippu měna v Japonsku, jenž přináší uznání lidem za jejich čas strávený se seniory. Časové bankovnictví je také značně využíváno servisními organizacemi v Americe a Británii. Může se také vztahovat na fyzické zboží, obvykle ve smyslu dolarových nákladů za materiály a časových dolarových nákladů za čas.

Tradiční způsoby možností zjišťování toho, kdo co může nabídnout se v naší atomizované společnosti rozpadly a obchodní prostředky pro šíření takových informací (jako je reklama) jsou přístupné pouze těm, kteří mají peníze. Časové banky tak spojují jednotlivce, kteří by se jinak chovali k potřebám a darům, které každý může nabídnout, lhostejně. Jak jednou uživatel časové banky podotkl:

„Každý má dovednost – některé Vás mohou překvapit. Starší, kteří jsou zavření v domácnosti a nemohou řídit, umí udělat překrásné svatební koláčky. Žena na vozíku, která potřebuje vymalovat dům, kdysi trénovala policejní psi a nyní cvičí štěňata. Učitelka v penzi, která potřebuje shrabat listí, má pec a učí keramiku. Běžnou otázkou, když se potkáme, je “Co děláte?” “Co potřebujete?” Nebo “Co pro Vás mohu udělat?” ⁹

Za tímto výčtem uspokojování potřeb můžete vidět sílu časových bank obnovovat společenství. Vytvářejí ten druh hospodářské a sociální odolnosti, která udržuje život v dobách krize. Je důležité mít alternativní struktury pro uspokojení lidských potřeb s tím, jak se peníze rozpadají.

Základní myšlenka časových bank je hluboce rovnostářská, nejen proto, že je každého čas oceněn stejným způsobem, ale také proto, že každý začíná se stejným obnosem. Pokud existuje jedna věc, o které můžeme říci, že ji skutečně vlastníme, je to náš čas. Na rozdíl od jakékoli jiné držby, dokud jsme naživu, náš čas je od nás neoddělitelný. Naše volba, jak trávit čas, je naší volbou, jak žít. A nezáleží na tom, jak je jeden ve smyslu peněz bohatý, je nemožné koupit si více času. Peníze mohou zaplatit operaci, která Vám zachrání život nebo jinak zvýšit dlouhověkost, ale nezaručí dlouhý život, a ani nemohou koupit více než dvacet čtyři hodin zkušeností v každém dni. V tomto jsme si všichni rovni. Peněžní systém, který uznává tuto rovnost je intuitivně přitažlivý.

Když měna krytá časem nahradí peněžní transakce, jde o velké vyrovnání sil ve společnosti. Hrozí nebezpečí, že časová měna může převodem činnosti dříve založené na daru do oblasti kvantifikace také skončit. Budoucnost snad patří nepeněžním, nekvantifikovatelným způsobům spojování darů a potřeb. Časové banky mají stále, alespoň na dlouhou dobu dopředu, důležitou úlohu při léčení naší roztříštěné místní komunity.

Uplatňování veřejných zdrojů úvěru

Dalším způsob, jak podpořit místní ekonomickou a měnovou samostatnost, je využití úvěrového systému. Pokud ekonomické společenství uplatňuje formální nebo neformální mechanismy k omezení získání úvěru a následně i alokaci peněz, může si místní ekonomika zachovat nezávislost, jako kdyby v ní byly měnové kontroly zavedeny. Pro ilustraci tohoto faktu vezměte v úvahu inovace často zmiňované v diskusích o doplňkové měně: Vzájemné úvěrové systémy, včetně komerčních výměnných kruhů, družstev pro vypořádávání úvěrů, a místní výměnný obchodní systém (LETS). Pokud se transakce odehrává v rámci systému vzájemného poskytování úvěru, je dohodnutá cena z účtu kupujícího stržena a na účet prodávajícího připsána, ať už má kupující na účtu kladný zůstatek nebo ne. Řekněme například, že jsem Vám posekal trávník za dohodnutou cenu dvaceti kreditů. Když oba začneme na nule, já mám zůstatek + 20 a Vy máte zůstatek -20. Pak koupím chléb od Thelmy za deset kreditů. Teď je můj účet ponížen na +10 a její je +10.

Tento druh systému má mnoho možností aplikací. Uvedený scénář dokládá malé měřítko lokálně založených úvěrových systémů, často nazývaných LETS. Od svého vzniku v roce 1983, založené Michaelem Lintonem, zakořenily stovky LETS systémů po celém světě. Vzájemný úvěr je na obchodní úrovni stejně užitečný. Jakékoli obchodní sítě, které splňují základní požadavky, tedy že každý vyrábí něco, co jiný potřebuje, mohou vytvářet komerční výměnný obchod nebo úvěrové družstvo. Zúčastněné podniky tak spíše vytvářejí vlastní úvěr, než aby vydávaly komerční cenné papíry nebo usilovaly o krátkodobý úvěr od banky.

V komerčním směnném obchodu prodávají firmy nadbytečné skladové zásoby a nevyužité kapacity, pro které neexistuje bezprostřední peněžní trh jiným, výměnou za obchodní úvěry. Kupující si zachovává hotovost a prodávající hromadí úvěry, aby je mohl používat při budoucích transakcích. Není zapotřebí žádného idealistického závazku doplňkových měn, aby byly podniky motivovány k tomu se připojit. Ve skutečnosti je za mnoho výměn vybírán velký poplatek v podobě členství. Asi šest set komerčních směnných obchodů, působících na celém světě, dnes zahrnuje zhruba půl milionu podniků.¹⁰

Novější inovací je vzájemný faktoring, vytvořený Martinem “Hasan” Bramwellem. Je typické, že podniky přijímají objednávky dříve, než jejich úhrady. Aby získaly hotovost nezbytnou ke splnění zakázky, měly by obvykle třetí straně prodávat pohledávky se slevou (tzv. „faktor”), stejně jako banka. Vzájemný faktoring obchází banky a umožňuje tak využití pohledávek jako likvidního prostředku výměny mezi zúčastněnými podniky.

Nejproslulejší komerční systém vzájemného poskytování úvěrů je nepochybně švýcarský WIR, který je v provozu od roku 1934, a který se může pochlubit desítkami tisíc členů a objemem obchodu přes miliardu švýcarských franků. Po roce 2005 se jeho objem snížil o stejnou hodnotu jako všem světový komerčním výměnným kruhům dohromady.¹¹ Podle ekonoma Jamese Stoddere, jak WIR, tak komerční výměnné podniky vyvíjí kontra cyklický účinek, ukazující větší směnárenskou činnost během ekonomického poklesu, což on sám připisuje jejich schopnosti vytvářet úvěr.¹² Toto poukazuje na schopnost doplňkové měny a úvěrového systému ochránit účastníky od makroekonomických výkyvů a udržuje místních ekonomiku.

Členové každého systému vzájemného poskytování úvěrů mají k úvěrům přístup bez účasti banky. Místo toho, aby zaplatili peníze za používání peněz, stejně jako v úvěrovém systému založeném na úrocích, je úvěr bezplatné sociální zboží dostupné pro všechny, kteří získali důvěru společenství. V podstatě je současný úvěrový systém, o kterém jsem již dříve v knize hovořil, příkladem privatizace veřejných statků, v tomto případě na “statky úvěrové “ – obecné komunitní rozhodnutí o bonitě každého ze svých členů. Spíše než pro soukromý zisk, vydávají systémy vzájemného poskytování úvěru tyto veřejné statky kvůli společnému zisku.

Vzájemný úvěr není až tak typem měny, jako prostředkem k vydání měny. V dominantním systému to jsou především banky, které prostřednictvím prodloužení úvěru udělují přístup k penězům. V systému vzájemného poskytování úvěru mají tuto moc sami uživatelé.

Rozvoj systémů vzájemného poskytování úvěru je velmi významný, protože úvěr v podstatě představuje volbu společnosti, která určuje, kdo získá přístup k penězům a k jak velkému množství. Vzájemný úvěr tak nahrazuje tradiční funkci bank. Lidé se záporným saldokontním výsledkem jsou pod sociálním tlakem, a pod tlakem svého vlastního svědomí, aby nabízeli zboží a služby, které dostanou jejich účet zpět do pozitivní oblasti. Jsem si jistý, že je Vám problém, který při aplikaci tohoto systému ve velkém měřítku vznikl, zřejmý. Co má zabránit jednomu z účastníků navyšovat a navyšovat záporný zůstatek, tedy vlastně přijímat zboží, pro nic za nic? Systém potřebuje způsob, jak tomuto zabránit a jak odstranit účastníky, kteří jej zneužívají.

Bez negativního vyvážení mezí mohou být měny vzájemného poskytování úvěru vytvářeny v neomezeném množství, jednoduše pouze z vůle vytvářet transakce. Může se to zdát jako dobrá věc, ale nebude to fungovat, pokud taková měna slouží k výměně vzácného zboží.¹³ Konec konců, peníze představují sociální dohodu o přidělování práce a materiálů. Ne každý může mít přístup k úvěru v množství postačujícímu k tomu, aby, řekněme, postavil polovodičové zařízení v hodnotě multi–miliardy dolarů, nebo koupil největší světový diamant.

Sofistikovanější systémy vzájemného poskytování úvěru mají flexibilní úvěrové limity založené na zodpovědné účasti. Globální výměnný obchodní systém (Global Exchange Trading System – GETS) a Komunitní výměnný systém (Community Exchange System – CES) používají složité vzorce, v nichž úvěrové limity rostou spolu s časem podle toho, jako moc nebo jak dobře jedinec participuje na systému. Ti, kteří v minulosti splnili záporný zůstatek závazků, získají vyšší úvěrový limit. Tento vzorec funguje jako konvenční úvěrový rating.

Skutečný svět však ne vždy zapadá do vzorců. Různé druhy podniků mají různé úvěrové potřeby a občas vzniknou výjimečné okolnosti, které zapříčiní dočasné zvýšení úvěru. Je zapotřebí nějakého mechanismu, který stanovuje výši těchto omezení a uděluje nebo zamítá žádosti o úvěr. To by mohlo vyžadovat průzkum, znalost průmyslu a trhů a znalost dlužníkovi pověsti a dalších okolností. Rovněž by to mohlo zahrnovat sociální a ekologické dopady investic. Bez ohledu na subjekt vykonávající tuto funkci, ať už to bude tradiční banka, družstva, nebo Společenství P2P, musí celkově dobře rozumět obchodu a musí být ochoten převzít odpovědnost za svá hodnocení.

Nové formy P2P bankovnictví naráží na stejný obecný problém určování úvěru-schopnosti přes anonymní propast kybernetického prostoru. Lze si představit systém, v němž databáze spojuje Vás, který si chcete půjčit 5000 dolarů na šest měsíců se vzdálenou osobou, která je chce na šest měsíců půjčit. Vy ji neznáte. Jak víte, že je úvěru-schopná? Možná by mohl některý uživatelský systém hodnocení à la eBay poskytnout částečné řešení, ale tyto systémy jsou snadno obelstitelné. To, co opravdu potřebujete je důvěryhodná instituce, která ji zná lépe než Vy, aby Vás ujistila o její úvěruschopnosti. Půjčíte Vaše peníze této instituci, a instituce je půjčí té osobě. Zní to povědomě? Jmenuje se to banka.

Bankovnictví, tak jako peníze, má posvátný rozměr. Bankéř je někdo, kdo pro peníze najde krásné využití. Kdybych měl víc peněz, než využiji, mohu říct, “Prosím, paní bankéřko, najděte někoho, kdo může ty peníze dobře použít, dokud je zase nebudu potřebovat.” Upadající měna, popsaná v kapitole 12, tuto koncepci bankovnictví s vlastním zájmem spojuje. Což bude i nadále nezbytná funkce, i když “lepší” již neznamená “zvýšit své osobní bohatství”.

Ať už to je prostřednictvím sociálního konsensu, vzorci nebo rozhodnutím specialistů, musí být nějaký způsob, jak přidělovat úvěry. Funkce bankovnictví, ať už implicitní nebo explicitní, budou vždy existovat. Dnes má bankovní kartel na tyto funkce monopol, profituje nejen ze svých znalostí v oblasti přidělování úvěrů k jejich nejvíce výdělečnému využití, ale také z monopolu na kontrolu nad bývalými úvěrovými statky. Konečně, nový bankovní systém by mohl vzniknout od základů, tím, že začne s malými vzájemnými úvěrovými družstvy, které vytváří výměnné dohody s ostatními. Konvertibilita mezi různými systémy vzájemného poskytování úvěru je horké téma této oblasti, i s prototypy vyvíjené CESem a Metacurrency Initiative.¹⁴ Úkolem je najít rovnováhu mezi konvertibilitou, s cílem umožnit dálkový obchod a izolaci členů vnitřní ekonomiky od vnější agrese nebo finančních šoků. To jsou v podstatě stejné potíže, kterým čelí malé suverénní měny dnes.

Vzájemné kreditní systémy získaly funkce bankovnictví pro místní společenství, obchodní společenství, nebo družstevní jednotky. Podporují a chrání vnitřní ekonomiku členů, izolují je od vnějších šoků a finančních útoků stejným způsobem jako místní měny. Ostatně, místní měny nikdy nebudou schopné expandovat dále za své marginální postavení, dokud nebudou mít úvěrový mechanismus, který je uchrání před spekulativními procesy, kvůli kterým tolik národních měn v posledních dvaceti letech trpělo. Místní a regionální organizace pro vypořádávání úvěrů mohou vykonávat hlavní řídicí funkce podobné těm, kterých moudřejší národy při rozvoji svých ekonomik využily v rámci substituce dovozu. Nejslavnější systém vzájemného poskytování úvěrů, švýcarský WIR, představuje poměrně extrémním modelem tohoto pravidla: Jakmile v něm jednou provedete nákup, není Vám umožněno provést proplacení. Na místní úrovni by toto donutilo zahraniční investory získávat komponenty místně. Méně extrémní, ale podobná opatření byla uplatňována v Tchaj-wanu, Japonsku, Singapuru a Jižní Koree v letech 1950 a 1960, kdy jimi omezovali repatriace zisků zahraničních společností.

Jedním z “dovozů”, který místní a regionální vlády mohou nahradit je úvěr samotný. Výše uvedené asijské země to také udělaly, tím, že prostřednictvím vládní politiky a neformálních kulturních překážek udržují bankovní sektor uzavřený zahraničním bankám. Na regionální nebo místní úrovni, a dokonce i bez místní měny, může vláda nahradit exogenní úvěr provozováním vlastní veřejné banky.¹⁵ Pokud platíme za úvěr, neměla by tato platba zůstat v místní ekonomice? Státní a místní samosprávy dnes ukládají daňové výnosy u nadnárodních bank, které je půjčují kamkoliv, kde mohou mít největší zisk. Skutečně nemají, v době bankovní konsolidace, s tím, jak se místní banky slučují ve větší, příliš velký výběr. Banky ve státním vlastnictví, jako například banka Severní Dakoty, mohou půjčovat místně, financovat místní projekty bez nutnosti vydávat vysoký úrokový dluh na trhu s obligacemi, uplatňovat kontracyklický účinek půjčováním během úvěrové tísně a udržet bankovní zisky v místě, namísto jejich exportu na Wall Street. Veřejně vlastněné banky nemusí být poháněny ziskem a případné zisky, které mají, mohou vrátit jejich majitelům, lidem, a tedy obnovit úvěrové zdroje. Tyto výhody se týkají i současného měnového systému.

Na národní úrovni se veřejné bankovnictví od pravomoci vydávat měnu, moci, které se Spojené státy (a většina dalších zemí) vzdaly ve prospěch soukromé instituce, kterou je Federální rezervní úřad, liší. Teoreticky by mohl zřídit svou vlastní banku a půjčovat peníze sám sobě, v podstatě tím, že by tiskl peníze za nulový nebo negativní úrok. Nebo by mohl obejít bankovní systém a vytvářet peníze přímo, což je povoleno Ústavou a nařízením během občanské války.¹⁶ Měnové návrhy, uvedené v kapitole 11, by umožnily místním samosprávám udělat to samé tím, že by pod vlastním dohledem vydávaly peníze „kryté“ bioregionálními zdroji. V konečném důsledku se mohou politické divize více shodnout s biologickými a kulturními oblastmi. Regionální samosprávy budou mít mnohem větší autonomii, než jakou mají dnes, kdy mají pravomoc vydávat vlastní peníze.

Rozhodnutí o tom, jak přidělit kapitál ve velkém měřítku, znamená více, než jen ekonomické rozhodnutí. Je to sociální a politické rozhodnutí. Dokonce ani v dnešní kapitalistické společnosti nejsou největší investiční rozhodnutí vždy prováděna s ohledem na obchodní zisky.¹⁷ Poslání člověka na Měsíc, budování dálničního systému a udržení ozbrojených sil, to všechno jsou veřejné investice, které nehledají kladnou návratnost kapitálu. I když v soukromém sektoru, bankovní zisk určuje rozdělení kapitálu, který je rozdělením lidské práce, kreativity a bohatství země. Co máme, my lidstvo, na zemi dělat? Toto kolektivní volba je statkem, který byl privatizován a musí nám všem být v posvátné ekonomice vrácen. Neznamená to odstranění investičních rozhodnutí ze soukromého sektoru, ale spíše změnu povahy úvěrů tak, že peníze půjdou těm, kdo slouží pro sociální a ekologické blaho.

Opětovné využití úvěrových zdrojů bude mít mnoho podob: P2P půjčky (popsané v předchozí kapitole), systémy vzájemného poskytování úvěru, družstevní záložny a jiné družstevní banky, veřejně vlastněné banky a nové, inovativní druhy bank jako je Švédská J.A.K. banka. Tyto systémy, ať už jsou zprostředkované místní organizací P2P nebo v systému vzájemného poskytování úvěrů či prostřednictvím politicky vytvořených institucí, kterými veřejné banky jsou, různými způsoby navrací lidem moc peněz a úvěru. A protože má bez peněžní suverenity politická suverenita malou cenu, je znovuprosazení místní, regionální a (v případě několika zemí) národní kontroly důležitou cestou k přerozdělení ekonomiky, kultury a života.