Kapitola 4: “Potíže s majetkem”

 

„Co by se stalo se samotným nebem, kdyby ti, kteří se tam dostanou jako první, zavedli na nebeských pláních soukromý majetek a rozdělili by si ho do absolutního vlastnictví mezi sebou, tak jako rozdělujeme povrch země?“ – Henry George

„Člověk zemi nestvořil a třebaže měl přirozené právo ji obývat, neměl právo žádnou její část považovat jako své vlastnictví na věky; ani Tvůrce země neotevřel pozemkový úřad, odkud by měly být vydávány první nabývací listiny.“ – Thomas Paine

Touha vlastnit

Žili jsme ve Věku separace. Naše pouta ke komunitě, přírodě a vazby k místu se jedno po druhém rozpustily a nechaly nás na pospas cizímu světu. Ztráta těchto pout znamená více než zmenšení našeho bohatství, znamená omezení naší podstaty. Ochuzení, jež cítíme, když jsme odříznuti od komunity a od přírody, znamená ochuzení našich duší. Je to proto, že na rozdíl od předpokladů ekonomiky, biologie, politické filozofie, psychologie a institucionálního náboženství, v podstatě nejsme oddělené bytosti, jež mají vztahy. My jsme vztah.

Kdysi jsem slyšel Martína Prechtela, jak mluvil o své vesnici v Guatemale a vysvětloval: Když jdete k šamanovi s nemocným dítětem v naší vesnici, nikdy neřeknete: já jsem zdráv, ale mé dítě je nemocné. Řekli byste: má rodina je nemocná. Nebo kdyby to byl soused, mohli byste říci: má vesnice je nemocná. Bezpochyby by bylo v takové společnosti stejně nemyslitelné říci: jsem zdráv, ale les je nemocný. Myslet si, že někdo může být zdravý, když jeho rodina, vesnice, nebo dokonce půda, voda nebo planeta nejsou, by bylo tak absurdní jako říci: mám smrtelné onemocnění jater, ale jsou to jen má játra – já jsem zdravý! Stejně jako mé vnímání sebe sama zahrnuje také má játra, jejich vnímání zahrnovalo jejich sociální a přirozenou komunitu.

Moderní ego je naopak oddělená a samostatná věc ve světě, která je jiná. Toto ego je ekonomický člověk Adama Smithe, je to ztělesněná duše náboženství, je to sobecký gen biologie. Je podstatou sbíhajících se krizí naší doby, kde všechny představují variaci motivu separace – separace od přírody, od komunity, od ztracených částí nás samotných. Je podstatou všeho, na co svádíme vinu za průběžnou destrukci ekologických systémů a samosprávy komunit, například lidské chamtivosti nebo kapitalismu. Z našeho vnímání vlastního já pak vyplývá představa, že víc pro mne, znamená méně pro tebe. Proto u nás existuje finanční systém založený na úroku, jež přesně ztělesňuje tuto zásadu. U starších společností založených na systému daru je opak pravdou.

Touha vlastnit roste jako přirozená reakce na odcizující ideologii, jež přetrhává pociťované vazby a nechává nás ve světě samotné. Když svět oddělíme od vlastního já, pak zbytek té malé osamělé identity přepadne nenasytná potřeba požadovat co nejvíce z toho ztraceného pro sebe samu. Jestliže celý svět, celý život a země, nejsou nadále součástí mého já, mohu to alespoň vyvážit tím, že si je přivlastním. Ostatní oddělené já dělají to samé, takže žijeme ve světě konkurence a všudypřítomné úzkosti. Je to zabudováno do našeho sebeurčení. Je to nedostatek bytí, nedostatek duše, do níž jsme se narodili.

Zatímco jsme uvězněni v logice pojmů já a mé, snažíme se najít nějaký zlomek našeho ztraceného bohatství rozšiřováním a ochraňováním odděleného já a jeho nástavby: peněz a majetku. Ti, jimž chybí ekonomické prostředky, aby mohli zvětšit své já, namísto toho často zvětšují své já fyzické, což je jeden z důvodů, proč obezita nepřiměřeně postihuje chudé. Závislost na nakupování, na penězích a na získávání vzniká ze stejného základního zdroje jako závislost na jídle: obě vznikají z osamělosti, z bolesti pouhé existence a jsou odloučeny od většiny toho, co jsme.

Při pohledu na povrchové doly, na mýcení lesů, na mrtvé zóny, genocidy a degradovanou spotřebitelskou kulturu se ptáme, co je původem tohoto obludného kolosu, který požírá krásu a chrlí peníze? Oddělené já mapující svět, který je zásadně jiný, přirozeně přistupuje k přírodnímu a lidskému světu jako k hromadě instrumentálních, náhodných věcí. Zbytek světa není v zásadě sám sebou.¹ Proč bychom se měli zajímat o cokoli více, než jen z hlediska pro nás předvídatelného prospěchu? Tak se stalo, že Descartes, průkopnický vykladač moderního vnímání vlastního já vyjádřil lidskou ambici stát se „pánem a vlastníkem” přírody. Jak poslední slovo naznačuje, idea majetku přichází na mysl oddělenému já vcelku přirozeně.

Naše pevné, omezené rozlišení rozdílu mezi sebou samými a ostatními se chýlí ke konci a stane se obětí svých vlastních domněnek. Jak mystici učili, oddělené já lze udržovat pouze dočasně a za obrovskou cenu. Udržovali jsme ho již dlouho a postavili jsme na něm civilizaci, jež usiluje o dobývání přírody a lidské přirozenosti. Současné sbližování krizí odhalilo bezvýslednost tohoto cíle. Ohlašuje konec civilizace, jak ji známe a obnovení nového státu lidské existence definované plynulejším a otevřenějším vnímáním vlastního já.

Jedna z teorií zkoumající původ majetku ji spojuje s myšlenkou autonomie neboli s pojetím vlastní suverenity, jež se pomalu vyvinula z naší společné kmenové minulosti. Charles Avila popisuje tuto úvahu následovně: „Když patřím sám sobě a má práce patří mně, tak to, co dělám, je mé.”² A tady je ta ideologická podmínka pro jakékoli pojetí majetku – „já patřím sám sobě”, což v lidské společnosti není v žádném případě univerzální pravidlo. V jiných společnostech, klanu, kmeni, vesnici nebo dokonce v celých komunitách mohl život všech mít přednost před individuálním vnímáním vlastního já a v takovém případě váš pracovní výkon nepatří vám, ale něčemu většímu.³ Instituce majetku proto není základem našich současných chorob, avšak symptomem našeho odpojení a izolace. Tato kniha proto nemá za cíl zrušit majetek (protože by řešila spíše příznak než-li příčinu), ale změnit ho, aby byl součástí větší transformace lidské existence.

Další myslitelé, zejména Wilhelm Reich a Genevieve Vaughaneová spojují původ majetku se vznikem mužské dominance a patriarchální společnosti.⁴ (4) Ačkoli věřím, že tyto argumenty mají své přínosy, rozhodl jsem se zde neprozkoumávat sexuální rozměry peněz a majetku, téma, jež si zasluhuje vlastní pojednání. Každá instituce našeho Věku separace je svázána se všemi ostatními, odcizení se od přírody, těla a posvátné ženskosti odráží odcizení se od světa, který přináší majetek, když z věcí utváří oddělitelné obchodní předměty.

Touha vlastnit se zmenšuje, stejně jako smysl naší provázanosti a vděčnost roste a uvědomujeme si, že naše pracovní síla není naše vlastní a co dělám není zcela mé. Není má schopnost pracovního výkonu a samotný můj život také darem? Při tomto uvědomění, toužíme dát našim výtvorům vše, co přispělo k naší existenci a poskytlo nám dar života.

Někteří socialističtí filozofové raději přeměnili tuto touhu, motivovanou vděčností na povinnost a na ospravedlnění pro státní vyvlastnění individuální práce. Dlužíme „dluh společnosti” a stát se stává jeho vymahačem. V méně extrémní formě ospravedlňuje daň z příjmu, což je také vyvlastnění individuální práce. V obou případech jsme silou nuceni dávat. Můžeme namísto toho vytvořit ekonomický systém, který osvobozuje, slaví a odměňuje vrozené nutkání dávat? To je to, o čem tady píšu: systém, který odměňuje tok a nikoli hromadění, vytváření a nikoli vlastnění, dávání a nikoli zadržování.

Původní loupež

Suverenita jednotlivce nebyla prvním krokem směrem k moderní koncepci majetku, jelikož většina věcí na tomto světě neexistuje skrz něčí práci. Podle logiky „co udělám, patří mně”, cokoliv, co existovalo nezávisle na lidském úsilí by nemuselo patřit nikomu. Nárokovat si vlastnictví takové věci jako je půda, řeka, zvířata, stromy, by se rovnalo krádeži, stejně tak jako se stanu zlodějem, když zabavím něco, co vyrobíte.

Z tohoto uvědomění povstala významná linie ekonomického myšlení, mezi jejíž nejvýznamnější zastánce patří P. J. Proudhon, Karl Marx, Henry George a Silvio Gesell. „Majetek je loupež”, prohlásil Proudhon. Pátráním po původu jakéhokoli kusu majetku prostřednictvím posloupnosti „legitimních” převodů, se nakonec dostaneme k prvnímu majiteli, který si majetek prostě vzal a oddělil ho od oblasti „naše” nebo „Boží” do oblasti „moje”. Obvykle se to stávalo násilně, stejně jako zabavení obrovského území celé Severní Ameriky v posledních třech staletích. Tenhle příběh se po tisíciletí odehrával v různých formách po celém světě. Koneckonců před obdobím Říma neexistovala žádná taková věc, jako je nabývací listina. Půda byla stejná jako vzduch a voda, nemohla být vlastněna. První vlastníci je proto nemohli získat oprávněně. Museli si je vzít.

Často se tvrdí, že vlastnictví půdy je přirozeným důsledkem zemědělství. Lovci a sběrači učinili jen malou investici do svých pozemků, zatímco farmář vložil pracovní sílu, aby je zproduktivnil (tím myslím potravinami pro lidi). Bylo by zjevně nespravedlivé, aby zemědělec pracoval po celý rok pouze proto, aby mu pak sběrači přišli v době sklizně úrodu sesbírat. Soukromý majetek má dát lidem podnět k tomu, aby vylepšovali půdu. Ale nebylo by spravedlivější, kdyby existoval nějaký způsob vlastnit výsledek zušlechťování půdy a nikoliv samotnou půdu?

Původně byla práva na vlastnění půdy téměř vždy společná, připadala vesnici nebo kmeni, avšak nikoli jednotlivci. Ve velkých zemědělských civilizacích jako například v Egyptě, v Mezopotámii a v dynastii Čou v Číně sotva existoval pojem soukromého vlastnictví půdy. Všechna půda byla vlastnictvím krále, a protože král byl na zemi zástupcem božského, všechna půda byla ve vlastnictví Boha.

Existuje zde rozsáhlý koncepční rozdíl mezi mít nárok na plody práce druhého na půdě a vlastnit půdu samotnou. Zdá se, že koncepce absolutního vlastnictví půdy na Západě má své kořeny v Římě a možná byla zplozena v řecké představě o jednotlivci. Bylo to v Římě, kde byla půda poprvé spojována s pojmem dominium, tedy „nejvyšší nárok, právo, nad kterým neexistovalo právo vyšší, právo, které legitimizovalo všechny ostatní, zatímco samotné nebylo spojováno s žádnou potřebu legitimizace… právo věc ‘užívat a požívat její plody a užitky, nakládat s ní až do jejího úplného zničení‘ – Ius utendi, fruendi, abutendi.“⁵

Na Východě nastalo výslovné vlastnictví půdy poněkud dříve, alespoň v představě. V Číně sahá přinejmenším do doby panování Šang Janga ve čtvrtém století před Kristem a možná i předtím, ale i tehdy byla doba před vlastnictvím půdy už jen historickou vzpomínkou, jak dokládají výroky Konfucia, o tom, že v dávných dobách nebylo správné prodávat půdu.⁶ Stejně tak i Indie zřejmě znala soukromé vlastnictví půdy již v šestém století před Kristem, třebaže důkazy jsou poněkud protichůdné.⁷ V každém případě, převážná většina půdy v Indii byla vlastněna společně, až do doby britské nadvlády.⁸

Převážná část půdy ve středověké Evropě byla ve vlastnictví buď společném nebo ve vlastnictví feudálů, kteří pozemky v moderním slova smyslu plně „nevlastnili” jako převoditelné zboží, které bylo možno svobodně kupovat a prodávat. Měli k půdě určitá práva, která mohla být převedena na vazaly výměnou za různé služby, za podíl na plodinách a nakonec i za peníze. Do patnáctého století nebyly v Anglii volné převody půdy všeobecně možné.⁹ Rozsáhlé plochy společně vlastněné půdy v Anglii se poté rychle dostaly do soukromého vlastnictví díky Pozemkovým zákonům (Enclosure Acts). Proces probíhal paralelně napříč kontinentem, například prostřednictvím „zrovnoprávnění” nevolníků, což popsal.Lewis Hyde:

„Zatímco dříve mohl člověk chytat ryby v kterémkoliv potoce a lovit v jakémkoli lese, nyní zjišťuje, že existují jedinci, kteří o sobě tvrdí, že jsou majiteli tohoto společného majetku. Princip definitivního chápání půdy se posunul. Středověký nevolník byl téměř opak vlastníka nemovitosti: půda ho vlastnila. Nemohl se volně pohybovat z místa na místo a přece měl nezcizitelné právo k pozemku, ke kterému byl pevně vázán. Poté přišel někdo, kdo prohlásil, že tyto pozemky vlastní a začal je nabízet za poplatek k pronájmu. Zatímco nevolníka nelze z pozemku vyhostit, nájemník může být vyhoštěn nejen za nezaplacení nájmu, ale pouze třeba jen z důvodu rozmaru majitele.“¹⁰

Podobně jako již u tolika sociálních reforem i osvobození nevolníků bylo dalším krokem v konzolidaci ekonomické a politické moci do rukou již tak silné a mocné elity. Tak či onak, lidé, kteří po generace volně pásli svá stáda, sbírali dříví a lovili na okolních pozemcích, nadále již tak činit nemohli.¹¹ Tato půda byla obecným statkem, majetkem všech a zároveň nikoho. Od této chvíle se ale navždycky stala majetkem.

Pokud je majetek loupež, pak právní systém, který má mít na starosti ochranu soukromých vlastnických práv je systémem, který podporuje zločin. Tím, že děláme z majetku věc nedotknutelnou, potvrzujeme tím prvotní krádež. To by nás nemělo příliš překvapovat, jestliže byly tyto zákony vytvořeny samotnými zloději, kteří se snažili legitimizovat své neprávem nabyté zisky. Tak to skutečně bylo. V Římě i kdekoliv jinde to byli ti bohatí a mocní, kteří nejenže zabavili půdu, ale i vytvořili zákony.

Pro případ, že by si čtenář myslel, že se pouštím do nepříčetných marxistických výlevů, nechte mě rychle dodat, že se nezasazuji o zrušení soukromého vlastnictví. Protože zaprvé, celá myšlenka zrušení vyžaduje ožehavou, náhlou, nepříjemně působící změnu důrazně vnucenou těm, kteří ji nechtějí. Zadruhé, soukromé vlastnictví není příznakem hlubšího neduhu (Separace), a když se tímto příznakem zabýváme v myšlence Separace, dobývání, překonávání zla, tak skončíme se stejnými neřestmi v jiných formách. Konečně, dokonce na ekonomické úrovni není tímto problémem soukromé vlastnictví samo o sobě, ale nespravedlivé výhody z jeho vlastnění. I když je nesprávné, aby někdo těžil z pouhého vlastnictví, z toho, co kdysi bylo společné všem, každý má prospěch z toho, když jsou zdroje využívány těmi, kdo je umí nejlépe využít. Mezi to společné patří pozemky, půda, minerály, zvodně a schopnost atmosféry absorbovat odpad. Potřebujeme ekonomický systém, který nedovoluje zisk z vlastnění věci, přesto odměňuje podnikatelského ducha, který říká: „Vím o způsobu, jak to lépe využít” a umožňuje, aby duch nebyl nijak omezován. Marxistické systémy nejenže vylučují zisk z exkluzivní kontroly vzácných kapitálových zdrojů, rovněž také odstraňují zisk z jejich efektivního užitku. Výsledkem je neefektivita a stagnace. Můžeme odměňovat ty, kteří poskytli zdrojům nejlepší využití bez toho, aniž bychom odměňovali pouhou skutečnost vlastnictví? Tato kniha popisuje peněžní systém, který zachovává svobodu soukromého vlastnictví bez toho, aniž by umožňovala svým majitelům získat nespravedlivé výhody.

Kdekoliv a kdykoliv se tak stalo, privatizace půdy s sebou brzy přinesla koncentraci vlastnictví. V raných dobách starověkého Říma byla půda společným (nikoli osobním) majetkem, s výjimkou pozemku malé hospodářské usedlosti): „Kukuřičný pozemek byl veřejným právem.”¹² Jak se Římská říše šířila prostřednictvím dobývání, nové pozemky nezůstávaly „veřejnými” příliš dlouho, ale brzy putovaly do rukou nejbohatších rodin, do rukou patricijské třídy, což nastavilo normu pro mnoho dalších staletí. Jejich panství také rostla na úkor původních plebejských drobných hospodářství, jejichž vlastníci byli často odvoláváni ke službám v legiích, a jež v žádném případě nemohla konkurovat ekonomicky levné nevolnické práci na patricijských panstvích. Původní majitelé nahromadili nepřekonatelné dluhy, a protože se půda stala převoditelnou komoditou, byli nuceni odejít ze svých usedlostí a vydat se na cestu žebráctví, lupičství nebo pokud měli štěstí, městského řemeslného povolání.

Když záře říše pohasla a zásoby získané od nevolníků vyschly, mnoho velkých vlastníků půdy se obrátilo na sedláky – uživatele půdy (kolóny) a obyvatele panství, aby obdělávali jejich pole. Tito nájemníci se nakonec stali středověkými nevolníky, protože byli vázáni dluhem. Uvažujme takto: jestli mi nebudete schopni zaplatit nesmírně velký dluh, pak jste povinni zaplatit alespoň tolik, kolik zaplatit můžete. Výnosy z vaší práce navždycky patří mně. Jak moc se to podobá bankrupčním zákonům Spojených států, jež byly vyhlášeny v Zákonu o bankrupční „reformě” z roku 2005, a který zavazuje osobu prohlašující se za insolventní, zavázat se částí svého budoucího příjmu věřitelům.¹³ A jak je to podobné neutěšené situaci v zemích třetího světa, kde jsou nuceni restrukturalizovat své ekonomiky a zasvětit celý svůj hospodářský přebytek věčnému splácení úroku z dluhu. Toto jsou moderní ekvivalenty nevolníků, kteří jsou nuceni pracovat pro vlastníky peněz, stejně jako nevolníci pracovali pro vlastníky půdy. Jejich stav je znám jako „dlužní otroctví”.

Podobnost mezi starověkým Římem a dnešním světem je pozoruhodná. Dnes je bohatství, stejně jako tehdy, stále více koncentrováno do rukou několika pár lidí. Dnes, stejně jako tehdy, se musí lidé celoživotně zadlužit tak, že svůj dluh nemohou nikdy splatit, a to jen proto, aby si zajistili základní životní potřeby. Předtím to bylo dáno přístupem k půdě, dnes je to dáno přístupem k penězům. Otroci, nevolníci a nájemníci věnovali svou doživotní práci na obohacování vlastníků půdy, dnes směřují výnosy z naší práce k vlastníkům peněz.

V historii poznání radikálního myšlení – poznání, že majetek je krádež – obvykle doprovází vztek a touhu po pomstě proti zlodějům. Každopádně věci nejsou tak snadné. Vlastníci majetku, zděděného či nezděděného, se rodí do role, která je vytvořena a vynucena velkými neviditelnými příběhy naší civilizace, které nás nutí přeměnit svět na majetek a na peníze, ať už jsme si toho vědomi či ne.

Neplýtvejme naší psychickou energií nenáviděním bohatých nebo dokonce původních zlodějů. Kdybychom byli na jejich místě, zahráli bychom stejnou roli. Ve skutečnosti se většina z nás tak či onak podílí na probíhající krádeži společného majetku. Nedovolme nenávist, pro případ, že ještě více prodloužíme Věk separace a pro případ, že my jako bolševici přivodíme revoluci, která není dostatečně silná a tak znovuvytvoříme starý řád v odlišné zkreslené formě. Přesto neztrácejme přehled o povaze a účincích nevědomého majetkového zločinu, abychom mohli náš svět navrátit do jeho původního a klidného latentního nadbytku.

Přechod od práva na prospěch z půdy až k přímému vlastnictví půdy byl postupný a jeho konečnou stanicí je praktikovat prodávání půdy za peníze. Mějme na paměti, že to byla abstraktní přeměna (půda neuznává, že je vlastněna), lidská projekce reality. Vlastnictví půdy (a vlastně všechny formy vlastnictví) vypovídá více o našem vnímání světa než o povaze vlastněné věci. V dávných dobách, kdy vlastnictví půdy bylo stejně nemyslitelné jako je dodnes nemyslitelné vlastnictví oblohy, slunce a měsíce, kdy téměř každý metr čtvereční země podléhá vlastnictví toho či onoho majitele. Avšak tento přechod je vlastně pouhým příběhem našeho měnícího se pohledu na sebe ve vztahu ke světu.

Georgistická tradice

Rozdíl mezi právem užívat a přímým vlastnictvím odráží prvotní rozdíl mezi tím, co je vytvořeno prostřednictvím lidského úsilí a tím, co již existuje. Dodnes přetrvává rozlišení mezi „reálným – nemovitým, nepřenosným” a „osobním – movitým, přenosným” majetkem a je základem tisíce let starého reformního myšlení.

Od té doby, co vyvinula římská říše právní základ pro vlastnická práva jak je známe dnes, nás nepřekvapuje, že také přinesla některé z prvních kritiků majetku. Ve třetím a čtvrtém století měli první vůdci církve obzvláště jasno, že věci na zemi jsou tu proto, aby byly všemi sdíleny. Ambrose napsal: „Bohatí i chudí vychutnávejte nádherné ozdoby světa… Dům Boží je společný všem bohatým i chudým” a „Pán, náš Bůh si přál, aby tato země byla ve společném držení všech a její plody, aby živily všechny lidi.”¹⁴ Jinde píše, že soukromé vlastnictví není přirozené, protože příroda vytvořila všechny věci pro všechny k obecnému užívání. Proto Bůh vytvořil všechno takovým způsobem, aby všechny věci byly vlastněny společně. Příroda je proto matkou společného práva a soukromé právo je uzurpace, tedy násilné ovládnutí.¹⁵

Další křesťanští učitelé, a to zejména Svatý Jan Zlatoústý, Svatý Augustin, Basileios Veliký a Klement, se zabývali podobnými názory a přesvědčovali stoupence, aby doslova následovali Ježíšovo učení a rozdávali všechen svůj majetek chudým. Jejich filozofie se nijak nelišila, mnoho těchto lídrů udělalo přesně to samé. Svatý Ambrož, Basileisos Veliký a Svatý Augustin byli před vstupem do kněžstva muži se značným bohatstvím, které ale rozdali.

Navzdory učení svých zakladatelů, nakonec i samotná církev získala značný majetek a spojila se s imperiální mocností. Učení Ježíše se stalo nepozemským ideálem, jež nebylo vážně doporučeno nikomu a království Boží bylo transportováno ze země do nebe. To bylo významným krokem v koncepčním oddělení ducha a látky, která přispěla k vytvoření materiálnosti a zejména k dnešnímu zprofanování peněz. Ještě ironičtější je, že většina současných lidí hlásících se ke křesťanskému učení obrátila vše naruby a spojuje socialismus s ateismem a soukromý majetek s Boží přízní.

První církevní otcové často poukazovali na rozdíly mezi tím, co lidé vytvářejí za pomocí vlastního úsilí a co bylo lidstvu dáno Bohem pro společné užívání všech. Mnoho sociálních a ekonomických kritiků několika posledních staletí s tímto prvním rozhořčením ohledně přivlastňování společných prostředků souhlasilo a rozvinulo tvůrčí návrhy k nápravě. Jeden první takový kritik Thomas Paine napsal:

A stejně tak, jak je nemožné oddělit hodnotu v pěstěním zúrodněné půdě od půdy jako takové, na které k tomuto zhodnocení došlo, tak vyrostla i představa o vlastnění půdy z této neoddělitelné spojitosti. Nicméně pravdou přesto zůstává, že je to pouze hodnota zúrodnění a nikoliv samotná půda, ta je totiž soukromým vlastnictvím… Proto každý majitel obdělávané půdy dluží společnosti nájemné z půdy (protože nevím o žádném lepším výrazu, který by vyjádřil tu myšlenku), kterou vlastní.¹⁶

První ekonom, který tuto myšlenku plně rozvinul byl Henry George ve své výmluvné klasické knize z roku 1879 Progress and Poverty (Pokrok a chudoba). Začal v podstatě se stejným předpokladem jako Paine a první křesťané:

Ale kdo vytvořil zemi, na níž každý člověk může uplatňovat taková vlastnictví nebo na její části, nebo právo dávat, prodávat nebo v závěti odkazovat? Jelikož Země nebyla vytvořena námi, ale je pouze dočasným obydlím, na němž jedna generace lidí následuje druhou, jelikož jsme tady, zjevně jsme tu s rovným povolením Tvůrce, je tedy zřejmé, že nikdo nemůže mít výlučné právo na vlastnictví půdy, a že právo všech lidí na vlastnictví půdy musí být rovné a nepřevoditelné. Musí zde existovat výlučné právo na vlastnictví půdy, protože člověk, který ji používá, musí mít zabezpečeno vlastnictví půdy, aby mohl sklidit produkty své práce. Ale jeho právo na vlastnictví musí být omezeno stejným právem všech a mělo by proto být majitelem podmíněno platbou komunitě ekvivalentní částkou za jakoukoli zvláštní hodnotnou výsadu, která mu byla přiznaná.¹⁷

Proč by měl někdo profitovat z užitné hodnoty půdy pouhou skutečností, že ji vlastní, zvlášť když se původ tohoto vlastnictví zakládá na prastaré nespravedlnosti? Proto Henry George navrhoval svou slavnou jednotnou daň, v podstatě 100 procentní daň z „hospodářské renty” vyplývající z půdy. To mělo být provedeno prostřednictvím daně z hodnoty půdy, na rozdíl od jejího zhodnocování, například půda by byla zdaněna, avšak plodiny nebo stavby nikoliv. Nazýval ji „jednotnou”, protože prosazoval zrušení všech ostatních daní a argumentoval, že je to stejná krádež zdanit legitimní soukromé vlastnictví, jako profitovat z něčeho, co patří všem. Spisy George vyvolaly rozsáhlé politické hnutí, které ho v New Yorku skoro zvolilo do úřadu starosty, avšak samozřejmě zavedená moc peněz s ním bojovala na každém kroku.¹⁸ Jeho myšlenky byly ojediněle přijaty po celém světě (dvě místa, kde jsem strávil většinu svého života, Tchaj-wan a Pensylvánie, oba státy ukládají daně ze základní hodnoty pozemků) a výrazně ovlivnily ekonomické myšlení.

Jeden z jeho obdivovatelů, Silvio Gesell, navrhl obdobu Georgeovy pozemkové daně: veřejné vlastnictví všech pozemků, dostupné pro soukromý pronájem v takové částce, která by se blížila ekonomické rentě.¹⁹ Gesellovo uvažování je přesvědčivé a pozoruhodně prozíravé, pokud jde o pochopení ekologie a s ní spojeného vlastního já. Přečtěte si tuto mimořádnou pasáž z roku 1906:

Často slýcháme frázi: Člověk má přirozené právo nárokovat si zemi. Ale to je absurdní, neboť by to bylo stejně tak pravdivé jako tvrzení, že člověk má právo na své údy. Když mluvíme o právech v této souvislosti rovněž musíme říci, že borovice má právo na noření svých kořenů do země. Může strávit člověk svůj život v balónu? Země patří k člověku a je jeho organickou součástí. Nelze si člověka představit bez Země a stejně tak ani bez jeho hlavy nebo žaludku. Země je zrovna tak částí či orgánem člověka, jako jeho hlava. A kde začíná a končí trávicí ústrojí člověka? Nemají začátek ani konec, ale tvoří uzavřený systém bez začátku a konce. Látky, které člověk potřebuje k zachování života jsou nestravitelné ve svém syrovém stavu a musí projít přípravným trávicím procesem. A tato přípravná práce neprobíhá v ústech, ale v rostlině. Je to rostlina, která shromažďuje a přeměňuje látky tak, aby se mohly stát výživnou stravou ve svém dalším postupu trávicím ústrojím. Rostliny a prostor, který obývají jsou stejně tak součástí člověka, jako jeho ústa, zuby nebo jeho žaludek…

Jak potom můžeme strpět to, že si jednotliví lidé pro sebe zabírají části země jako své výhradní vlastnictví, vztyčují bariéry a s pomocí hlídacích psů a vyškolených otroků nás odhánějí z částí země, z částí nás samotných, trhají jako kdyby celé končetiny z našeho těla? Není takový postup stejný jako sebemrzačení? ²⁰

Gesell pokračuje s velkou řečnickou okázalostí a říká, že to mrzačení je ještě horší než amputace části těla, protože rány na těle se zhojí, ale jizva zůstává… rána vzniklá vytržením části pozemku bude nadále navždy hnisat a nikdy se nescelí. Každý den splatnosti renty a při každé takové příležitosti se rána otevře a vytryskne zlatá krev. Muž je bílý jako stěna a klopýtá vpřed. Vyříznutí pozemku z našeho těla je tou nejkrvavější operací ze všech. Zanechává zející, hnisající ránu, která se nezahojí, pokud nebude ukradená končetina znovu transplantována zpět.

Myslím si, že to je rána, kterou všichni cítíme, nejen jako renta zabudována do nákladů všeho, co kupujeme, ale také jako duchovní zbavení práv. Před časem jsem jel s jednou Francouzkou po venkovských cestách v centrální Pensylvánii. Příjemné hory a široká údolí nás lákaly, a tak jsme se rozhodli se po nich projít. Zdálo se, že zem dychtila po našich nohách, chtěla, aby se po ní někdo prošel. Rozhodli jsme se najít místo na parkování a jít na procházku. Jeli jsme hodinu, ale nikde jsme nenašli pole nebo les, který by nebyl ověšený cedulí „Vstup zakázán”. Pokaždé, když nějakou vidím, cítím ostrou bodavou bolest, jakousi ztrátu. Každá veverka nebo jelen je svobodnější než-li já. Tyto cedule slouží pouze pro člověka. V tom spočívá univerzální princip: vláda majetku, ohrazení toho, co nikdo nevlastní nás ochudilo. Příslib svobody, jež byla podstatou v té široké, zelenající se krajině byl jen přeludem. Slova Woodyho Guthriera zní pravdivě:

Zela tam vysoká stěna, která se mě pokusila zastavit.

Byl tam namalovaný nápis – soukromý majetek.

Ale na zadní straně nebylo napsáno nic.

Ta strana tam byla vytvořena pro mě a pro tebe.²¹

Po třech stech letech ekonomické expanze jsme tak ochuzeni, že nám chybí bohatství a svoboda veverky. Původní lidé, kteří tady žili před Evropany mohli chodit tam, kam chtěli. Mohli jednoduše svobodně říkat: „Pojďme vylézt na tu horu. Pojďme si zaplavat v tom jezeře. Pojďme si zarybařit v té řece.” Ani ti nejbohatší mezi námi nemají dnes tuto svobodu. Dokonce i majetek ve formě půdy v hodnotě miliardy dolarů je menší, než území lovce a sběrače.²²

Ve většině Evropy se situace liší – například ve Švédsku umožňuje, všeobecné právo (tzv. Allemansrätt,) v zákonu o veřejném přístupu jednotlivcům vstup na soukromý pozemek, mohou tam sbírat květiny, stanovat na jeden nebo dva dny, plavat nebo lyžovat (pokud se tak neděje příliš blízko obydlí). Potkal jsem jednoho milovníka koní, jež popsal, jak jsou v Irsku všechny branky do soukromých statků a pastvin odemčené. „Nedovolený vstup” není koncepcí, půda je otevřena všem. Jezdci na oplátku farmáře a krajinu respektují a drží se obvodu, aby nerušili zvířata a pastviny. Myslím si, že žádný Američan po zjištění, že takový systém existuje, nemůže pohlížet na obrovské prostory této země se svými brankami, ploty a nápisy se zákazem vstupu bez pocitu omezení svého volného pohybu nebo jakési ztráty. Cítíte Gesellovu „zranění” tím, jak, od nás byla odtržena samotná půda?

Gesellův obrovský přínos, jímž předčil myšlenku Georgeho, byl v tom, že uplatnil podobný způsob nahlížení na vlastnictví půdy také na svět peněz, vymyslel nový druh peněžního systému, který později v této knize po položení náležitých základů popíši jako klíčový prvek posvátné ekonomiky.

Už i pokrokoví myslitelé té doby zpochybňovali trvání Henryho George na pouhém zdanění půdy – a dnes by to mělo ještě méně smyslu, protože tolik jiných společných věcí bylo přeneseno do sféry soukromého vlastnictví.²³ Hydeovo „obchodování s dříve nepřevoditelným majetkem” zdaleka překročilo oblast půdy, aby zahrnulo téměř vše nezbytné pro lidskou existenci a lidské radosti. Naše vztahy s přírodou, kulturou a komunitou byly rozpolceny a odděleny, aby nám byly prodány zpět. Zatím jsem se zaměřoval na půdu, ale téměř všechny ostatní obecní statky měly stejný osud. Duševní vlastnictví nabízí nejzřetelnější příklad a poplatky pocházející z jeho vlastnění hrají podobnou roli jako pozemková renta. (Pokud si myslíte, že se duševní vlastnictví liší od půdy, neboť je vytvořeno člověkem, čtěte dál!) Avšak existuje jedna forma vlastnictví, jež obsahuje a nahrazuje zbytek, a to vlastnictví peněz. Ve finanční sféře hraje úrok roli poplatků a rent a zajišťuje, aby bohatství, jež proudí z lidské tvořivosti a pracovní síly proudilo především k těm, jež vlastní peníze. Původ peněz je stejně tak zločinný, jako jiné formy vlastnictví, je to neustále probíhající loupež, která pohání, a zároveň ztělesňuje vyvlastnění obecních statků.

Abychom v ekonomice obnovili posvátnost, musíme tuto loupež napravit, protože je to koneckonců krádež a odcizení božského daru. Je to roztříštění toho, co kdysi bylo posvátné, jedinečné a osobní, než přišla až do podoby zboží. Není hned zřejmé, že právo na zisk z pouhého vlastnictví peněz je stejně nelegitimní jako právo na zisk z pouhého vlastnictví půdy. Koneckonců peníze, na rozdíl od půdy jsou lidským výtvorem. Peníze vyděláváme pomocí našeho lidského nadání, díky naší vlastní energie, vloženého času a tvořivosti. Takže je jasné, že právoplatný výtěžek z této práce náleží pracujícímu, že? Proto jistě ne všechny peníze jsou ve svém základním původu nelegitimní, že ano?

Ale tento pohled je naivní. Ve skutečnosti se peníze hluboce a nenávratně podílejí na přeměně společně vlastněné půdy do soukromého vlastnictví, což je poslední a vymezující fáze, ve které dochází ke snížení statusu zase jen na další komoditu, již lze koupit a prodat. Také další prvky našeho přírodního a kulturního dědictví byly „obklíčeny” a proměněny v majetek a konečně jako „zboží a služby” v peníze. Tím netvrdím, že je nemorální pracovat za peníze, je spíše nemorální, aby peníze pracovaly pro vás. To, co je rentou v oblasti půdy, to je úrokem ve světě peněz. Peníze jsou kostlivcem obecních statků, ztělesněním všeho, co bylo kdysi společné a zdarma a co se teď změnilo v majetek v té nejčistší podobě. Příštích několik kapitol bude toto tvrzení dokládat a přesně popíší, jak a proč se úročitelné peníze přirozeně zmocňují společného majetku, ničí planetu a snižují převážnou většinu lidstva do role nucených pracovníků.