Kapitola 13: Stabilní stát a ekonomika nerůstu

Nekonečný růst materiální spotřeby je v konečném světě nemožný. – E. F. Schumacher

Přehodnocení udržitelnosti

Poslední dvě kapitoly nastínily ekonomiku, která je udržitelná: To zahrnuje ekologické limity planety a její rozkvět, bez strukturální potřeby nekonečného růstu spotřeby. Ale má být udržitelnost naší nejvyšší touhou?

Již dlouho mě pojem „udržitelnost“ naplňuje netrpělivostí, jako kdyby ona sama byla tím cílem. Není mnohem důležitější přemýšlet o tom, co chceme udržet a tedy vlastně o tom, co chceme vytvořit? Mnoho krásných nezbytných věcí udržitelných není: Například těhotenství. Proto mne nedávný posun myšlení od udržitelnosti k přechodu potěšil. To, k čemu „přecházíme“ bude mnohem udržitelnější, než současný způsob života, to ale není tím hlavním cílem, stejně jako hlavním cílem života není pouze zůstat naživu.

Zásadním pojetím posvátné ekonomiky je, že nevyjímá ekologii, ale je o ni rozšířena. Takže se musíme ptát, je příroda zásadně stabilní, udržitelná nebo harmonická? Má vlastnosti, které chceme mít ve společnosti? Někteří lidé odmítají myšlenku, že příroda je harmonická a vyvážená, zdůrazňujíce její krutost, konkurenceschopnost a nehospodárnost. Tento postoj má hluboké ideologické důsledky ospravedlňující program Vzestupu: Ovládnout a velet přírodě prostřednictvím vědy a technologie. Lidé, kteří obvykle s tímto pohledem sympatizují, také přinášejí Hobbsovský pohled na primitivní společnost a lidskou přirozenost, a civilizaci s její variabilitou metod sociální kontroly po brutálních primitivních dobách, vidí zdokonalenou. Toto je část příběhu Vzestupu – povznesení se nad naší zvířecí přirozenost do sféry exklusivního lidství.

Pohled na přírodu jako na obrovskou konkurenční arénu, Darwinův boj o přežití mezi nepatrnými soupeřícími organismy, se odráží v celé ekonomické teorii. Do biologie se toto paradigma dostalo jako vzrůstající výzva, ale jeho ekonomický překlad mezi mnoha profesionálními ekonomy a politiky stále převládá. Tak, jako mají Darwinovy „sobecké geny“ maximalizovat vlastní reprodukční zájem, tak má i „ekonomický člověk“ Adama Smithe usilovat o maximalizaci vlastního ekonomického zájmu. To je základní předpoklad instrumentální ekonomie formulující zákony nabídky a poptávky.

V biologii se v posledních dvou desetiletích objevila významná změna paradigmatu, která klade důraz na spolupráci, symbiózu a homeostatickou údržbu celků větších, než jsou individuální organismy. Navíc samotná myšlenka genetické integrity je otázkou. Jak některé objevy prokazují, důležité je sdílení genů mezi druhy a mezi organismy. Pád paradigmatu konkurenčních oddělených já v biologii odpovídá obdobnému vývoji v psychologii, sociologii, a – ano – v ekonomii. Soupeření a „přežití nejsilnějšího“ již nemůže být v žádném oboru postulát.

To neznamená, že soupeření není důležité nebo že se příroda mění. Neudržitelné procesy se v přírodě dějí a nejedná se o odchylky. Slouží svému účelu; pohánět systémy od jedné fáze k další.

Na nedávné konferenci někdo na můj názor práva návratu namítl, že přírodní systémy někdy produkují velké množství odpadních produktů, které žádný jiný organismus nemůže využít, a tak otravují životní prostředí všem. Možná měl na mysli prekambrickou kyslíkovou katastrofu, kdy fotosyntetizující organismy, kyslíkem, svým odpadním produktem, otrávily atmosféru. Z klasického hlediska by tato multifunkce přírody znamenala konec života na zemi, nebýt extrémně šťastného vzniku aerobních organismů, které mohly kyslík z atmosféry odebrat. Nešlo o harmonii přírody – byla to vysoce náhodná mutace. Výsledkem je, že se nemůžeme spoléhat na harmonii přírody, na to, že vždy máme kontrolu nad přírodou, nad tělem a nad lidskou přirozeností. Toto je ideologií Vzestupu, která je shodná s ekonomickou ideologií růstu a nepřátelská vůči ideálu ustáleného stavu ekonomiky. Můj oponent až tak daleko nezašel. V podstatě jen říkal: „Nepoužívejte přírodní zákon pro odůvodnění nulového růstu ekonomiky.“

Rád bych vyložil fenomén katastrofy v širším kontextu. Je pravdou, že pozitivní cykly se zpětnovazebnou reakcí, jako je prekambrická kyslíková katastrofa, v přírodě existují. Nastávají ve výjimečných okamžicích, byť jde o okamžik transformace. Je to například kaskádovitá pozitivní vazba ve formě zvyšování hladiny hormonů, které spouští proces porodu. Porodní bolesti nejsou dlouhodobě snesitelné – zabily by matku, pokud by trvaly příliš dlouho – ale jakmile je cíle dosaženo, matka se vrací do homeostáze. Fáze positivních zpětných vazeb vedou organismy nebo ekosystémy ze staré etapy ustáleného stavu k nové.

Přesně tímto způsobem se můžeme dívat na peníze. Peníze jsou, spolu s technologií, jedním z klíčových „hormonů“ lidských metaorganismů, pohánějících nás neudržitelným směrem k novému majetku. Technologie staví na předchozí technologii a vytváří problémy, které vyžadují ještě více technologie. Kapitál staví na předchozím kapitálu a je vytvářen pomocí úročeného dluhu, který vyžaduje exponenciálně více kapitálu, který má být vytvořen v budoucnosti. Neudržitelné, to ano, ale stejně tak nepřirozené, pokud se ho snažíme udržet i poté, co jeho čas vypršel. Procesy pozitivních zpětných vazeb vždy dosáhnou svých limitů. Kontrakce Země sílí pouze do určitého bodu – pak se dítě narodí. To co vidíme jako alarmující exponenciální růst křivky je vlastně část křivky ve fázi přechodu.

Přechod na ustálený stav: Náraz nebo silná rána?

Obrázky 2 až 5 tento bod ilustrují. Plná čára představuje růst peněz, populace, spotřebu energie, využívání zdrojů, CO2 emisí a mnoho dalších věcí až do současnosti. Jedná se o exponenciální křivku. Tečkovaná čára představuje čtyři možné typy budoucnosti. Obrázek 2 ukazuje technotopický mýtus vzestupu, který říká, že exponenciální růst může, spolu s tím, jak budeme dobývat galaxii a vesmír, navždy pokračovat. Říká, že pokud se budeme rozrůstat až za hranice země, budeme kolonizovat hvězdy a teraformovat nové planety, bude nekonečnost vesmíru zahrnovat náš nekonečný exponenciální růst.

Na obrázku 2 je pomocí křivek znázorněna současná ekonomická politika. Ačkoliv dnes již mnoho lidí zjistilo, že exponenciální růst ohrožuje základy života na zemi, neinfiltrovalo zatím toto zjištění do hlavního proudu ekonomického diskurzu, který se stále zaměřuje na růst.

Pesimisté se obávají, že pokračování v doposud exponenciální křivce nemůže být jiné, než jak ukazuje obrázek 3 – katastrofální pád zpět k výchozím hodnotám. Jde v podstatě o predikci „kolapsistických“ myslitelů z anticivilizačních hnutí a hnutí, která vznikla v emocionální rekaci na teorii ropného zlomu, kteří přirovnávají náš současný stav k demografickému vývoji zvířat, jako jsou kobylky, jejichž masivní populační exploze, tlačící jejich počet dál až za únosné možnosti země, je následovaná populačním krachem. Říkají, že i my žijeme za únosnými možnostmi země a že je tedy imploze nevyhnutelná.

Zkáza a beznaděj, kolapsistické scénáře jako je Armagedon – proroctví popularizované v roce 2012, nebo další kataklismatické konce světa mají jistou emocionální přitažlivost, přitažlivost kterou jsem, přiznávám, sám občas pociťoval. Jedna má část chce pryč. A nejsem v tom sám. Mnoho z nás je z moderního světa, jeho zuřivosti, odcizení, chudobou a smrtelností unaveno a ztrácíme naději, že se to někdy změní. Události, které za nás mění svět, jsou přitažlivé, ať už nás zachraňuje nějaký zázrak techniky, nebo příchod Ježíše, aby nás spasil, nebo UFO nebo dokonce nějaké geologické, sociální či ekonomické kataklyzma. Mnoho kolapsistických myslitelů také upozorňuje na to, co může následovat po kolapsu: Úbytek technologie, komunální společnosti propojené s přírodou, duchem starých způsobů. Kromě toho, vyhlídka na ekonomický kolaps nebo na kolaps životního prostředí přináší škodolibou radost těm z nás, kterým se chce říci: „Já Vám to říkal!“ – té části v nás, která si přeje, aby byli ti špatní potrestáni.

Scénáře kolapsu bohužel zahrnují nesmírné utrpení. Stovky miliónů nebo miliard obětí. A co více, zahrnují vymazání celé vnitřní stavby civilizace, dobrého i špatného. To by bylo v pořádku, kdyby byly technologie a kultura skutečně chybou, ale já si myslím, že tak jako všechny bytosti, také všechny dary mají smysl. Smysl, který ještě musíme objevit. Od dětství se rozvíjíme a krize, které jsme vytvořili, přinášejí nové příležitosti, jak využít svých darů k jejich skutečnému účelu. Mírně řečeno, hromadně odmítat své dary je to samé směrování naší mysli k Separaci, jako povyšovat je nad zbytek přírody. Obojí je druhem antropocentrické výjimečnosti. Nemůžeme se znovu spojit s přírodou jako vyspělý druh?

Pamatujíc toho nabízím další dvě křivky, které rovnoměrně zobrazují jednotlivé body dat, která až do teď máme. Obrázek 4 ukazuje křivku v přírodě celkem běžnou: Doba rychlého růstu nakonec zpomaluje a přechází do ustáleného stavu. Tato křivka by mohla zobrazovat růst adolescentního člověka, celkovou vegetační biomasu znovu obrůstající pevninu nebo bakteriální populaci se stálým přísunem potravy v Petriho miskách. Obrázek 5 představuje další běžné schéma: Vrchol nad dlouho trvající udržitelnou hranicí je následován postupným úpadkem k ustálenému stavu.

Fáze rychlého růstu, poháněné soutěživostí a následované fází přechodu až k ustálenému stavu, jsou v přírodě celkem běžné. Vzpomeňte si na nezralé ekosystémy, ve kterých osivo a semenáče soupeří o sluneční světlo. Ale to je jen část rozsáhlého procesu, který ve složitém, symbiotickém, nelineárním, stabilním lese kulminuje. Ponořeni do ekonomie a ideologie odpovídajícím nevyspělému ekosystému vnímáme překotné soupeření jako způsob fungování přírody. Možná, že lidstvo také vyzrává a samoorganizuje se do mutualistických celků, v nichž soutěž již brzy nebude na prvním místě.

Faktem je, že současné demografické statistiky neukazují populační krach, ale rapidní zpomalení růstu. Mohli bychom tak pozorovat buď stabilizaci populace, blížící se asymptotě 8 nebo 9 miliard lidí (obrázek 4) nebo její dosažení vrcholu, následované poklesem k ustálenému bodu několika miliard (obrázek 5). Vyjádřením těchto křivek v ekonomických termínech, můžeme také hovořit buď o zpomalení a zastavení zpeněžování života (tj. ekonomický růst bude postupně zpomalovat dokud nedosáhneme ustáleného stavu nulového růstu ekonomie) nebo jeho poklesu těsně před tím, než se ustálí na úrovni nižší (nižší per-capita HDP), než je tomu dnes. Obrázek 4 ukazuje první scénář, obrázek 5 ten druhý. V obou případech, ekonomice i populaci, předpokládám, že dojde na druhý scénář.

Demografické statistiky tuto domněnku podporují. Jak se země přibližuje plné industrializaci, míra porodnosti zpomaluje – ve většině případů klesá ažpod úroveň hladiny porodnosti. To znamená mírný, přirozený pokles populace, ne katastrofické, masové vymírání. Myslím, že na planetě, která má sebeobnovující schopnost, obojí, HPD a populace, dosáhnou vrcholu během příštích tří desetiletí, ustálí se, a poté poklesnou o několik procent za desetiletí, dokud nedosáhnou udržitelné úrovně.¹ Tento trend již započal. Podle předpokladů Spojených národů z roku 2006, se v posledním desetiletí světová míra plodnosti snížila z 2,65 na 2,55 živě narozených dětí na jednu ženu. Více než před půlstoletím se míra porodnosti v nejvíce industrializovaných zemích dramaticky snížila, ve většině případů se snížila dobře pod reprodukční úroveň 2,1 %. Zajímavé je, že inverzní korelace mezi indexem národního lidského rozvoje (HDI, míra pohodovosti, která se vyhýbá mnoha nedostatkům HDP) a míra porodnosti se v posledních letech na horní hranici HDI prohodili. Jinak řečeno, míra plodnosti ukazuje známky oživení vůči hladině reprodukce, jak se hospodářský rozvoj blíží k dovršení.² Myslím, že tyto statistiky nejsou ničím více, než ukázkou možností. Nepokouším se předvídat budoucnost, ale myslím si, že zničující účinky Separace, jako je přeměna zdravotního kapitálu v peníze, budou mít v příštím půlstoletí za následek výrazné snížení porodnosti a zvýšení úmrtnosti. Světová populace může okolo roku 2100, oproti dnešku, mírně poklesnout. V ekonomice budeme vyžadovat přesun mnohého ze zpeněžené, privatizované oblasti do oblasti veřejných zdrojů a daru. V souvislosti s tím, jak se budou k uspokojení místních potřeb objevovat nové ekonomické formy, již brzy mnohé z toho, co je dnes komoditou, komoditou nebude.

Vážnost „nárazu“ na obrázku 5 závisí na tom, jak daleko přesáhneme výchozí udržitelný bod. Věřím, že jsme naši šanci pro snadný přechod (obrázek 4) promeškali v roce 1960, který ve skutečnosti představuje přirozený vrchol Věku separace. A letmo jsme jej také zahlédli. Zahlédli jsme mnohem krásnější svět, který byl tak blízko. Hippies jej po několik světlých okamžiků viděli a žili, ale stará historie byla příliš silná. Místo toho, aby nás hippies vtáhli do nového světa, přetáhli jsme je zpět do našeho.

Čím déle bude Období separace přetrvávat, tím více traumatizující bude přechod a tím vzdálenější a prudší bude pokles k výchozímu udržitelnému bodu. V omezených případech se to blíží kalamitě z obrázku 3. Proto je tak důležité chránit cokoliv z toho, co připomíná veřejné zdroje, omezit růst a zachovat skutečné bohatství pro udržení života po nárazu – „uspíšit pád a zmírnit jeho závažnost.“ Dokonce ani dnes, po čtyřiceti promarněných letech od Velkého Probuzení v šedesátých letech, ještě není příliš pozdě na měkké přistání.

Ubývání peněz, růst bohatství

V dnešní době je ekonomická recese strašákem v rukách těch, kteří vytvářejí politiku, těch kteří ji zcela pochopitelně spojují s nezaměstnaností, chudobou a sociálními nepokoji. Již jsem vysvětlil, jak systém negativního úroku umožňuje oběh úvěru i ve zmenšující se ekonomice, čímž zabraňuje polarizaci bohatství a deflační spirále. Přesto by se mnoho lidí při výzvě k negativnímu hospodářskému růstu zhrozilo: Neznamenalo by to, z definice, že by kvůli tomu společnost zchudla? Neznamenalo by to, z definice, pokles objemu zboží a veřejně prospěšných služeb?

Ne, neznamenalo. Negativní ekonomický růst vůbec nemá za následek pokles bohatství, ani pokles dostupnosti toho, čemu říkáme „zboží a služby“. Nezapomeňme, že zboží a služby jsou v současnosti definovány jako věci vyměňované za peníze. Pokud jsou poskytovány prostřednictví nějakého jiného, nepeněžního mechanismu, pak se může statistická „ekonomika“ zmenšovat i přesto, že reálná ekonomika – to co lidé dělají pro druhého – bohatne.

Budu upřímný, v této knize volám po ekonomickém nerůstu, po snižování ekonomiky, po recesi, která bude trvat desetiletí nebo století. Slovo „recese“ dnes má negativní konotaci, i když ve skutečnosti znamená jen období ústupu. Rozhodně netvrdím, že pro dobro planety musíme nějak obětovat kvalitu našeho života. Spíše potřebujeme omezit úlohu peněz. Pokud naše budoucnost zahrnuje diversifikaci režimů lidského sdílení, pak již brzy nebude mít ekonomický růst stejný význam, jako má dnes. Nemusíme být altruističtí a obětovat se, vzdát se vlastních požitků pro dobro druhých. Jak pevně ztotožňujeme peníze s vlastním zájmem! Ale tak už to dál být nesmí. Rád bych na pár příkladech ukázal, jak můžeme být prostřednictvím zmenšování peněžní oblasti bohatší.

Dnes již existuje rozsáhlý softwarový průmysl, který funguje i za použití malého množství peněz. Tuto knihu jsem napsal pomocí OpenOffice, softwarového balíčku, dostupného za dobrovolný příspěvek, který komunita programátorů vytvořila bez nároku na honorář. Někdo by mohl říci, že tito programátoři nejsou „placeni“ penězi, ale úctou svých kolegů, tedy druhem společenské měny. Já dávám přednost tomu dívat se na jejich produktivitu jako na ekonomiku daru, která přirozeně vytváří respekt a vděčnost mezi členy komunity. Tak či onak, tento způsob výroby se ve statistikách HDP neprojeví. Mohli bychom jednoduše mít zmenšující se „ekonomiku“, která nabízí více lepších produktů, jako jsou tyto. A čím více jich je, tím méně peněz potřebujeme. Čím méně peněz potřebujeme, tím více volného času máme a čím více volného času máme, tím více si můžeme dovolit v ekonomice daru vytvářet vlastní nabídku.

U mnoha kategorií zboží jsou nyní marginální náklady prakticky nulové. To platí o téměř všech digitálních výrobcích, jako je software, hudba, filmy, a tak dále. Značné náklady při výrobě první jednotky vznikat mohou, ale náklady za další jednotku jsou poté v podstatě nulové. Průmysl se proto snaží vytvořit umělý nedostatek pomocí ochrany autorských práv, schématy správy digitálních práv a tak dále. Je zcela iracionální, že jediný způsob jak odměňovat tvůrce digitálního obsahu je poskytnou jej menšímu množství lidí, než by z něj mohlo mít prospěch. Každý člověk by mohl mít přístup ke každému existujícímu filmu, písni a softwarovému programu a výrobce by to nestálo více než dnes. Zboží, které není nedostatkové, by nemělo být předmětem platby v nedostatkové měně. A skutečně, mnoho výrobců běžně dostupného zboží se již vzdalo snahy udržet jeho umělý nedostatek a místo toho se snaží peníze vydělat žádáním o dobrovolné příspěvky, prodejem reklam nebo zpoplatněním technické podpory, vzděláváním nebo, v případě hudby, živými koncerty. Čas, pozornost, prostor pro konání koncertu a tak dále jsou vzácnými zdroji a mnohem snadněji zapadají do peněžní sféry. Nicméně výsledkem je ekonomický nerůst, jak jeden spisovatel říká:

„Jejich základní myšlenkou, která je skvělá sama o sobě, je použít bezplatný obsah a obohatit se na zpoplatněných doplňkových službách: Linux nabízí technickou podporu a možnost osobního nastavení, hudební společnosti prodávají certifikované kopie, které jsou k dispozici na vhodném místě, Phish prodává lístky na koncerty, atd. To, co nedokážou adekvátním způsobem řešit je, že celková částka hotovosti získané z těchto doplňkových služeb je nižší, než hodnota vloženého obsahu. Zisk z prodeje Encarty, který zničil Britaniku, nebyl ekvivalentní protihodnotou jejích zisků. A miliardové zisky, jak z tištěných encyklopedií, tak z Encarty, zase překazila Wikkipedie.“³

Pokud bude tento trend pokračovat (a zdá se, že se tradiční média stále více přemisťují online), uvidíme opravdu dokonalý příklad většího bohatství doprovázeného menší (peněžní) ekonomikou.

Digitální zboží je v tomto obecném jevu extrémním příkladem. Trend téměř nulových mezních nákladů sleduje mnoho dalších výrobků. Skutečné mezní výrobní náklady většiny farmaceutických přípravků jsou okolo haléře za jeden prášek. Dokonce i hromadné průmyslové komodity, jako jsou šrouby, stojí mnohem méně, než v minulosti, a to nejen v podobě peněz a lidské práce, ale občas i z hlediska energetických vstupů. A to díky, po desetiletí nebo století, hromaděným inovacím. To je další stránka našeho božského dědictví – v tomto případě spíše kultury, než přirozenosti – ze kterého si všechny lidské bytosti zaslouží mít stejný prospěch.

Vývoj, který směřuje k posvátné ekonomice, tvoří se všeobecnější civilizační proměnou jeden celek. Shodné změny se dějí v medicíně, vzdělání, zemědělství, vládě, vědě a každé další instituci naší kultury. Změny v každé oblasti posilují změny v těch zbývajících. Stejně tak to je s ekonomickými účinky posunu směrem k přírodní medicíně. Před pouhým jedním nebo dvěma stoletími platilo za lékařskou péči, která byla poskytována prostřednictvím neformální sítě lidových léčitelů, a u většiny běžných chorob, sousedy a babkami kořenářkami, jen velmi málo lidí. Znalosti o bylinách byly rozšířené a obvykle poskytované bez úplaty. I kdyby byla zcela profesionalizovaná, potencionální zisk z rostlinné medicíny (a většiny jiných forem přírodní medicíny), je mnohem nižší než ten z high-tech medicíny. V celkovém porovnání je rostlinná medicína, oproti high-tech procesům, které vstupují do farmaceutické medicíny, levná na výrobu. Mnohé z těch nejlepších léčivých rostlin jsou všudypřítomnými plevely. Posun k rostlinnému lékařství, homeopatickému lékařství a bezpočtu možných „mysl-tělo“ způsobů léčení dnes slibně rozvíjí ekonomický nerůst, aniž by snižovaly kvalitu života.⁴

Další oblastí ekonomického nerůstu je architektura a městský design. Kromě toho, že nás odlučuje od společenství, přírody a místa, vyžaduje expanze předměstí, probíhající v posledních dvou generacích, obrovskou spotřebu zdrojů. V současnosti však projektanti a stavitelé znovu objevují výhody vysoké hustoty městského designu, menších bytů, hromadné dopravy a multifunkčního využívání rozvoje, které tolik nevyžadují přejíždění z místa na místo. Všechny tyto změny způsobují ekonomické zmenšování: Je zapotřebí méně “zboží”, jako jsou silnice, benzín, dřevo a tak dále. S větším množstvím veřejných prostorů plných života tak mají lidé menší potřebu žít v obrovských soukromých prostorech. Lidé žijící ve společenství jsou méně závislí na externě vyráběné zábavě a mají lepší příležitosti sdílet a poskytovat si vzájemnou pomoc. To znamená pokles činnosti zprostředkovávané penězi.

Převod vkladů a revoluce P2P

Dalším zdrojem ekonomického zmenšování je převádění vkladů, které umožnil internet. Převádění vkladů odstraňuje zprostředkovatele: Obchodní zástupce, makléře, prostředníky, a tak dále. Vezměme si například Craigslist, jehož, dle jednoho odhadu, ztrátu 10 miliard ročního příjmu ze zařazených reklam nahradilo 100 miliónů dolarů z vlastních příjmů.⁵ Také díky Google je reklama účinnější (levnější), nezmocňuje se pouze příjmů z reklamy stávajících medií, ale také v celém v reklamním odvětví snižuje celkové výdaje (celkové výdaje na reklamu v roce 2009 klesly ve všech médiích o 9 procent). Samozřejmě, že stejně jako začala být reklama levnější, začala být také více všudypřítomná. I přesto celková velikost reklamního průmyslu upadá. Ano, procházíme obdobím „úpadku reklamy“, protože prostředky veřejné pozornosti jsou nasyceny. Doufám, že nejste z konce růstu v reklamně, která byla hlavním přispěvatelem v růstu HDP, příliš smutní. Oproti tomu, mnohé tradiční funkce reklamy a marketingu, který byl kdysi placenou službou, jsou nyní prostřednictvím sociální sítě zadarmo. Podobně tak i blogosféra převzala mnoho funkcí tradiční distribuce zpráv, ale opět za mnohem nižší náklady. Totéž platí pro cestovní kanceláře, burzovní makléřství a mnoho dalších odvětví, ve kterých již brzy nebude makléřů a zprostředkovatelů zapotřebí. Všechny tyto faktory přispívají k ekonomické deflaci.

Převádění vkladů a software otevřených zdrojů jsou součástí obecnější jevu: Revoluce založené na principu rovného s rovným (P2P). Starší hierarchické a centralizované struktury distribuce, oběhu a produkce vyžadují mnoho peněz a lidské námahy při jejich správě. Navíc, jejich podstata, která tkví v izolování lidí od sebe navzájem do oblastí úzké specializace, činí výměnu daru nemožnou.

Převádění vkladů dokonce ovlivňuje úvěrový systém a rozvrací tradiční roli banky jako finančního zprostředkovatele, spojujícího investory a dlužníky. Korporace obcházejí banky získáním finančních prostředků přímo z peněžních trhů, zatímco nové P2P úvěrové internetové stránky jako Lendingclub a Prosper.com nyní umožňují fyzickým osobám půjčovat si napřímo mezi sebou. Komerční kruhy, které zajišťují zúčtování úvěrů, vzájemný factoringový systém a komerční barterové sítě, o kterých budu hovořit později, jsou dalšími způsoby, kterými informační technologie omezuje roli centralizovaných zprostředkovatelských institucí. Všechny tyto vývoje sníží HDP snížením výdajů za “finanční služby.”

Protože jsou tyto stále levnější služby “informační ekonomiky” faktorem výroby téměř v každém odvětví, nerůst je zde nakažlivý. To platí i u odvětví, která považujeme za rostoucí. Například v roce 2000 bylo na počítačový hardware, včetně tiskáren, servis a uložení dat vynaloženo 371 miliard dolarů. Do roku 2009 se tento náklad snížil na 326 miliard dolarů. Samozřejmě, že tento pokles nenastal tím, že bychom kupovali méně počítačů, ale proto, že náklady dramaticky poklesly.

Na internetu je nejběžnějším ziskovým modelem spuštění reklamy, v podstatě jde o omezování velikosti celého digitálního hospodářství až na takovou úroveň reklamy, kterou může fyzická ekonomika podpořit. Ale internet kanibalizuje i sám sebe: Kvůli webovým stránkám, které zadarmo nabízejí recenze a cenové srovnání, je samotná reklama, která je podporuje, zastaralá.

Dochází k tomu, že se obchodní model (najít něco, co lidé v ekonomice daru dělají pro sebe navzájem, vzít to od nich a pak to znovu prodat zpět), který fungoval po celou lidskou historii, obrací. Internet lidem znovu umožňuje dělat věci pro sebe navzájem, bez placení. Eric Reasons poznamenává:

„Možná že důvod, proč je tak těžké najít způsoby, jak zpeněžit různé internetové služby, jako je Twitter, Facebook a YouTube, je, že zpeněženy být nemohou…nebo alespoň nemohou být nahrazeny sazbami průmyslu a služeb, které sami nahrazují. To je přesně to, co je pro tištěná média, snažící se posunout k online modelu, tvrdým zjištěním.“⁶

Internet se na ekonomice daru podílí P2P síťí, ve které není žádný konzistentní rozdíl mezi výrobcem a spotřebitelem. Když s naší online internetovou sítí sdílíme novinky, doporučování výrobků, písně a tak dále, nikomu naše “informační služby” neúčtujeme. Je to ekonomika daru. Obsah většiny webových stránek je také zdarma. Reasons shrnuje:

„Bylo nám řečeno, abychom věřili v budoucnost v ekonomice založené na vědomostech, ale nikdo doopravdy nezjistil, jak v ní vydělat skutečné peníze. Ti, kteří vydělávají peníze mimo ni (Craigslist, Google), vydělávají haléře za jeden dolar vydělaný na starých trzích, které jsou narušeny nebo prakticky vyloučeny z inovace. Není to proto, že jsme ještě nenalezli to správné schéma pro zpeněžení. Je to proto, že inovace vede k účinnosti a nikoliv k růstu, a to způsobuje deflační tlak na přeplněný průmysl. Navíc za to do značné míry můžeme přímo my, koncoví uživatelé, v našem volném čase, protože chceme vytvářet a sdílet a ne jen konzumovat.“

Zatímco orientace k participaci na ekonomice daru je nová, hrozba nadbytečnosti a nezaměstnanosti zužuje kapitalismus po staletí, což naznačuje, že abychom přežili, nepotřebujeme pracovat tak tvrdě jak nyní pracujeme. Ve skutečnosti byl bezprostřední příchod věku volného času před námi už od té doby, co se začaly používat první průmyslové stroje, které by mohly “dělat práci za tisíc lidí.” Přesto příslib, že brzy budeme muset všichni pracovat tak tvrdě pouze z jedné tisíciny, nevykazuje žádné očividné známky. A tak to zde pronáším znovu. Ukáže se, že je tato vize také jakýmsi přeludem? Ne. Zásadní rozdíl je v tom, že se nebudeme spoléhat na účinnost technologických zlepšení, abychom si sami umožnili více volného času. Klíčem je nerůst, ne účinnost. Je to velmi, zdá se, neintuitivní: Nerůst – ekonomická recese – bude to, co ohlašuje pravý blahobyt pro mnohé.

Práce, která by mohla být osvobozena prostřednictvím technologického pokroku, je místo toho v ekonomice růstu zasvěcena vyrábění ještě většího množství věcí. Jestliže v roce 1870 trvalo deset pracovních hodin vyrobit věci nezbytné pro udržení domácnosti a dnes výroba stejného množství věcí trvá jednu pracovní hodinu, pak náš systém způsobuje, že spotřebováváme více, než deset domácností v roce 1870. Slýcháme o americkém spotřebiteli, který je motorem globálního hospodářského růstu. Implicitní je vidina bohatství, identifikovaná nekonečným zrychlováním spotřeby. Nový počítač každý měsíc, nové auto každý rok, větší dům každých pět let – nový, více, větší a lepší. Vypadá to šíleně, ale v našem současném systému je to ekonomicky nezbytné, protože deflace dynamiky je na dosah ruky, čekající na den, kdy spotřeba zaostane za růstem produktivity.

Nepředpokládám náhlý přechod k ekonomice, kterou popisuji. Pojďme se oddat svému něžnému rozpoložení a připusťme, že otrocké návyky jsou dlouhodobé a že je možná zapotřebí času, abychom od nich upustili. Předpokládám míru nerůstu ve výši přibližně 2 procent, takže se i naše využívání surovin, znečišťování vzduchu a vody a náš čas, strávený prací za peníze, ne z lásky, propadne asi o polovinu s každou generací, až nakonec tempo nerůstu zpomalí, s tím, jak se ekonomika za pár set let ode dneška přiblíží rovnováze s planetou.

Systém, který jsem popsal, nabízí alternativu k této větší, lepší a katastrofickým krachem provázené budoucnosti. Negativní úrok umožňuje pokračování výrobních investic a proudění peněz, i když je mezní návratnost kapitálu nulová nebo menší, zatímco měna krytá společným majetkem uvolňuje práci k nevysilujícím účelům. Dále budu popisovat třetí nit v gobelínu: Sociální dividendu, která osvobodí kupní sílu pracovníků od potřeby plné zaměstnanosti v peněžní ekonomice.